FrontPage Sympozium: Stín KGB

Západ novou studenou válku prohrává, aniž vůbec zaznamenal, že začala…“

 

 

Západní Evropa jako by nepozorovala, že od Putinova nástupu k moci se Rusko opět chová jako Sovětský svaz v dobách studené války. Tato nová válka se vede prostřednictvím diplomacie, měkké síly, podporou opozičníků, PR a médií a jde v ní o zabezpečení kontroly nad dodávkami energií, o přírodní zdroje a o hospodářskou dominanci.

Rusku nejde jen o vliv na Západ, ale i o vliv na Západě. Kdysi hájili jeho zájmy ultralevičáci ve vedení západních odborů a užiteční idioti mezi novináři, na univerzitách a v mírovém hnutí, dnes jsou to prokremelští bankéři, vlivní podnikatelé, ale i politikové a lobbyisté…

Minulé KONZERVATIVNÍ LISTY přinesly rozsáhlou zprávu o ruské infiltraci v Polské vojenské rozvědce (WSI), která po vlně skandálních odhalení nezákonných aktivit proti zájmům země musela být v roce 2006 rozpuštěna. Můžeme si být jisti, že Polsko bylo jedinou zemí, na níž byla pozornost „velkého oka“ upřena?

Dnes ve sledování stop, ukazujících týmž směrem, pokračujeme. Americký zpravodajský a analytický server FrontPage v loňském roce vyzval k diskusi o povaze Putinova režimu v Rusku a jeho skutečných kořenů. Přinášíme dnes upravený přepis 1. části diskuse, pokračování vyjde příště.

FrontPage Sympozium: Stín KGB

Sovětská KGB byla nástrojem a v nejednom ohledu i strůjcem sovětské imperiální politiky. KGB měla prošpikovanou Východní a Střední Evropu po řadu desetiletí. StB spolu s jistými strukturami aparátu KSČ byly její agenturou. KGB pod jinou firmou nadále existuje. A její kmenový pracovník je dnes nejvyšším představitelem ruské říše…

 

FrontPage:

Po většinu minulého století se politika USA soustřeďovala především na Sovětský svaz, dnes ale se zdá, že naše vláda Rusko téměř přehlíží, ačkoli je to stále agresivní diktatura vyzbrojená nu-kleárními zbraněmi.

Pane Pacepo, vy jste poskytl naší diskusi náležitý základ svým prohlášením:

"USA strávily čtyři desítky let a utratily biliony dolarů v boji proti sovětskému komunismu, jehož politická policie zahubila přes 70 milionů lidí jen v samotném sovětském bloku. A dnes v Kremlu funguje stejná komunistická politická policie – jen s novým vývěsním štítem – a my Rusko pokládáme za spřátelenou zemi. Více než 6000 bývalých důstojníků KGB, kteří v zájmu sovětského komunismu postříleli miliony lidí, je dnes členy federální vlády nebo místních úřadů a téměř polovinu ostatních vládních pozic obsadili další členové KGB. USA by jistě ani nepomyslely na navázání diplomatických styků s Německem řízeným bývalými důstojníky gestapa. V roce 2002 ovšem aliance NATO vyšla vstříc Rusku a přijala jej za čestného člena a mladšího partnera, ačkoli tuto alianci vlastně USA založily s cílem zadržovat sovětskou expanzi. V USA i v západní Evropě stále ještě vládne rozšířený názor, že neblahé sovětské dědictví bylo vykořeněno roku 1991, kdy Sovětský svaz zanikl, jako kdyby dědictví nacismu vymizelo roku 1945, po skončení války. Ale bylo tomu tak?"

Gen. Pacepa:

Ne, nebylo tomu tak. Na vysvětlení bychom napřed měli náležitě definovat Sovětský svaz, který bývá zpravidla popisován jako diktatura založená na marxistické ideologii a silovém působení komunistické strany. Jinými slovy, Sovětský svaz byl pokládán za formu vlády, která sice byla diktaturou, nicméně se v zemi uplatňovala prostřednictvím politické strany a svá rozhodnutí zakládala na politické ideologii. Jen hrstka lidí v samé blízkosti sovětských a východoevropských vládců věděla, jako kdysi já, že po Leninově smrti se Sovětský svaz postupně přeměnil na totalitní diktaturu jediného muže.

Stalin, Leninův nástupce, vyrůstal jako syn věčně opilého ševce kdesi v Zakavkazí. Byl naprosto nezatížen zkušenostmi s marxismem, západní sociální demokracií či stranickou politikou. Leninova strana byla v jeho očích jen jakýmsi "bla-bla-bla", místem planého tlachání. Stalin nenáviděl veřejné debaty, jeho živlem bylo tajnůstkářství a v něm se cítil jako ryba ve vodě. Podle něho normální vládní strukturou byl autokratický ruský policejní stát; potají začal ovládat stát pomocí své politické policie.

Svou vládu začal příkazem politické policii, aby ze země tajně odstranila jeho hlavního soka v zápase o sovětský trůn, Lva Trockého, aniž by si toho někdo všiml. Stalin mezitím změnil název politické policie z Čeky na GPU (Státní politický direktorát) a tento nástroj moci obrátil proti straně samotné. Během několika málo let byli zastřeleni jako západní vyzvědači všichni členové Leninova politbyra z časů revoluce. Byl zastřelen i Georgij Pjatakov, uváděný v Leninově závěti jako nejschopnější z mladší generace. Jakmile měl Stalin stranu pod palcem, nařídil tajné policii obvinit jako německého špióna velitele štábu Rudé armády, maršála Tuchačevského, který se zasloužil o její modernizaci, a sedm dalších vysokých vojenských velitelů. Po jejich spěšné popravě Stalinova tajná policie zlikvidovala 70 z 80 členů Nejvyšší vojenské rady a odhadem asi 35 000 dalších důstojníků.

Jakmile se Stalin pevně usadil v sed-le, povýšil šéfa politické policie, Nikolaje Ježova, a zahájil éru teroru, který neměl obdobu od dob vlády cara Ivana Hrozného. V průběhu čistek zahynulo celkem sedm miliónů lidí, včetně většiny sovětských komunistů, kteří bojovali v Leninově revoluci, a také řady zahraničních komunistických vůdců. V historii se jméno Ježov zachovalo ve slově ježovština jako název pro kruté čistky let 1936 - 1938. Podle vskutku byzantského scénáře byli nakonec zlikvidováni i ti, kteří čistky prováděli. Když čistky v prosinci 1938 skončily, zmizely také tisíce důstojníků tajné policie. A po lednu 1939 už nikdo nikdy neslyšel ani o samotném Ježovovi, nevzhledném trpaslíkovi, po kterém se celá ta ježovština jmenovala.

V roce 1978, kdy jsem se rozešel s komunismem, nehrála komunistická strana v Sovětském svazu, ani v celém sovětském bloku, roli významnější, než nabalzamované Leninovo tělo v kre-melském mauzoleu. Leninův komunismus byl přetvořen v jakési samoděržaví, tradiční ruskou formu totalitární autokracie, kde feudální pán vládl zemi prostřednictvím své osobní politické policie. Po moskevském převratu (1991) ztratila komunistická strana oficiální moc a nikomu v zemi to vlastně nevadilo.

Sovětská tajná policie ovšem přežila, přičemž její název se neustále měnil – z KGB na MSB, MB, CSR, FSK, FSB – to aby se na Západě i v Rusku zapomnělo, že je to pořád tatáž stalinistická tajná policie, která zahubila přes dvacet miliónů lidí kvůli ochraně feudální vlády v polovině 20. století.

V době studené války byla KGB státem ve státě; dnes, překřtěná na FSB, je to stát sám. Sovětský svaz měl jednoho člena KGB na každých 428 obyvatel; v "demokratickém" Rusku je to téměř dvojnásobek: jeden člen KGB na každých 297 občanů.

Alexandr Sacharovský, generál KGB, který vedl sovětskou špionážní službu PGU po neuvěřitelných 14 let, Rus do morku kostí, věřil, že jednoho dne "náš socialistický tábor" bude snad vypadat úplně jinak, dokonce sama komunistická strana se stane minulostí, ale na tom nesejde. Jedna věc se ovšem jistě nezmění, dokud bude „vlast Rusko“ existovat: "naše gosbezopasnost" (státní bezpečnost). Sacharovský poukazoval na to, že "naše gosbezopasnost" držela Rusko při životě minulá čtyři staletí, "naše gosbezopasnost" bude u jeho kormidla dalších pět set let, "naše gosbezopasnost" vyhraje válku s nepří-telem číslo jedna, americkým imperialsionismem a "naše gosbezopasnost" nakonec udělá z Ruska světového vůdce.

Ze Sacharovského se vyklubal spolehlivý prorok; jeho nástupce v PGU, Vladimír Krjučkov, který se později stal šéfem KGB a hlavou státního převratu v srpnu 1991, jež na čas odstavil Michaila Gorbačova, nepokrytě sdílel tutéž fanatickou víru v ruskou státní bezpečnost. Jeho nástupce, Jevgenij Primakov, utajený důstojník KGB, se nakonec stal předsedou ruské vlády. Nejvíce stojí za povšimnutí, že Vladimír Putin, než se stal ruským prezidentem, byl pravým šéfem celé státní bezpečnosti. Je to něco podobného, jako kdyby demokratizace Německa probíhala s důstoj-níky gestapa u kormidla.

Nebude snadné zlomit pět století starou tradici Ruska v samoděržaví. Nicméně, člověk se nenaučil chodit po Měsíci, dokud napřed nezkoumal, z če-ho ten Měsíc vlastně je a kde se ve vesmíru nachází. Doufám, že toto symposium pomůže.

 

Satter:

Souhlasím, že Rusko se nezbavilo dědictví Sovětského svazu. Faktické snahy bylo málo. Odstranily se některé sochy (ačkoli v roce 2002 se objevil pokus vrátit sochu Dzeržinského na náměstí Lubljanka), bylo přejmenováno několik měst a ulic, ale ruská společnost nikdy nestanula tváří v tvář významu komunistických zločinů a kořenům komunismu ve staletých tradicích Ruska.

Myslím, že by bylo třeba udělat tři věci v zájmu osvobození Ruska od dědictví komunismu. Zaprvé: právní odsouzení komunismu. Zákon o rehabilitacích, schválený roku 1991, je jediným místem v ruské legislativě, kde lze takový odsudek najít. Nikde jinde neexistuje, ačkoliv ze strany státu je potřeba širšího posouzení tohoto období ruských dějin a pokusu o odsouzení, i když jen posmrtného, těch, kteří v něm sehráli klíčové role.

Dále je třeba výslovné omluvy ze strany vlády obětem komunismu, s uz-náním odpovědnosti státu. To se také nestalo. Oběti byly "rehabilitovány". Stát je zbavil obvinění a zaručil jim jistá hubená privilegia, ale pokaždé to byl stát, který si přisvojil právo odpouštět. Zároveň se stát po období perestrojky vůbec nepokusil odhalit masové hroby a zřídit památníky. Pokud byly hroby odhaleny, bylo zřízení památníků dílem soukromých osob (a v několika případech místních úřadů).

Nakonec měl ruský stát zveřejnit seznam udavačů KGB, podobně jako se to stalo ve východním Německu. To by ovšem mohlo narušit vztahy a nepříznivě působit na životy lidí. Zveřejnění jmen udavačů, kteří sehráli tak děsivou roli, by mělo očistný vliv na morální atmosféru, což by příštímu režimu ztížilo možnost uchylovat se znovu k totalitářským metodám.

 

Burakowski:

Podobně jako generál Pacepa, i já pocházím z jednoho ze států východní Evropy, které dlouho trpěly za komunismu a za ruské okupace – a dědictví tohoto smutného období je v našich zemích stále ještě živé. Souhlasím, že svět věnuje příliš málo pozornosti tomu, co se v Rusku děje. Když se Sovětský svaz rozpadl a byl odstraněn jeho internacionální symbol se srpem a kladivem na glóbusu (podtrhující tak jeho globální aspirace), svět nejenom že zapomněl na zločiny komunismu (dokonce i na ty docela nedávné), ale také začal podceňovat samotné Rusko.

Svět dnes bere Rusko jen jako jednu z velkých, ale nijak zvlášť důležitých zemí, jako např. Mexiko nebo Saudská arábie. Podle mého názoru tento postoj napomáhá kremelským vládcům hrát jejich hru na gumování minulosti.

Kroky navrhované panem Satterem jsou nutné, chce-li se Rusko jednoho dne stát vskutku demokratickou a mírovou zemí. Ale kdo bude mít vůli ty kroky dělat? Jsou v Rusku politické nebo i společenské síly mající zájem na odsouzení komunistických zločinů? Sa-mozřejmě jsou, ale podle mně jsou stále příliš slabé.

Jak ruská vláda nakládá s nedávnou minulostí, to je jasně patrné v případě leteckého neštěstí u Smolenska, kde přišel o život polský prezident Lech Kaczynski a kolem osmi desítek dalších vysokých státních činitelů, armádních důstojníků a politiků, za okolností, které stále ještě čekají na náležité vyšetření. Ruské úřady pojímají tu katastrofu jako věc vzdálené minulosti, ačkoli k ní došlo zcela nedávno (10.4.2010, pozn. red.). "Je to minulost a na tu je třeba ihned zapomenout," zní nevyslovené poselství kremelských vládců.

 

Nyquist:

Otázka, před níž stojíme, má dvě části. Zaprvé, jaká je povaha nynějšího režimu v Moskvě, zadruhé, jaké jsou jeho záměry? Podle gen. Pacepy se sovětský režim přetvořil na totalitní diktaturu jednoho muže. Metody užívané diktátorem a jeho tajnou policií byly zločinné a zahrnovaly bezpříkladné zabavování majetku, vykonstruované soudní procesy a hromadné popravy. Takový systém diktatury lze nazvat gangem zlodějů, násilníků a vrahů. Je zřejmé, že tito zloději, jako třída, se nebudou pokojně dělit o svou kořist a že znají mnoho triků, jak se udržet u moci. Zatímco Západ zpohodlněl, oni dělají pokroky ve vědě o zastírání a ničení.

Naprosto souhlasím, že sovětské "dědictví" má pokračování i po roce 1991. Nenechme se mýlit a nezavírejme oči před pravdou. Odstranění sovětské nálepky ze systému nezměnilo zločinnou povahu vládnoucích osobností a struktur.

Pokud tvrdíme, že Rusku vládne zločinný režim, nutně se musíme ptát, jaké jsou jeho záměry. To je klíčová otázka. A právě této otázce se naši vůdci soustavně vyhýbají. Je zneklidňující, že západní státníci vytvářejí jakési partnerství s Moskvou. Je to velmi nebezpečná hra a já nevěřím, že naši vůdci vědí, co činí.

 

Preobraženskij:

Já bych si také přál zveřejnění seznamu spolupracovníků KGB. Ale obávám se, že by byl příliš dlouhý. Každý, kdo byl jmenován do více či méně důležité funkce, se musel stát agentem KGB. Ó, jak mnoho světoznámých jmen bychom tam našli! Byly by zastoupeny všechny oblasti lidské činnosti, od ruské pravoslavné církve až po svět zločinu. KGB má donašeče všude.

Ano, slavná Sovětská akademie věd byla založena především pro špionáž. Celé osazenstvo jejího "mezinárodního oddělení" se skládalo z členů Direktorátu "T". Ti vysílali sovětské vědce studovat na Západ a účastnit se kongresů. Potřebovali k tomu jen jednu formalitu: stát se spolupracovníky KGB. Odmítnutí bylo nesnadné: "Vy nechcete pomáhat své vlasti? Pokud ale nejste vlastenec, nemůžete do zahraničí." Dnes se mnozí vynikající vědci stěhují na Západ. Ale jejich osobní spisy v Lubljance zůstanou navždy.

Někteří lidé v Moskvě se mi s hr-dostí přiznali, že byli agenty KGB. Pokládali to za vlasteneckou povinnost. Mnozí z nich byli kněží moskevského patriarchátu. A dnes tito kněží přicházejí do Ameriky poté, co se v roce 2007 sloučili s Ruskou ortodoxní církví v za-hraničí. Slyšel jsem jednoho z jejich biskupů říkat: "Být pravoslavným, to znamená být ruským vlastencem." Kolik takových "vlastenců" se ocitne na našem seznamu?

Ale proč hledáme spolupracovníky KGB jen mezi Rusy? Je jich spousta i na Západě. Nemálo "upřímných přátel Sovětského svazu", "pokrokových politiků" a "nezávislých západních novinářů" by nalezlo svá jména v našem seznamu.

Co počít s tisíci japonských a ně-meckých zajatců z druhé světové války, naverbovaných NKVD v zajateckých táborech na Sibiři? Hladem a mučením byli nuceni stát se agenty, ale ještě i v poválečných časech významně přispívali k šíření sovětského vlivu. Někteří z nich pracovali pro KGB až donedávna; v archívu KGB jsem četl mnohá udání japonských zajatců kaligrafickým písmem: "Seržant Jamamoto mluvil neuctivě o soudruhu Stalinovi a říkal, že v SSSR je hlad".

A co někteří afričtí političtí aktivisté a vůdci? Mnozí z nich studovali v SSSR. Výzvědná služba KGB vždy disponovala oddělením pro spolupráci s představiteli cizích států. Nebylo obtížné toho dosáhnout: mnozí západní politici se nechali naverbovat ještě za svých mladších let. K tomu účelu KGB založila "Sputnik", speciální mládežnickou organizaci. Na papíře byla součástí Komsomolu, ale fakticky byla zcela v režii KGB. Ta zvala tisíce mladých politiků na návštěvu Sovětského svazu, aby si tam zdarma užívali života.

Většinou to byli socialisté a další levičáci, ale vtaženi byli i konzervativci. Byli vychováni v decentní západní společnosti a snadno sedali na lep KGB lákáni prostitucí, penězi a jinými příjemnými pokušeními. Ale pojilo se s tím ještě něco – výslovný závazek pomáhat KGB verbovat mladé západní politiky, aby se jako vysoce postavené osobnosti stávali agenty KGB. A v mnoha zemích se tyto závazky plnily!

Myšlenka zveřejnit seznam se objevila počátkem 90. let, téměř současně se soudní aktivitou vůči sovětské komunistické straně. Jak šťastný a plný nadějí jsem byl, když to v roce 1992 začalo. Ale k mému trpkému zklamání, velmi brzy se to rozplynulo. Soudím, že se to pokazilo pod tlakem rozsáhlé komunistické lobby.

Ale ještě jedna strana měla zájem na takovém konci: demokratický Západ. Jeho utajované kontakty se Sověty mohly způsobit skandál. Ano, v případě nutnosti Západ nachází společnou řeč s ruskými vládami mnohem snáze než s ruskými disidenty. Dnes je Západ velmi zranitelný vůči ruskému vlivu, závislý na ruském plynu a ropě, infiltrovaný ruskými špióny. Ukazuje svoji duchovní ochablost. To je důvod, proč přestal bránit ruské disidenty a brát se za lidská práva.

Ruský vliv pronikl dokonce i do našeho symposia. Mluvíme o "bývalých" důstojnících KGB vládnoucí Rusku. Proč jsme si tak jistí, že jsou "bývalí"? Ukázali nám snad své propouštěcí doklady? Pro člena KGB stát se "bývalým" znamená stát se chudým, přijít o služební privilegia. Všichni jsou v aktivní službě, i Putin. Jeho věk mu to umožňuje.

 

Velikanová:

Jsem profesí historička a ráda bych poznamenala, že nedávné historické studie podávají bohatší a barvitější obraz dějin stalinismu, než jaký v naší diskusi přednesli bývalí členové tajné služby. Jejich názory potvrzují, že konspirační myšlení zůstává jádrem mentality tajné policie dokonce i mezi jejími bývalými členy mimo službu. Bohužel četní členové KGB, kteří v 90. letech zaujímali vládní pozice, přinesli s sebou do ruské politiky vzorce černobílého myšlení.

Důkazy takových zjednodušujících metod lze vidět v ruské vnitřní politice (sklon řešit problémy silou, nikoli jednáním a kompromisem, špionážní procesy v putinovském Rusku, hony na čarodějnice mezi gastarbeitery) i v po-litice zahraniční (podezřívavost ve vzta-zích se sousedícími státy a hledání nepřítele, ať už jsou to USA nebo Gruzie).

Opravdu si nemyslím, že konfrontační přístup, který lituje, že americký prezident jedná s Moskvou, je v rámci dnešních mezinárodních vztahů produktivní. Staré přísloví "špatný mír je lepší než dobrá válka" představuje přístup konstruktivnější a pružnější.

Pokud jde o mezinárodní tlak na ruskou vládu, ruská liberální opozice možná očekává, že se Západ vysloví ke klíčovým střetům jako jsou aféra Chodorkovský, případ Litviněnko nebo vraždy novinářů či aktivistů ve věci lidských práv, ale změna politického klimatu v zemi je domácí záležitostí a úkolem pro opozici samotnou.

Jakékoliv uznání odpovědnosti státu za milióny obětí je nemožné bez výzkumu historiků v archívech. Způsob, jak dnešní režim před historiky i veřejností tají zločiny páchané tajnou policií, odhaluje spojitost dnešního režimu s tím Stalinovým.

Navzdory příkazu ruského prezidenta Medvěděva zpřístupnit všechny dokumenty o represích, ústřední archív FSB i archív prezidenta zůstávají nezasvěcencům nepřístupné. Uvedu jen dva příklady. 116 ze 183 svazků známého případu Katyň (masakr polských důstojníků roku 1940) zůstává dosud v tajnosti a nepřístupných ruským i polským historikům. Archiv FSB odmítl nedávno můj požadavek ověřit počet obětí Stalinovy první masové operace roku 1927. To jsou informace staré 83 let. Aby se dnešní vládci distancovali od ostudné sovětské minulosti, musí nejdříve otevřít dokořán dveře archívů.

Další nutnou podmínkou pro ruské norimberské procesy je nezávislý soud-ní systém. Obecně je dnes schopna připravit formální proces opozice spolu s veřejnými organizacemi a historiky. Ovšem žádný soud v Rusku takový návrh nepřijme a navíc verdikty takových procesů by měly otevřený konec.

A pokud jde o zveřejnění seznamu spolupracovníků KGB (proč jen KGB, co takhle spolupracovníků VČK, OGPU, NKVD?), nemyslím si, že by to mělo očistný vliv na společnost. Konec konců, všichni věděli o kariéře Vladimíra Putina v KGB, přesto to ruským občanům nevadilo, když ho v letech 2000 a 2004 volili prezidentem, ani když se dnes těší jejich podpoře. Navíc, jak může veřejné mínění rozlišovat mezi oběťmi, které mučením přinutili podepsat spolupráci a mezi dobrovolnými agenty, jako je Putin? Jak je nám dnes známo, byla to běžná praxe vědomě zatknout nevinné lidi a pak je přimět ke spolupráci výměnou za svobodu.

 

Buchar:

Je třeba, aby se stalo to, co navrhuje dr. Satter – právní odsouzení komunismu, omluva vlády obětem komunismu a zveřejnění seznamu informátorů KGB. Dává to dobrý smysl, ale nezakrývejme si, že je to jen zbožné přání, jen pohádka. Jaký je předpoklad, že se to stane? Nikdy k tomu nedojde. A pokud ano, bude to jen další část podvodné hry, jaké jsme svědky v bývalých satelitních zemích.

Dovolte mi uvést příklad, jak se to odehrálo v Československu. Právní systém zůstal záměrně nedotčen a chrání hráče minulého režimu. Je to součástí hry. Vládní omluva obětem komunismu není na programu, protože bývalí komunisté jsou začleněni do všech politických stran i do vlády. Když byl zveřejněn seznam spolupracovníků, vyšel už upravený; důležitá jména byla vynechána, jiná zase dodatečně vložena, na oklamání veřejnosti.

Vezměme si neblaze proslulý "fond Z", zřízený Václavem Havlem; tam jsou svazky všech osobností působící v po-itice za Sametové revoluce. Byl zapečetěn a odvezen na utajované místo. Někteří lidé důležitým způsobem zapojení do tohoto procesu zahynuli za podivných okolností. A jestli myšlenka postkomunistických lustrací zní někomu dobře, to také byla jen fraška. Svazky byly upraveny, jednotlivci zvláštní důležitosti dostali falešné certifikáty nebo výjimky ve jménu "národních zájmů a bezpečnosti státu".

Dva z deseti obyvatel Prahy jsou dnes Rusové. Rusové ovlivňují a řídí byznys, skupují nemovitosti, kontrolují organizovaný zločin a ovlivňují politiku.

Jak se o tom zmínil Jeff Nyquist, teď už známe povahu režimu v Moskvě. Za takových okolností odtud žádná změna nepřijde. A pokud přijde zevnitř, bude to jen další tah na šachovnici velké hry na podvod. Souhlasím, že klíčovou otázkou zde je, jaké jsou skutečné záměry ruského režimu. To je ale otázka za milion dolarů a my snad ani nebudeme znát odpověď až do chvíle, kdy už bude příliš pozdě.

Robert Gates připustil, že jsme nikdy neměli žádné informace zevnitř Moskevského kruhu. A já jsem si jist, že ani nikdy mít nebudeme. Ale co do jisté míry zkoumat můžeme, je otázka, proč západní demokracie, a zvláště vláda USA, odmítají otevřít toto téma. Proč s ním média nakládají jako s vysoce toxickou látkou? Ty "užitečné idioty" je třeba odhalit. Právě vyšla nová kniha Paula Kengora pod titulem Důvěřivci, odhalující americké veřejnosti kromě jiného, jak Ted Kennedy tajně vyjednával se Sověty.

Před šesti lety jsme se ptal bývalého ředitele kontrarozvědky CIA, zda by se Kennedyho vyjednávání se Sověty dalo nazvat zradou. A on odpověděl: "Ano, ale Kennedy je nedotknutelný." Kolik "nedotknutelných" politiků máme ve vládě a proč je celá ta záležitost s taj-ným vyjednáváním s Rusy "nedotknutelná"? Jaká je to strategie? Existuje vůbec nějaká? Zajímá někoho, že se na nás vede útok? Jak se bráníme, pokud vůbec?

Mimochodem, slyšeli jste někdy z amerických médií, že ruská mafie platí 30 procent mexickým drogovým bossům za praní zisků z prodeje drog v USA? Vypadá to, že FBI je nakonec ochotna připustit existenci "ruského problému", ale zůstává otázkou, co s tím a jestli už není pozdě zastavovat tu lavinu v pohybu. Historicky řečeno, neexistuje žádný důkaz, že by někdy platilo úsloví "špatný mír je lepší než dobrá válka".

 

Bukovskij/Stroilov:

Při největším respektu ke gen. Pacepovi, ani Sovětský režim, ani dnešní režim v Rusku nemají nic společného s historií carského samoděržaví. To by se stejně tak dalo tvrdit, že Ceausescu si vzal za příklad krvavého Vlada Draculu. Není ani správné tvrzení, že za sovětských časů se KGB těšila nějakému stupni nezávislosti na komunistické straně – jak to definoval Lenin, vždycky zůstávala ozbrojenou složkou strany, jejím "mstícím mečem", který byl až do roku 1991 pod přísnou kontrolou.

Co se pak odehrálo, na tom není nic specificky ruského; KGB se stala nejsilnějším odštěpkem sovětského systému, nejlépe organizovaným gangem záškodníků, který se nakonec chopil moci. Spíše to byla nejgrotesknější ilustrace toho, co se dělo po celém světě v důsledku naší neschopnosti odsoudit komunismus tribunálem norimberského stylu. Staří sovětští klienti, Petaini a Quislingové studené války, zůstávají v pozici těch, kdo píší dějiny, a tedy tvoří veřejné mínění a činí rozhodnutí. Vidíme je u moci všude, ať jde o Al Kajdá nebo Bílý dům.

Máte marxistickou administrativu v Americe, a jakýkoli pokus zkoumat její minulost odhalí rozsáhlé propojení s komunismem. Jak v Rusku, tak jinde to nemá nic společného s historickou tradicí, ale s neschopností skoncovat se studenou válkou tak, jak jsme to měli udělat.

Celý svět je dosud pod tíhou sovětského dědictví a jakékoli důkladnější zkoumání Putinových zločinů by nevyhnutelně vedlo zpátky k sovětské komunistické straně.

Bez ohledu na to, jak moc důsledně jsme se o to kdo pokoušeli, o 10, 20 či 30 let později nás logika trestního práva vrací zpět k témuž bodu: nedostaneme se dále, dokud nenalezneme pravdu o tom, co se stalo. Bez ohledu na časový odstup musela Kambodža postavit před soud vůdce Rudých Khmérů i po 30 letech. Dříve či později to budou muset následovat i v Rusku a jinde. Jakékoli úsilí je bez toho marné, stejně jako tomu bylo v posledních dvaceti letech.

 

 

Adam Burakowski, držitelem doktorátu filosofie Institutu politických studií Polské akademie věd, autor řady knih.

Vladimír Bukovský, přední sovětský disident a autor knih Budování hradu a Soud v Moskvě.

Pavel Stroilov, historik. Propašoval z Ruska rozsáhlý tajný archív z Gobačovovy éry.

Generál Ion Mihai Pacepa, nejvýše postavený důstojník, který kdy zběhl ze sovětského bloku.

Robert Buchar, politický uprchlík z Československa, hostující profesor a tvůrce programu kinematografie na Kolumbijské univerzitě v Chicagu.

Konstantin Preobraženskij, odborný asistent Gerard Group International a bývalý agent KGB, autor sedmi knih o KGB.

J. R. Nyquist, sloupkař s tématem globálních strategických záležitostí ve Financial Sense Online, prezident Strategického krizového centra.

Olga Velikanová, profesorka ruských dějin na University of North Texas. Věnuje se studiu a zpřístupnění archívů komunistické strany a tajné policie. Autorka několika knih.

David Satter, býv. moskevský dopisovatel londýnských Financial Times (1976 – 1982), dnes odborný asistent Hudson Institute.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.