Obsah

Uherské otazníky

Můžeme se možná usmívat nad „státotvorným romantismem“ a zahleděním do heroické národní minulostí – ale jsou takové ironické úšklebky na místě v situaci, kdy většina evropské populace nikterak neoplývá loajalitou a ztrácí svou identitu? Maďarská reprezentace měla odvahu udělat to, k čemu EU elita při projednávání Lisabonské smlouvy odvahu nenašla – totiž přihlásit se ke svým křesťanským kořenům a k tomu, že jsou formativním a inspiračním zdrojem a napsat si to do ústavy. Myslím, že je to něco, co můžeme Maďarům leda závidět.

„Jsme svědky obnovování důležitosti státu“, říkají komentátoři – a asi mají pravdu. Otázka zní, zda-li je to špatně, zda-li je to problém. Orbán skutečně systematicky posiluje roli státu v ekonomice, ať již jde o zestátnění soukromých penzijních fondů (což je mimochodem skutečně krajně neliberální opatření), snahu omezit vliv cizího kapitálu, především v bankovnictví, naopak je patrné úsilí o podporu domácích podnikatelů úvěrováním prostřednictvím nově zakládané státní banky. Nu, konzervativci nikdy po leninsku neblouznili o odumírání státu, naopak si byli a jsou vědomi, že stát je instituce přirozená, užitečná, ba nezastupitelná. Má být silný tam, kde je ho potřeba a slabý tam, kam se cpát nemá a nechat práci jiným. Ten vzájemný poměr je jistě věcí legitimní diskuse. Nemusí se nám taková opatření líbit, ostatně, jistě se o ně ve volbách Maďaři utkají. Ale co je na tom nelegitimního? Jak to, že keynesiánci z EU najednou kritizují státní podporu národních investic? Není to opět „politikum“? Obavy z posilování „národního státu“ mají ponejvíce ti, kteří jindy horují pro posilování pravomocí „evropských institucí“, tedy státu „nadnárodního“ – není pes zakopán právě tady?

Prý je omezována role ústavního soudu. Nejsou tyto obavy ze strany EU pokrytecké, vezmeme-li v úvahu, že ve třetině členských států samostatná instituce ústavního soudnictví vůbec neexistuje? Navíc, Maďarská vláda namítá, že se role ústavního soudu zpřesňuje, neb je mu přiznávána pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů. Rovněž nelze přehlížet, že maďarský ústavní soud si v minulosti počínal extrémně aktivisticky a nynější nové regule jsou zkrátka reakcí, pokusem vychýlený stav opět vyvážit.

A pokud jde o ustanovení, že rozhodnutí přijatá ústavním soudem před 1. lednem 2012 nemohou být brána v úvahu při výkladu nové ústavy? Nejsem právník, nicméně podíváme-li se nezaujatě: Nevězí podstata věci zkrátka v tom, že rozhodnutí učiněná před tímto datem se zakládala na předchozí ústavě, a to „komunistické“ ústavě z roku 1949, která je nyní již neplatná – a s jejímž dědictvím se chtěla nová ústava (a dalo by se říci i celý nový režim, nová republika, o jejíž budování Orbán stůj co stůj usiluje) radikálně rozejít?

Ostatně, není fascinace ústavním soudnictvím, případně soudnictvím obecně, jednou z moderních chorob současných euro – amerických intelektuálních elit, která jim zaslepuje rozum? Spor o „soudcokracii“ není vymyšlený, v mnoha zemích a v mnoha kauzách se stávají realitou pokusy vtáhnout soudní moc do politické hry s cílem učinit z ní dalšího hráče, dalšího zákonodárce. Není to nic, co bychom neznali, vzpomeňme jen naposled na pokus našeho levicového Senátu pomstít se presidentu Klausovi obviněním z velezrady před Ústavním soudem. A sami žalobci tuto motivaci přiznali, že totiž chtěli dosáhnout něčeho, na co jim scházela politická síla: My víme, že to neprojde, ale ať prý Ústavní soud sám vymezí hřiště, ať na tomto exemplárním příkladu rozhodne, jak se to má dělat, ať stanoví precedent pro příště…

Obdobnou „fascinaci nezávislostí“ cítím z výtek, týkajících se postavení centrální banky. Její „nezávislost“ je zaklínadlem, které se stále častěji ozývá i u nás, leč zdá se, že povětšinou nad její „ztrátou“ naříkají vždy nejvíce ti, kteří momentálně nemají dost politické síly, aby ovlivnili její počínání, např. jmenování členů bankovní rady.

Ohrožení svobody slova – to už je opravdu silná káva. „Právo na svobodu slova nesmí být uplatňováno se záměrem porušování důstojnosti národa, jakož i etnického, rasového a náboženského společenství,“ má nově stát v maďarské ústavě. Znamená to snad zavedení cenzury? Nu, řekl bych, že spíš takový text připouští, že jsou jisté hodnoty, které mají být zákonem chráněny – i za cenu omezení svobody. Nebo má být svoboda slova opravdu „bezbřehá“? Jistě, neměla by být omezována vůlí, natož zvůlí, nýbrž právem, zákonem – ale cožpak skutečně existuje jakési „právo“ říkat či psát úplně cokoliv? Odpovědí si sám nejsem zcela jist (to když se liberální rozum sváří s konzervativním srdcem) a proto bych uvítal, kdyby se právě o těchto věcech slušně diskutovalo, a ne jen mávalo hesly. Nechci Maďarům stranit za každou cenu, možná je toto ustanovení skutečně nešťastné – ale: víme to? Jsme si jisti? Nebo jen hledáme klacek na neoblíbeného politika?

Závěrem: Pokoušet se legitimní vnitropolitický spor přenášet na evropskou úroveň a činit z něj spor mezinárodněpolitický se mi zdá krajně nezodpovědné a nemoudré. Zdá se mi totiž, že spíše než v objetí moci, se maďarská ústava ocitá v zajetí emocí. Debata nad její novelizací otevírá řadu otázek, na které sama Evropa nemá jedinou a jasnou odpověď. Snažit se tuto jasnou odpověď nalézt, nebo se jí alespoň přiblížit, to je jistě rozumné, ale k tomu je lépe nezahánět Maďary vyhrožováním do kouta, ale uvážlivě diskutovat. A mít odpověď jednu jedinou a žádnou jinou, to snad ani není nutné, a ani možné. A to se snad dosud v Evropě smí, nebo ne?

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.