Obsah

Nadcházející evropské volby

23. a 24. května budeme volit 21 poslanců, kteří budou v celkem 751-členném Evropském parlamentu zastupovat Českou republiku.

Volební účast v podstatě v celé Evropě neustále klesá. Při posledních volbách v roce 2009 činila v Evropě 43 %, v České republice ovšem pouhých 28 %. Není specialitou České republiky, že ačkoli jde o poslance Evropského parlamentu, kteří řeší jinou agendu než národní vlády, hraje v evropských volbách podstatnou roli domácí politika. Řekneme-li to zjednodušeně, evropské volby bývají jakýmsi plebiscitem o tom, co si voliči myslí o své současné vládě.

Nenastane-li něco mimořádného, pak se vítězem evropských voleb v naší zemi zřejmě stane hnutí ANO, jemuž dá svůj hlas možná více než čtvrtina našich voličů. Mnozí z těchto voličů nebudou znát jediného kandidáta této strany a patrně většina z nich nebude mít v podstatě žádnou představu o agendě, kterou budou tito poslanci řešit.

Je ovšem dost dobře možné, že po těchto eurovolbách získá Evropský parlament podstatně jinou tvář, než měl doposud. „Protisystémové“ strany, tedy strany, které netouží po prohlubování evropské integrace, patrně získají podstatně více hlasů, než v předchozích volbách. Zda to ovšem bude stačit na nějakou zásadnější změnu, není vůbec jisté.
Problém většiny voličů je, že moc nechápou, oč vlastně v těchto volbách jde, a jak vlastně Evropská unie funguje. Praktické rozhodování není v rukou Evropského parlamentu, ale v rukou Evropské komise a Evropské rady. V Evropské komisi zasedá 28 eurokomisařů, v Evropské radě nejvyšší představitelé nebo předsedové vlád členských států plus stálý předseda Evropské rady (v současnosti Herman van Rompuy) plus předseda Evropské komise (v současnosti Manuel Barroso). Tato dvě tělesa přijímají zásadní rozhodnutí. Evropský parlament sice nějaká závažná rozhodnutí činí také, kromě toho ale vydává spoustu různých deklarací, které některé z nás velmi popuzují, ale které nemají bezprostřední právní dopad pro jednotlivé státy. Sem patří i tzv. Estrella-report nebo Lunacek-report, což jsou „zprávy“, které obsahují různá pro křesťany či konzervativce nepřijatelná doporučení (např. uzákonit sexuální výchovu od 4 let věku dítěte nebo ještě více uvolnit propotratovou legislativu).

Evropská unie je formálně demokratická. Problém je v tom, že je nesmírně složitá, a nedovedu si představit, že by mohla být jednodušší a přitom zachovat alespoň určité vnější formy demokracie. Kdyby byla skutečně autoritářská, jak tvrdí někteří její kritikové, mohla by být svým způsobem mnohem jednodušší. Nechce teď zabřednout do diskusí o Ukrajině, ale všimněte si, jak rychle a hladce Rusko anektovalo Krym. Hlasování v Dumě, rozhodnutí ruského prezidenta či ruské vlády – všechno šlo jako na drátkách. Něco takového by v EU bylo zhola nemožné. Čím je nějaký stát autoritářštější, čím rychleji a snáze přijímá a prosazuje zákony.

Tím nechci ani v nejmenším říci, že rozhodování v EU je ideální, ba ani to, že je demokratické nejen v teorii, ale i v praxi. Čím je nějaký systém složitější, tím větší šanci mají věci ovlivnit lidé, kteří jsou se systémem dobře obeznámeni a kteří vědí, jak v něm chodit, případně jak třeba něco i obcházet. Přitom právě složitost celého systému je významnou překážkou, proč se s ním mnozí z nás nedokáží nebo nechtějí identifikovat.

Demokratická vláda byla vždy složitější a těžkopádnější, a to i v dobách, když byl celý systém vládnutí podstatně jednodušší (mám na mysli například devatenácté století). Základní myšlenka zastupitelské demokracie je ta, že občané, kteří nemohou nebo nechtějí proniknout do tajů a složitostí vládnutí, si zvolí poslance, kterému důvěřují, že do těchto tajů a složitostí pronikne a bude hájit jejich zájmy.

Naším (nejen specificky českým) problémem je, že nám chybí ta důvěra. Řečeno jinou terminologií, chybí nám sociální kapitál. Na domácí politické scéně se tento nedostatek sociálního kapitálu projevuje už mnohokrát popsaným jevem: Občané si svobodně a demokraticky zvolí poslance nebo senátory, ale jakmile jsou tito lidé zvoleni, většina občanů – i těch, kteří šli k volbám – si je automaticky přeřadí do kolonky „oni“. Kdo jsou ti „oni“, není jasně definováno – ale rozhodně si nezaslouží naši důvěru, nýbrž podezřívavost. Netvrdím, že tato nedůvěra a podezřívavost není do určité míry zasloužená. Nicméně zastupitelská demokracie bez této důvěry nemůže fungovat … tedy, může, ale jen formálně, nikoli uspokojivě. Ale to už se ocitáme na jiné rovině než politické, u úvah o tom, že svoboda není ve skutečnosti možná bez odpovědnosti a zastupitelská demokracie bez důvěry. A dovolím si jít na tomto místě ještě dál: Chceme-li, aby demokracie zůstala zachována, je nejvyšší čas začít obnovovat sociální kapitál. To je ovšem nesrovnatelně těžší než nějakou stranu potrestat ve volbách.

A nyní praktická část: Koho volit? Já budu opět volit KDU-ČSL. Měl jsem značnou důvěru v nyní končící europoslankyni Zuzanu Roithovou. Byla velmi aktivní, podařilo se jí do určité míry proniknout do tajů „Bruselu“, dokázala uspokojivě odpovědět na mé otázky a nehlasovala pro různé levicové a liberální šílenosti. Pavla Svobodu, jedničku na lidovecké kandidátce pro eurovolby, osobně znám a jsem přesvědčen, že je to typově hodně podobný člověk jako Zuzana Roithová. Přiznám se, že mě tolik netrápí kvalita potravin a podobné věci. Více mě zajímá to, co bychom mohli nazvat „kulturním bojem“. Pokud tedy nechceme EU rovnou bojkotovat, zvolme do ní lidi, jimž můžeme věřit, že nám o ní budou pravdivě referovat a že budou, pokud na nich je, hájit konzervativní a/nebo křesťanská stanoviska.

Se souhlasem autora převzato z dan-drápal.cz.

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.