Rozděl a panuj

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 1:51

Napsal J. R. Nyquist

Nedávno jsem se zeptal jednoho přítele, polského novináře, co si myslí o současné krizi na Ukrajině. Jeho odpověď měla pět bodů. (1) Ukrajinci bojují proti zkorumpované ruské verzi tzv. kapitalismu; (2) Rusko se pokouší přesvědčit svět, že Ukrajina je nestátním útvarem; (3) Putin obnovuje dřívější sovětské impérium tím, že rozšiřuje vliv Moskvy ve specifických oblastech ekonomiky; (4) konečným cílem Moskvy je pomocí nové protiamerické ideologie zcela vytlačit USA z Evropy; (5) v současné chvíli se Moskva silně spoléhá na to, že Západ je v každém ohledu a v každé věci ochoten ke kompromisům, jen aby si udržel přístup k ruským trhům.

Rozštěpit NATO

Můj polský přítel má pravdu. Hlavní je přitom zmíněný záměr vytlačit USA z Evropy. Bylo to cílem Sovětů už před rokem 1991 a ten se dodnes nezměnil. Vyhrožování válkou na Ukrajině slouží zčásti jako nástroj pro rozkol v Evropě. Stejný účinek mají i řeči o hospodářských sankcích. Zatímco si někteří politici možná přejí zachovat svrchovanost Ukrajiny, jako například USA a Británie na základě svého závazku, že budou jednat v souladu s Budapešťským memorandem, jiným je k smíchu, že by měli obětovat ekonomické zájmy svých vlastních voličů za zemi, kterou mělo Rusko pod palcem celá staletí. Navíc se uvádí důvody, že za podněcování nepokojů na Ukrajině může Washington, a že zájmy Evropy jsou těsněji spjaty s Ruskem.  Bezprostředním cílem proniknutí Moskvy na Krym je zřejmě toto: rozštěpit Evropu, rozštěpit NATO, izolovat Ameriku od Evropy a ukázat, jak Evropa potřebuje právě to, čemu ruští představitelé říkají – „nová architektura bezpečnosti”.

V rámci této snahy Moskvy vrazit klín mezi Ameriku a Evropu zřejmě největší škodu napáchalo zveřejnění telefonického rozhovoru mezi náměstkyní ministra zahraničí USA Victorií Nulandovou a americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffreym Pyattem, k němuž došlo před svržením ukrajinského prezidenta Janukovyče. Z hlediska Moskvy přišla tato konverzace jako na na objednávku. Působí totiž takovým dojmem, jako by američtí představitelé organizovali zpoza scény ukrajinskou opozici. Zde je úryvek rozhovoru mezi Nulandovou a Pyattem:

Nulandová: Co máte na mysli?

Pyatt: Že ve hře jsme my. Nejsložitějším elektrizujícím prvkem je tu zřejmě Kličkův podíl. Zvlášť jeho ustavení zastupujícím předsedou vlády. Jak jste viděla z některých mých poznámek o nynějších problémech tohoto manželství, pokoušíme se co nejrychleji zjistit jeho podíl na těchhle nesmyslech. Ale myslím, že když budete cítit potřebu s ním diskutovat a věnujete mu hned příští telefonát, dopadne to stejně, jako když jste se o totéž pokoušela v případě Jaca [Arsenije Jaceňuka]. A jsem rád, že se mu už nesnažíte pomáhat k místu, do kterého by zrovna v tomhle scénáři zapadal. Obzvlášť pak mám radost, že odpověděl tak, jak odpověděl.

Nulandová: Dobrá. No, já nemyslím, že by Kličko měl být ve vládě. Nemyslím, že je toho třeba a že by to byl zrovna dobrý nápad.

Pyatt: Jo, myslím, domnívám se … že pokud jde o to, aby nebyl ve vládě, ať si je tedy mimo a dělá si politickou přípravu a podobné věci sám pro sebe. A co se týče toho, jak se to celé bude vyvíjet dál, rádi bychom pomohli, aby umírnění demokraté drželi při sobě. Problematický bude Ťahnybok se svými chlapy a jsem si jist, že s tím vším Janukovyč určitě počítá.

Když uvážím, jakou moc a vliv mají struktury KGB v někdejší Ukrajinské sovětské republice, pakje nepravděpodobné, že tihle naivní američtí diplomaté vůbec tuší, co provádějí. Určitě neuvažovali, že jsou jejich telefonáty nahrávány. Ve skutečnosti vědělo vedení v Moskvě o každém jejich špitnutí. Svrhávání prezidentů není organizováno takovými bezmocnými stvořeními. Podle veřejného sdělení oficiálních představitelů ukrajinské rozvědky bylo zjištěno, že prezident Janukovyč neletěl do Moskvy dobrovolně, nýbrž jej unesla ruská vojenská rozvědka (GRU), a že ho vzali do Ruska jako vězně nebo jako nastrčenou loutku.

Provokují jen s šancí na úspěch…

Jestliže to zní absurdně, je to jen kvůli čtenářově neinformovanosti o ruské politické metodě, jíž je provokace. Je-li ukrajinská revoluce ruskou provokací s cílem rozštěpit NATO, měli bychom očekávat, že nalezneme důkazy, že ukrajinskou revoluci vytvořili sami Rusové. A také očekávat, že uvidíme jak v NATO vznikají trhliny. Rusové se totiž nikdy nepouštějí do provokace, nevidí-li přitom pravděpodobnost pro její zdar. Proto by nás nemělo překvapovat, že náměstkyně ministra zahraničí Nulandová s velvyslancem Pyattem (v jejich nahraném rozhovoru) mluví o provedení odvetného manévru skrze OSN, mimo EU. Přitom říká: „Myslím, že to bude skvělé, pomáhat tohle splichtit a zařídit, aby v tom pomohla OSN, a – zkrátka, víte přece – poslat EU do hajzlu.”

Omluvil bych se, že opakuji obscénnost Nulandové – jenže tady jde o projev vysoce postavené představitelky ministerstva zahraničí USA a tedy o doklad skutečně existující a vzrůstající roztržky mezi americkými a evropskými představiteli v záležitosti ukrajinské krize. Předáci EU Nulandovou zjevně rozčílili. Užívá-li se takového jazyka, byť jen v soukromí, nesvědčí to o zdravých vztazích. Pohlaváři ruské rozvědky, kteří (s nejvyšší pravděpodobností) poznámky Nulandové nahráli, si mohou jedině blahopřát.

Abych se vrátil k myšlenkám svého polského přítele: navrhl mi, abych zveřejnil všeobecné varování před samozvanými odborníky na Rusko. To varování by ovšem zahrnovalo i mne, ačkoli já se za takového odborníka neprohlašuji. Podle mého přítele nahrává Rusku každý, kdo mluví o vojenském střetnutí s ním. „Jsou to provokatéři,” řekl mi. „Pokřik takových lidí je nebeskou manou pro ruskou propagandu, která se všemožně snaží líčit Západ jako rejdiště samých válečných štváčů a nezodpovědných kovbojů.” Možná se ti provokatéři snaží prodávat knihy, nebo třeba píší nějaký blog – zrovna jako teď já. Ale tím nahrávají propagandě Kremlu. Začíná-li totiž Západ s démonizací Ruska jako takového, jako země, postaví se ruský lid za Kreml jako jeden muž. A tím se diktatura v Rusku neoslabí, nýbrž upevní.

„Západní tisk nikdy nepodpořil skutečnou ruskou opozici”, poznamenal můj přítel. A totéž platí o Ukrajině, kde aktivisté boje za svobodu byli a jsou ve svém úsilí osamoceni. Dokonce ani státy jako Polsko a Česká republika, jež se považují za svobodné, nejsou zcela v bezpečí před proruskými a neokomunistickými silami, které do značné míry ovládají ekonomiku, úřady i vládu. Tomu všemu však západní média nevěnují pozornost. Do Polska a ostatních zemí „bývalého” východního bloku Západ jen vyváží laciné a hloupé zábavy, místo aby sledoval pokračující zápas Moskvy o zachování určitého stupně nadvlády. A tak nás šálí představou, že komunismus padl. Ne, sovětskou říši jsme neporazili. Jak řekl můj přítel: „Stojí za to si připomenout, že vše, čeho Ukrajina dosáhla, získala navzdory politickým záměrům západních expertů a politiků.” A dodal: „Rusko nehodlá vést válku proti Evropě nebo Spojeným státům. Pouze těží z jejich intelektuální ubohosti a strategických slabin ... nebo se spoléhá na ochotu Západu ke kompromisům.”

Rozštěpit konzervativce

Nevím jistě, proč říká, že „Rusko nehodlá vést válku...”. Mně se taková válka jeví jako naprosto nevyhnutelná – a to nejsem ani provokatér, ani válečný štváč. Nicméně je alarmující, když užiteční idioti, které má Rusko na Západě, náhle zaujímají více válečnické postoje proti Rusku než konzervativci. Zčásti je nepochybně motivuje boj levice za práva homosexuálů. A dokážeme být zase my náležitě cyničtí, abychom si dokázali uvědomit, že celá ta záležitost s homosexuály je jen zastíracím manévrem – zbraní, která má rozštěpit pravici do dvou znepřátelených táborů? Není snad právě tohle důvod, proč na sebe sočí ekonomičtí konzervativci s konzervativci náboženskými a už nespolupracují jako kdysi? A když už si všímáme, jak vítězná levice bankrotuje Ameriku a jak tento bankrot usnadňuje americké odzbrojování, neměli bychom si všímat i toho, jak celé to politické směřování jak levice tak pravice pomáhá Moskvě?

Pokud někteří vidí skutečný význam té kampaně za práva homosexuálů nebo kampaně za zastavení globálního oteplování či boje za feminismus jako cokoli jiného, než řízenou válku strategické sabotáže proti obranné síle Západu, pak vůbec nic nepochopili a jsou strategickými blbci. Ba co víc, ústředním bodem veškeré této sabotáže – která se od prvopočátku zrodila v hlavách komunistů – není dělat si z lidí blázny prostě jen tak. Jestliže je oslabení vojenské schopnosti mezikrokem, pak tím konečným krokem je vedení války – a když už se někdo rozhodne vést válku, pak mu jde o to, aby vina za okamžité vzplanutí nepřátelství padla na toho druhého.

Dříve Kreml chtěl, aby jej každý považoval za neškodný. Proč by zrovna teď vyvolával Putin záměrný poplach v póze obhájce „konzervativních” či „tradičních” hodnot? Každému by tahle vychytralá taktika levné návnady měla dojít. Všichni jsou dezorientováni v jednom a tom samém okamžiku. Ale ano, opět – ruskou strategií je přece vnést rozkol jak do NATO, tak i do konzervativního hnutí. Co na tom, že levice chce najednou Putina démonizovat? Ať! Nechť si to dělají všemi prostředky! A přesto musí být v této strategii zahaleno velice reálné nebezpečí. Připomeneme-li si, jak chtěl loni na podzim prezident Obama podniknout vojenský vpád do Sýrie a jak to zmařila zdráhavost našich admirálů i zákonodárců, pak možná smysl nynější ruské provokace pochopíme lépe. Oni chtějí, abychom těmi agresory byli my, což by jim pak poskytlo spravedlivou záminku k nějaké ozbrojené odpovědi. A znova – to nasvědčuje touze vést válku.

Nedává smysl násobit nulu…

V dějinách funguje zákon nezamýšlených důsledků, který válku činí nevyhnutelnou. Podle spolehlivých strategických zásad by se státníci měli pouštět do války jedině tehdy, jsou-li si jisti vítězstvím – a to vítězstvím poměrně nekrvavým. Dějiny nám však ukazují války, v nichž uprostřed zbořenišť od obzoru k obzoru a při naprostém ekonomickém zhroucení zahynuly desítky milionů lidí. Tato historická fakta si můžeme vysvětlit jedině tehdy, když připustíme, že se lidé ve svých výpočtech mýlí a že se jim situace snadno vymykají z rukou. Když v této souvislosti Švédové varují, že Rusko připravuje válku proti Švédsku, pak těmi, kdo záměrnou provokací usilují o rozkol v Evropě, nejsou Švédové. Oficiální zprávy o tom, že se Rusové připravují na vpád do Švédska, se zakládají na opodstatněném pozorování velmi reálného jevu, neboť ruští stratégové neustále sní o válce, připravují ji a věří v ni. Rusové podnikali často a opakovaně útoky na své sousedy a zmocňovali se jejich území. Jak jinak by se bylo Rusko stalo největší zemí světa? Jistě to nebyl výsledek mírových aktivit. Pokud si to někdo vážně myslí, pak nezná dějiny. Ruské nebezpečí není něčím imaginárním a jejich dřívější zdůrazňování informační války neznamená, že by zanedbávali válčení kinetické (přímá vojenská akce – pozn. red.). Na své nepřátele útočí Kreml na každé úrovni, jakýmkoli možným způsobem – ekonomickým, informačním, sociologickým, náboženským, kulturním a dokonce parapsychologickým. Vždy a především však Rusové věří, že základem všeho je vojenská moc. Bez té nemůže být jejich informační válčení ničím víc, než řadou dětských legrácek. Informační válka je skutečně účinná jedině tehdy, když se opírá o vojenskou moc. Nemůžete totiž využít informační války ke znásobení sil, pokud nemáte nic, co byste mohli násobit.

Publikováno 21. dubna 2014, se souhlasem převzato z blogu autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

http://en.wikipedia.org/wiki/Budapest_Memorandum_on_Security_Assurances
http://www.youtube.com/watch?v=2QxZ8t3V_bk