K islámské imigraci

Podobně jako postmoderní levicový mainstream nedokáže rozlišovat mezi výchovným plácnutím a týráním dětí, nedokáže rozlišovat ani mezi nacionalismem a vlastenectvím. S pravicovým liberalismem (např. Miltona Friedmana) si může podat ruku v nerespektování rodiny a národa: jako kdyby šlo pouze o člověka jako individuum.

Číst dál...

Proč právě křesťané?

Naše vláda se rozhodla přijmout necelou stovku křesťanů, kteří uprchli před občanskou válkou v Sýrii do sousedního Jordánska. Toto rozhodnutí mě potěšilo, protože jsem s řadou přátel o něco podobného již několik týdnů usiloval. Ozvali se ale i kritici tohoto rozhodnutí. V tomto článku nebudu reagovat na ty kritiky, kteří odmítají jakékoliv uprchlíky z Blízkého východu. Chci odpovědět těm, kterým se nelíbí, že „diskriminujeme mezi muslimy a křesťany“. Tuto námitku vznesla organizace Amnesty International, ale přišli s ní i někteří křesťané.

Číst dál...

Psychopat mezi námi

Jádro tohoto makrosociálního jevu už ve světě existuje a vždycky svou pravou tvář zakrývá ideologickou maskou určitého politického systému. Do dalších národů vyzařuje pomocí kódovaných zpráv, které normální lidé nechápou, avšak psychopatická individua je přečtou snadno. „Tohle je místo pro nás, teď máme vlast, kde se mohou splnit naše sny o vládě ‚jiných‘. Konečně si můžeme žít v bezpečí a blahobytu.“ Čím mocnější je toto jádro a národ, kde vládnou psychopati, tím širší je záběr mocně svůdného hlasu sirén; slyší ho jedinci s podobně úchylnou povahou, kteří jako by byli selektivními přijímači, naladěnými na stejnou vlnovou délku. Žel to, čeho se užívá dnes, jsou skutečné rozhlasové vysílače o stovkách kilowattů a též loajální tajní agenti patologických vlád, kteří svou sítí oplétají naši planetu.

Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 174

Číst dál...

Editorial

Vážení čtenáři,

prosincové, poslední webové číslo roku 2014 je co do počtu textů velmi štíhlé – ale co do rozsahu jednotlivých článků a jejich hutnosti je naopak nadprůměrně nabité. Po valnou většinu roku jsme se na stránkách KONZERVATIVNÍCH LISTŮ věnovali dění na Východě, zejména na Ukrajině – ve světle těchto událostí jsme se pak zabývali Ruskem a současným kremelským vůdcem, jeho motivacemi, zdroji, strategií. Rozhodli jsme se předložit nyní širší výkladový rámec celé této problematiky, dokonce vytahujeme na světlo skvělý text E. Voegelina „Gnosticismus – podstata modernosti“, který je rozhodně tím nejnáročnějším, co v tomto čísle naleznete. Článek G. Górneho „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“, který jsme publikovali ve třetím VÝBĚRU Z HROZNŮ ročníku 2014, v této paletě nemůže chybět, stejně jako analýza názorů a vlivu Alexandra Dugina „Duginova ‘Čtvrtá politická teorie’“ z pera J. Horníka. Jde ve všech případech o texty převzaté, ale zásadní přidanou hodnotu vidíme v jejich shromáždění na jedno místo – což čtenáři umožňuje učinit si celkový obraz, nahlédnout souvislosti a z jejich perspektivy celou situaci reflektovat. Kromě dvou článků jsou v podstatně všechny texty tohoto čísla zároveň součástí Tématu měsíce „Gnosticismus, Manipulace a Dugin“... A protože tohle všechno je navýsost nevánoční a narození Krista je přímo před námi, vraťme se s G. K. Chestertonem k tématu Vánoc...

Číst dál...

Gnosticismus, Manipulace a Dugin

V uplynulých dnech a týdnech jsme svědky toho, že protikremelské hospodářské sankce přijaté v důsledku agresivní politiky Moskvy posledního období fungují. Jistě, existují i jiná krkolomná vysvětlení, ale my se domníváme, že když má něco chlupy jako pes, ocas jako pes a štěká to jako pes, bývá to obvykle pes. Vnímáme přitom dvě souvislosti – a přiznejme, ani k jedné nemáme žádné zvláštní informace, aby mohly být čímkoli víc než spekulací. Spekulace první, do minulosti: změna dopadu sankcí (z počáteční bezzubosti k současné efektivitě...) souvisí s úspěchem republikánů v nedávných volbách do Kongresu USA. Troufáme si hádat, že tím bylo otevřeno pole působnosti pro nějakého toho Charlie Wilsona, tentokrát v červených, tedy republikánských barvách. Spekulace druhá, do budoucnosti: pokud se ukáže dopad sankcí na ruskou ekonomiku jako zásadní, tedy že současné potíže nebudou jen přechodné ale budou se naopak prohlubovat, do několika měsíců se podaří do značné míry eliminovat potíže s tzv. Islámským státem. V tomto nás můžete chytit za slovo – ukáže-li se, že jsme se mýlili, rádi se omluvíme.

Na text Jana Franka „Nepatřičnost protiruské nálady“ (Revue Politika, 5.12.2014) velmi případně reaguje Bohumír Žídek svým článkem „Ruská střední Evropa? Jen v letech 1945 – 1989“ (Revue Politika, 10.12.2014), který přetiskujeme. K článku pana Franka tedy už jen pár poznámek na okraj, přičemž pár z nich se dokonce kryje s argumenty, které zmiňuje pan Žídek.

Pan Frank mimo jiné uvádí: „Je zajímavé, predstavit si, že Česko není v NATO, případně v EU. Myslím, že na tuto možnost autoři nejodvážnějších odsudků Ruska, například vůdcové obou pravicových stran v Poslanecké sněmovně zapomínají. Nevolili by za takových okolností přeci jen trochu jiný slovník? Nenutila by je taková pozice k větší empatii k Rusku? Nebo spíše k objektivnějšímu a řekněme mužnějšímu pohledu? Může jim český volič věřit, že jejich odvaha není odvozená hlavně od našeho členství v NATO?“ Raději si to ani nepředstavujeme... zcela nepochybně, jak autor uvádí, by totiž „taková posice“ nutila současnou representaci k „větší empatii“ vůči Rusku a pokud by nebyli dostatečně přizpůsobiví, přišli by rychle takoví politici, kteří by měli vůči Rusku empatii velmi výraznou a obratem by ji vydávali za „spíše objektivnější a řekněme mužnější pohled“. Ostatně, nemusíme chodit daleko: před II. světovou válkou jsme skutečně v žádném NATO nebyli a tak nás tato posice zkrátka nutila k větší empatii k Německu...

Dále se můžeme v článku pana Franka dočíst: „Pokud si nepřipustíme, že Rusové mají jiné hranice a zájmy, pak je maření smíru chybou naší strany.“ Neměli bychom směšovat dvě věci. Je jistě nezbytné vzít na vědomí, že Rusové mají „jiné hranice a zájmy“. S těmi hranicemi je to o to komplikovanější, že, slovy baronky Thatcherové, „Rusko tradičně považovalo své hranice za pohyblivé, nikoli pevné.“. Nicméně, reflexe ruských zájmů přece vůbec neznamená, že je musíme automaticky akceptovat – zejména tam, kde se kříží se zájmy našimi. Že máme tu šanci dát přednost našim zájmům před ruskými, to je jeden z důsledků našeho členství v Severoatlantické alianci – a patrně zejména proto je toto naše členství trnem v oku těm, kteří jsou ke Kremlu tak empatičtí.

Konečně pan Frank zajímavě relativizuje: „Chybou oběti, která žije v minulosti a má neuspokojenou potřebu odvety. Jako Poláci, které lze ovšem vzhledem k účtům s Ruskem chápat mnohem lépe. Polsko-ruská hra je ale o neuvěřitelný kus větší, starší a velmocenštější, než ta naše s Ruskem.“ Odhlédněme předně od psychologizace: je pěkné diskutovat, čí vidění lze „chápat mnohem lépe“ – daleko podstatnější je, do jaké míry je toto vidění správné. Pokud někdo nahlíží jistou záležitost stejně či velmi podobně jako Poláci, pokud dále autor vnímá polskou posici jako legitimní (či alespoň částečně legitimní...), pak identickému náhledu nemůže upírat legitimitu jen proto, že není součástí „o neuvěřitelný kus větší, starší a velmocenštější polsko-ruské hry“. Copak abychom měli právo si na Rusko udělat kritický názor, tak proto musíme nejprve prožít všechny tragédie, které Polsko v souvislosti s ruským vlivem potkaly?

Konečně, co je snad nejzajímavější, je v daném kontextu způsob nakládání s pojmem „odveta“. Není nám jasné, jak Polsko či Česká republika svůj domnělý revanšismus realizuje. Tím, že kritizuje ignorování Budapešťského memoranda, tedy nevídané pošlapání mezinárodního práva ze strany Moskvy? Nechť prosím autor promine, ale revanšismus zde provozuje plukovník Putin. A k pochopení, že to není věcí náhody či momentální nálady, popř. reakce na nějké údajné nepřátelské kroky ze strany Západu, k tomu by mohly pomoci texty shromážděné v tomto Tématu měsíce.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.