Obsah

Domácí restart

Jedním z hitů současné české politiky, tedy také garnitury, kterou na vrchol vynesla volba Miloše Zemana presidentem, je „restart vztahů s Čínou, případně s Ruskem“ (rozuměj opuštění principu důsledné obhajoby lidských práv na celém světě jako stěžejního pilíře naší zahraniční politiky a celkové image celé země). A zdá se, že také čerstvě nastupující Sobotkova vláda se v této věci s presidentem republiky shodne mnohem snáz, než u témat, která jsou zjevně mnohem méně kontroverzní.

Je podle mne docela symptomatické, že president Klaus i president Zeman se pyšní tím, že dosáhli toho, čeho jejich předchůdce, president Havel, nedosáhl, tedy přijetí u čínského nejvyššího představitele (sluší se tu hned dodat, že Václav Havel něčeho takového nejen nedosáhl, ale hlavně o to neusiloval, ba dokonce se stykům s představiteli jakékoli nedemokratické diktatury dost ostentativně vyhýbal). Není totiž vůbec náhodnou souvislostí, ale spíše logickým kontrapunktem, že země reprezentovaná Václavem Havlem požívala v západní části světa mnohem větší úcty a vážnosti, než o jaké se nám v dobách působení pánů Klause a Zemana mohlo i jenom zdát. A tu mezinárodní prestiž (o níž si dnes musíme přiznat, že si ji naše země zřejmě tak docela nezasloužila), přinášely často a především právě Havlovy pevné a jednoznačné názory a postoje vůči autoritativním a totalitním režimům a jejich konkrétním představitelům. Odrazem této havlovské koncepce pak byla také důvěra, kterou nám projevoval západní svět mimo jiné i v obchodních vztazích.

Propagátoři a hybatelé současné redefinice vztahů ČR k režimům, které kdekoli na světě porušují základní lidská práva, se obvykle zaklínají tím, že přílišné lpění na základních principech ochrany lidských práv a jejich zdůrazňování při styku s představiteli nedemokratických zemí škodí českým firmám při jejich exportu a pronikání na trhy takových zemí. To, že tím de facto otevřeně nadřazují byznys nad etické principy, berme jako celkem jasnou a nezastřenou zprávu o stavu morálky velké části našich politiků a neméně velké části našich podnikatelů. Ale tuto smutnou skutečnost teď dále nezkoumejme, lkaní nad všeobecným poklesem morálky českých politiků i podnikatelů (těch, kterých se to týká...) by nemělo v dané chvíli konce ani užitku.

Ponechme pro tuto chvíli stranou i zajímavou skutečnost, že guru všeho prý pravicově-konzervativního, údajný zarytý odpůrce jakýchkoli zásahů státu do ekonomiky a byznysu Václav Klaus se tak často jako premiér i jako president vydával do světa „podporovat český byznys“ a vydával to za skvělý projev své státnické (pravicové?) moudrosti. A pomiňme nakonec pro tuto chvíli i to, jak sporná je představa, že naložit vládní speciál „podnikatelskou delegací“ a přivézt 50 nebo 80 svých kamarádů ze spřízněných firem (často štědře dotujících tu správnou politickou stranu) na návštěvu někam za Ural či za řeku Ussuri je rozbuškou, která razantně odstartuje prudký rozmach dvoustranných ekonomických vztahů s příslušnou zemí.

I při jinak zcela nepřijatelném abstrahování od hodnocení zásadně nepominutelných kvalit každého lidského konání, tedy od jeho morální a etické dimenze, tu totiž zbývá stále ještě otázka, zda je opravdu možno nalézt nějakou zásadní rovnici mezi rozvojem vzájemného obchodu mezi dvěma zeměmi a mezi bilaterálním vztahem jejich vlád. Na trhu, a to i na trhu globálním, dnes totiž mnohem více, než politická příslušnost výrobce či politické směřování země původu daného zboží, rozhoduje jeho kvalita a jeho cena, jeho schopnost obstát v konkurenci.

Pokud by se tedy i nakrásně čínská, ruská nebo jakákoli jiná vláda země, která má větší či menší problémy s dodržováním lidských práv, rozhodla díky naší servilnosti a toleranci vůči jejich hříchům skutečně více otevřít svůj domácí trh pro naše výrobky a služby, dříve nebo později je ten trh stejně přestane akceptovat, pokud se na trhu objeví výrobky kvalitnější nebo ve stejné kvalitě lacinější. Dnes už ani diktátorská vláda nemůže dost dobře nařídit svému lidu, aby přednostně kupoval nekvalitní výrobky ze spřátelené země namísto výrobků, které produkují země sice nepřátelské, ale zato v mnohem lepší kvalitě. A ani dodávky velkých vládních zakázek nebude možno donekonečna podřizovat jen geopolitickým zájmům, protože nakonec je převáží vyšší kvalita za dobrou cenu.

Tedy shrnuto: tak zvaný „restart“ vztahů s nedemokratickými režimy je krokem, který potenciálně poškodí pracně a složitě vybudovanou image České republiky jako spolehlivého partnera a nedílné součásti západního společenství a vrátí ji do úrovně režimů, které jsou nevypočitatelné a snadno opouštějí svoje zásady, zazdá-li se to v dané chvíli výhodné. I v mezinárodních vztazích přitom platí, že dobré jméno se vytváří velmi těžko a pracně, ale ztrácí se až překvapivě snadno.

Velmi sporný je ovšem i tolikrát zdůrazňovaný ekonomický přínos takového nemravného obratu, neboť větší vstřícnost vůči českým podnikatelům je u takových režimů buď zcela chimérická, nebo přinejlepším jen krátkodobá. Za případný krátkodobý profit se ovšem můžeme dlouhodobě snadno ocitnout v celosvětovém hodnocení zpět v kategorii zemí, které mají blíže k Rusku než k Západu, blíže k diktátorům než k demokraciím, blíže k úplatkům a nemravnosti než k poctivé ekonomické soutěži v rovných podmínkách pro všechny.

A nebo ještě jinak: kvalitní výrobky při svém pronikání na světové trhy podporu státu nepotřebují a ty nekvalitní si ji nezaslouží. Politicky podpořená produkce totiž jen dál a dál ztrácí svoji globální konkurenceschopnost, protože není vystavena skutečným hodnocením trhu. A dříve nebo později proto stejně propadne i na trzích s nižšími nároky.

V konečném důsledku tedy neodpustitelná nemravnost „nového přístupu“ k diktátorským a nedemokratickým režimům nepřinese ani zdaleka tolik užitku, kolik způsobí škody. A pak si mohou nad nespravedlivostí kapitalistického světa poplakat na rameni třeba Zeman s Janukovyčem, protože mezi demokratickými zeměmi již žádné přátele mít nebudou.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.