Lidská práva v zajetí ekonomické diplomacie

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 9. 2013 18:03

Napsal Libor Král

Zásadová zahraniční politika, která si udržuje odstup od zemí s nedostatečným respektem k lidským právům a k principům svobody a demokracie, se dostává snadno do rozporu se zájmy byznysu. Takový rozpor je téměř imanentní součástí zahraničních vztahů každé demokratické země, není tedy ničím specificky českým. Zahraniční politika (ostatně jako žádná jiná politika) se v praxi nedělá podle morálního kodexu a vyššího principu mravního, ale podle zásady, že ta či ona „země nemá přátele či nepřátele, ale má především svoje zájmy“. A jak praví klasik, může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat. Přesto se domnívám, že o vybalancování obou úhlů pohledu, mezi nimiž může být občas rozdíl až propastný, je nutno vést permanentní diskusi. A co víc, hodlám obhajovat názor, že zájmy byznysu primárním kritériem pro zahraniční politiku státu být nemohou a nesmějí.

V obecné rovině jde podle mne o to, že země, které ostentativně kašlou na názor „mezinárodního společenství“, tím samy sebe vyřazují z řady procesů, které se v globálním měřítku mohou týkat i jich samotných. Ať už vědomě nebo nevědomě opouštějí jakousi pomyslnou nejvyšší ligu a zařazují se někam na úroveň okresního přeboru. Není například pochyb o tom, že země, která dlouhodobě potlačuje na svém území lidská práva, hledá obtížně partnery pro obhajobu svých zájmů, potýká se často s přirozenou nedůvěrou u svých potenciálních spojenců a je tak nucena vstupovat do aliancí jen se zeměmi s podobným stylem vládnutí a správy. Pevně věřím, že jen málokdo v České republice může usilovat o to, aby naše země spadla zpět do skupiny zemí jako je Bělorusko, Súdán, KLDR nebo Kuba. Jistě, existují země, které to s lidskými právy nepřehání, ale mají něco natolik atraktivního, že se s nimi přesto musí počítat (třeba velký vojenský potenciál, zdroj přírodních surovin a podobně). Mezi takové země ovšem ČR nepatří, a tak, chce-li mít šanci, aby byla respektována například svými silnějšími sousedy, udělá jen dobře, najde-li si téma, kterým jim může imponovat.

Česká republika v mezinárodních vztazích skutečně žije posledních 20 let z možná poněkud nezaslouženého respektu, který byl výsledkem zásadního a principiálního důrazu na podporu a ochranu lidských práv kdekoli na světě, důsledného odmítání jakékoli podpory diktátorských a totalitárních režimů a alespoň symbolické solidární účasti ČR na akcích, které byly vnímány jako aktivní podpora demokracie a svobody v různých koutech světa. Tedy atributy, které do české zahraniční politiky vnesl Václav Havel a které kupodivu zůstaly základní orientací Černína za všech dosavadních vlád. Troufnu si tvrdit, že přes všechny nářky a výhrady, které je možno slýchat, se tento zásadový a jasně čitelný a předvídatelný postoj dlouhodobě vyplácel právě tím, že naše země získávala prestiž a pověst solidních a spolehlivých spojenců světových demokracií.

V České republice pak nelze přehlédnout ještě jeden aspekt. Po větším respektu k potřebám českých firem, který by měl spočívat v tom, že se „přestaneme objímat s dalajlámou a tím kazit obchod s Čínou“ atd., volá stále stejná skupina podnikatelských kruhů, a to nejčastěji ti, kteří mají problém se svou konkurenceschopností na světovém trhu a řešení si nedovedou představit jinak, než v zásadní podpoře ze strany státu. Betonová, ocelářská nebo energetická lobby také nejčastěji obsazuje sedadla „podnikatelských misí“ v letadlech našich ústavních činitelů. Řada přímých účastníků této „zážitkové turistiky“ by nejspíš potvrdila, že primárním cílem podobných misí není osobně se setkat s podnikateli či vládními činiteli v navštívené zemi, ale co nejefektivněji využít čas, který stráví podnikatelé s ministrem, prezidentem či premiérem během cesty tam a zpět, kdy nebohý předmět jejich hlavního zájmu nemá jaksi kam před nimi prchnout. Právě na palubě vládního speciálu vznikají totiž řady zajímavých zakázek v rozsahu mnohem vyšším, než jaký může přinést sebelépe připravená podnikatelská mise v té které zemi.

Vedle téhle partičky, která je ještě z časů starého dobrého socialismu stále stejně intenzivně přisátá na vládní cecík státní podpory exportu, bez něhož by zřejmě nepřežila, existují naštěstí už také docela jiní podnikatelé, kteří si na podobné formy „podpory od vlády“ nestihli zvyknout a umějí se o své místo na trhu poprat docela sami. Ti většinou od státu očekávají hlavně zaručení fér pravidel pro všechny, a to i v oblasti zahraničního obchodu, tedy vyjednávání lepších podmínek při vstupu na zahraniční trhy, odstraňování bariér a ochranu před případnou svévolí vlády v zemi, kde hodlají podnikat a uspět na trhu. Tyhle nové a úspěšné podnikatele ale bohužel není v debatě na výše uvedené téma slyšet prakticky vůbec a hlasu je tak popřáváno zejména tvrdým lobbistickým skupinám a spolkům, v jejichž čele můžeme bohužel nalézt i takové organizace jako je Hospodářská komora nebo Svaz průmyslu a dopravy, které rovněž kopou jen za velmi omezený okruh svých členů-kamarádů, ale navenek vystupují jako ochránci všech českých podnikatelů a firem.

S ohledem na vše výše popsané je nutno hodnotit velice zdrženlivě také čerstvě podepsanou smlouvu mezi dvěma zainteresovanými ministerstvy (Zahraničí a Průmyslu a obchodu, pozn. red.). Zaprvé proto, že to, co je v ní uvedeno, není žádnou změnou v dosavadním fungování, natož pak nějakým zásadním průlomem, neboť smlouva v podstatě popisuje současný stav fungování české „ekonomické diplomacie“ (a ten není nijak dokonalý), ale řešení kompetenčních překryvů dvou paralelně existujících zahraničních sítí vládních úředníků rozhodně nepřináší (a ani to nebylo jejím cílem – šlo přeci hlavně o to, předvést světu a zejména panu prezidentovi, jak rychle a efektivně pracuje „jeho“ vláda). Dalším důvodem k tomu, proč uvedená smlouva sama o sobě mnoho nemůže změnit, je právě to, že stejně jako všechny předchozí vychází z premisy, kterou je podle mého názoru možno efektivně zpochybnit, tedy že české firmy potřebují k úspěšnému proniknutí na zahraniční trhy především fungující státní podporu exportu. Troufnu si trvat na tom, že kdybychom vybudovali ještě další dvě nebo tři sítě, export to nezvýší ani o tolik, kolik bude každá taková síť sama konzumovat na svůj vlastní provoz. To, co má v zahraničí dělat stát pro svoje firmy, dělat může a už dnes dělá každá ambasáda, která funguje dobře (takové bohužel zajisté nejsou všechny, ale postupně jich se změnou náplně práce diplomacie přibývá). Představu, že vysílání dalších a dalších „obchoďáků“ posiluje náš export do té které země, razantně boří statistiky, které žádnou korelaci mezi zvyšováním a snižováním počtu našich zahraničních kanceláří a nárůstem či poklesem exportu do dané země neukazují.

A tím se dostáváme obloukem na úplný začátek. Stojí určitě za debatu, co v konečném důsledku může českému exportu pomoci více. Zda je to skutečně vytváření dalších či hustějších sítí kanceláří zaměřených na vládní podporu exportu, nebo zda tím lékem může být vyvážení podnikatelských misí vládními speciály do Číny, Ruska, či k autokratům, kteří sedí třeba na ropě, kde decentně pomlčíme o problémech těchto zemí s ochranou lidských práv a budeme doufat, že na oplátku tam budeme moci dodat zboží, které zkrátka na západních náročných trzích neobstojí v konkurenci. Z dlouhodobého hlediska se mi jeví jako mnohem efektivnější dál budovat image České republiky jako spolehlivého partnera našich současných spojenců a jako země s dostatečnou demokratickou tradicí a stabilitou, protože právě to usnadní našim firmám vstup do té které země, získání víz, účast ve veřejných výběrových řízeních a podobně.

Kvalitu produkce, kterou chceme světu nabídnout, žádný sebelepší diplomat ani obchodní rada zvýšit nedokáže. Úvaha, že prodáme mizerný výrobek tam, kde vládnou mizerné vlády, když se budeme tvářit, že nám jejich zločinnost vlastně nevadí, je podle mě dlouhodobě jen velmi málo perspektivní. Nechceme-li zahodit pětadvacet letech celkem úspěšného budování dobré značky naší země v mezinárodních vztazích a spadnout zase někam mezi ty, jichž si nikdo neváží, neměli bychom tedy skočit na „laciný špek“ slibů, že když se vzdáme svých dosavadních principů a zásad, může nám to přinést nějaký podstatný zisk. Výsledkem takového opuštění zásad bude totiž vždy jen ztráta. Ztráta vlastní identity, prestiže a v konečném důsledku i toho obchodu.