Sjednotíme se?

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 9. 2013 18:07

Napsal Jan Friedlaender

K polemice D. Drápala s D. Cohn-Benditem a F. Marquardtem

Cohn-Bendit a Marquardt se patrně dopouštějí té chyby, že ve své úvaze o potřebě sjednocení pominuli argumenty ze všech nejdůležitější. Zajistit mír v Evropě mezinárodními smlouvami a závazky národních států se podařilo vždy jen na chvíli. Války v Evropě jsou neodlučitelnou součástí evropských dějin, což nás opravňuje k tvrzení, že v podmínkách Evropy národních států jim nelze zabránit. Zejména ne po první světové válce, která přinesla do Evropy stovky kilometrů nových hranic, často neshodných s hranicemi etnickými. Proto tehdy vzniklo Coudenhove-Kalergiho Panevropské hnutí s heslem „Hranice neposouvat, ale zrušit“. Evropská unie toto heslo nepoužívá, je však na této myšlence založena. Eliminace válek vyžaduje podřízení hlavních silových prostředků a bezpečnostní a zahraniční politiky v rukou centra, nejlépe demokratické federální moci, která zároveň ponechá členským státům vše, co mohou účelněji řídit samy.

Další oblastí vyžadující sjednocení je právní rámec ekonomiky. Nejsem stoupenec rozsáhlého zasahování států do ekonomiky, ale tam, kde je určitá regulace nezbytná, bude dosažen plný efekt jen tehdy, bude-li partnerem globální ekonomiky globální moc politická. A jednotný právní rámec by měl zabránit vzniku rozdílných podmínek pro rozvoj ekonomiky jednotlivých zemí a následně pak různých obchodních válek.

Klasickým příkladem škodlivosti nedůsledností v ekonomické integraci je dosavadní historie společné evropské měny, jíž se v pochybné interpretaci denodenně využívá v protiintegrační argumentaci. Nelze prý zavádět společnou měnu pro celek s tak rozdílně rozvinutými částmi, jakým je Evropa. Každý z nás ovšem zná desítky nerovnoměrně rozvinutých celků, které mají jednotnou měnu. Třeba Česká republika, Spojené království, USA, Ruská federace, Čína, Polsko... Ty ovšem mají svůj rozpočet, daňové zákony apod., platné na celém území. Euro vyžadovalo rozpočtovou a daňovou koordinaci, kterou se však zatím nepodařilo prosadit. Pár kriterií, jejichž dodržování navíc nebylo od zemí se společnou měnou důsledně vymáháno, nestačí. I zde je třeba překonat nacionálně motivované zábrany.

Cohn-Bendit a Marquardt uvádějí další oblasti, které je vhodné řešit v Unii společně, Drápal se domnívá, že mohou být řešeny národními státy. To lze těžko vyřešit v několika řádcích. Myslím, že při nejmenším v otázce globálního oteplování, ale třeba i chronické nezaměstnanosti je společné řešení velmi žádoucí. Jistě by bylo vhodné přezkoumat rozdělení agend mezi země a centrum, které je nyní součástí evropského primárního práva, s maximálním respektováním principu subsidiarity.

Drápal ve své polemice uvádí dále hodnoty, na nichž mu záleží: poctivost, píle, pravdivost, spravedlnost, právní stát…, s tím vším se plně ztotožňuji. A ptám se: zajistí jejich uplatnění v životě „nové“ Evropy lépe evropský stát, nebo národní státy vyrostlé na postkomunistickém marasmu? Snad stačí investovat do koupě jediného vydání libovolných novin, abychom uhodli správnou odpověď.

Nemohu pochopitelně přehlédnout to, že se v současné Unii uplatňují i některé hodnoty a myšlenky, které, ať již jde třeba o rodinu či o Blízký východ, mi jsou cizí. Leč v demokratické Unii se lze s nimi pustit do boje.

Zvláštní zmínku si zasluhuje Drápalova věta „Češství je součástí mé identity.“. Je v ní implicitně obsažena myšlenka, že o ni máme být Evropou připraveni. Nic takového ale v projektu integrované Evropy není. Nechce se po nás nahradit českou identitu identitou evropskou, nýbrž rozšířit svou dosavadní identitu o evropskou vrstvu. Vím, že jde o výkon náročný intelektuálně i emocionálně, ale řadě lidí, především těch, kteří jsou zapojeni do různých přeshraničních projektů, se již podařil. Rozhodující většině se v podmínkách neustálého přesvědčování o nemožnosti či škodlivosti tohoto rozšíření zdařit nemusí. To by byl ovšem konec integračního projektu.

Často slýcháme, že Unie je nedemokratická, Drápal to vyjadřuje slovy, že chce volit politiky vyznávající jeho hodnoty resp. že by ve sjednocené Evropě neměl na zákony sebemenší vliv. To ale neplatí ani dnes, kdy je demokratický proces v Unii poněkud komplikován oklikou přes národní vlády a Radu. Tím spíše by to neplatilo ve státě uspořádaném obdobně jako současné federativní demokratické státy jako USA, SRN, Rakousko apod. Jsou to ovšem právě euroskeptici, kteří takovéto plné demokratizaci brání.

Tedy závěrem: i když bych některé věty z Cohn-Benditovy a Marquardtovy výzvy formuloval odlišně, v zásadě s ní souhlasím. Bohužel s vědomím, že se mohu dočkat nanejvýš několika drobných integračních krůčků. Zanechám zde ale pár příslušníků následujících dvou generací, jimž bych přál slušný život v míru ve svobodném evropském státě, prostém nacionalistického běsnění.