Kdo se nepoučí z historie...

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 3. 2014 0:29

Napsal Redakce

... je odsouzen si ji zopakovat. (G. Santayana, 1906) I v tomto tématu měsíce se držíme východních událostí a místo standardního úvodníku si vám dovolujeme nabídnout několik citací z publikace „Studená válka 1946 – 1989“ s podtitulem „svoboda znamená odpovědnost“, kterou vydalo nakladatelství Dílo v Kladně v roce 2001 s předmluvou Jana Cholínského. Jde o soubor textů tří autorů: Rudolfa Kopeckého, Emila Ludvíka a zejména a v převážné většině historika Josefa Kalvody, které jmenovaní publikovali mezi roky 1954 a 1991. Snad není třeba dodávat, že lze jen doporučit četbu celé knihy.

„Sověty mají svou vojenskou doktrínu a kupodivu muži, kteří připravují svět na obranu proti sovětskému imperialismu, se nikterak nenamáhají tuto doktrínu studovat. Vypracoval ji Lenin a prohloubil ji Stalin a žádná změna v Kremlu na ní nic nezměnila. Není to Rudá armáda, která je hlavní zbraní v sovětském arzenálu, protože metodou komunistického válčení je metoda občanské války. Podkopávání pozic nepřítele, přímý podvrat, to jsou hlavní prostředky komunistické ofenzívy, jež se nikdy nezaměřuje na nejsilnější bod, ale na ten nejslabší. A nikdy se nevede útok přímo, ve jménu komunismu, ale vždy ve jménu hesla, jež má nejvíce naděje na úspěch. Na Západě je vůle odolávat oslabovaná nabídkami přátelského soužití, mírovou propagandou, tažením proti atomovým a vodíkovým zbraním a podobně. V zemích, jež teprve před nedávnem dosáhly samostatnosti, je to kampaň proti kolonialismu – bez ohledu na to, že jí diriguje největší koloniální mocnost světa – spolu s propagandou neomezené státní svrchovanosti, v jejímž jméně smí samostatný stát poškozovat zájmy svých sousedů, jak chce (pokud ovšem ti sousedé nejsou příslušníky sovětského bloku). A je to nacionalismus, ne rozumné a čestné vlastenectví, ale fanatický šovinismus, který je rozdmýcháván ve všech zemích, v nichž by propaganda komunismu neměla nejmenšího úspěchu. Tento apel na nacionalistický šovinismus není ničím novým. Již Lenin ve svém prvním rozhlasovém projevu po revoluci volal nejen po míru bez anexí a kontribucí (ovšem těch druhých a ne komunistů), ale také po právu všech národů na ‘sebeurčení až do odtržení’, jež ovšem zase měly poskytnout jiné státy než Sovětský svaz, který každý pokus o osamostatnění, například Ukrajiny, Gruzie a podobně, potlačil násilím a anektoval mnoho jiných zemí. Od počátku Třetí internacionály a Rudé odborové internacionály považoval mezinárodní komunismus, který doma potlačoval a potlačuje nacionalismus všech podmaněných národů a národností, nacionalismus za hybnou páku, jíž by mohl podvrátit nekomunistický svět.“ (Rudolf Kopecký: Nebezpečí stále větší, 1957)

„Pomáhat našim přátelům je v našem zájmu a je to také naše morální povinnost. Pomáhat našim nepřátelům je jak nemorální, tak hloupé. ... Měli by si rovněž uvědomit a připomenout Bismarckovu zásadu, že ‘nikdo nikdy nezbohatne natolik, aby si nepřítele koupil ústupky’. Tuto starou moudrou zásadu si nepřipomněli pánové Chamberlain a Daladier v Mnichově. Zapomněli na ni patrně i stoupenci ‘appeasementu’ v dnešní době a ‘realisté’, kteří ovšem realitu neberou v potaz.“ (Josef Kalvoda: Zahraniční pomoc by se měla poskytovat našim přátelům a nikoli nepřátelům, 1959)

„Pouze pevný postoj a jasná prohlášení v tom smyslu, že tato země se nepodvolí nátlaku, hrozbám a zastrašování, doprovázená navíc skutečnými činy mohou zastavit hazardního hráče Chruščova a znemožnit mu dosáhnout nových úspěchů a uskutečnit jeho sen o tom, že se stane prvním sovětským vůdcem, který dobyl svět. Bude-li se postoj Spojených států v současné krizi vyznačovat odhodlaností a odvahou jednat, budou moci budoucí historikové vystihnout Chruščova tímto výrokem: ‘Byl to hazardní hráč, který prohrál.’“ (Josef Kalvoda: Chruščov – hazardní hráč, 1959)

„Není možné jednat s komunistou jako se sobě rovným, aniž by člověk zároveň klesl na jeho úroveň.“ (Josef Kalvoda: Mírová koexistence, 1959)

„Třebaže zápas mezi ateismem a křesťanstvím – tj. mezi silami zla a lží na jedné straně a dobrotou a pravdou na straně druhé – je svou podstatou ideový, ve sféře skutečnosti jsou nutné náležité činy, abychom v této válce zvítězili. Gnostikové však čelí existujícím nebezpečím ‘magickými úkony ve snovém světě, jako je nesouhlas, morální odsouzení, vyhlašování pouhých záměrů, rezoluce, výzvy k lidstvu, označování nepřátel za agresory, vykazování války mimo zákon, propaganda hlásající světový mír a světovou vládu, atd.’ (Voegelin). Neschopnost řešit nastalé situace přijetím realistických opatření vedla dosud k vítězství komunismu a k našim porážkám.“ (Josef Kalvoda: Na podporu pravdy, 1960)

„Invaze do Československa je jen novým důkazem toho, co skutečně seriózní znalci sovětských záležitostí dávno vědí, že totiž mírová koexistence je – jak to chápou marxisté-leninisté – jenom způsob boje (strategie) v konkrétním historickém období.“ (Josef Kalvoda: Sovětský blok – hodnocení, 1969)

„Kdyby se Sověti opravdu přesvědčili o tom, že již předstihli Spojené státy a že disponují vojenskou převahou, byli by v pokušení této převahy využít, kdyby se domnívali, že se jim to může podařit, aniž by tím zároveň riskovali totální zničení Sovětského svazu v důsledku naší odvety v jaderné válce. Podobně jako Hitler před několika desetiletími nám dali Sověti jasně najevo, jaké jsou jejich cíle. Je velmi politováníhodné, že mnoho lidí, kteří odmítají uvěřit, co mají sovětští vůdci vlastně na mysli, když mluví o ‘nevyhnutelném vítězství komunismu’, má ‘mezery v inteligenci’.“ (Josef Kalvoda: Sovětský blok – hodnocení, 1969)

„Co se týká ‘mostů’, ano, Sověti jim jsou naklonění, ale s dopravou pouze v jednom směru. Uznávají jen sílu a moc. Neváhali s použitím síly proti malé zemi loajální sovětskému bloku a Sovětskému svazu a ještě méně by váhali s použitím síly proti těm, které pokládají za své nepřátele, kdyby se přesvědčili o tom, že při tom nebudou riskovat úplné zničení Sovětského svazu a jeho vojenské moci. Doufejme, že na poučení z československého případu se hned tak nezapomene.“ (Josef Kalvoda: Sovětský blok – hodnocení, 1969)