Editorial

Vážení čtenáři,

v tomto, již jedenáctém letošním webovém čísle, se tak trochu vracíme domů. Máme tím na mysli, že se v něm daleko více setkáte s tématy, která se vážkou k domácím událostem. Přesah, resp. vazba na širší souvislosti jsou však zachovány – většina těchto textů se totiž točí kolem civilisačních témat, zejména kolem rodiny. Nezapomněli jsme ale tentokrát ani na jiné důležité události, příkladně výsledek nedávných voleb v USA nebo na debatu kolem (re)orientace naší zahraniční politiky.

President Zeman prý štěpí společnost. Na druhou stranu prý dnes „...snad každý občan ví, jak by se měl prezident chovat, co a jak by měl říkat a jakou pozici má zaujímat ve vztahu k EU a Rusku“ (Jaroslav Pešek: Červená karta Zemanovi, Revue Politika, 19.11.2014). To ale nejde dohromady: buď „štěpí společnost“, nebo „každý občan ví“. My se domníváme, že společnost byla rozštěpena a president Zeman „jen“ dokázal vytáhnout tuto skutečnost ze stínu na světlo tak, že průvodní jevy, které doposud propukly vždy jen jednou za čas, nabraly podstatně vyšších obrátek, takže o onom rozštěpení dnes již nikdo nemůže pochybovat. A ano, zároveň platí, že „každý občan ví“ – jenže, na rozdíl od pana Peška, jsme přesvědčeni každý to „ví“ jinak... tedy nejméně tak, že jedna část občanů nepochybuje, že stále patrnější hradní směřování na Východ je navýsost nebezpečným podnikem, který by mohl skončit naším opětovným začleněním do kremelského orientálního impéria, a část druhá sleduje totéž směřování s nadějí, že je to cesta, jak se vymanit z vlivu kapitalistického a/nebo dekadentního Západu (vyberte si).

Náš pohled by mohl být do jisté míry representován textem Dana Drápala „Co nám sděluji Pussy Riot“: kulturnímu, antroplogickému... – tedy hodnotovému rozvratu na Západě je samozřejmě třeba čelit... spojenectví s panem Putinem však není vůbec žádným řešením, byť se tento čekista vehementně snaží kde koho přesvědčit o opaku – pohříchu stále úspěšněji (tím úspěšněji, čím více hlasatelů euroasianismu či duginismu se urodí přímo mezi námi...). Máme ale značné obavy, že nejen u nás, ale na Západě obecně je velmi málo těch, kteří stojí zároveň v oposici vůči levicově-liberálnímu běsnění (viz již výše zmíněné články na civilisační témata...) a nepřestávají vnímat Moskvu jako nejvážnější ohrožení západní svobody a bezpečnosti (viz analýzy J. R. Nyquista, které pravidelně přinášíme).

Jedním z hlavních důvodů nízkého počtu lidí s těmito konzervativními názory je – v konečném důsledku navýsost podvratné – jednání současných západních elit, které (nejen, ale z velké míry) svým protirodinným tažením vhánějí řadu lidí, i těch jinak soudných, panu Putinovi přímo do náruče. Je velmi složité udržet si adekvátní perspektivu, když na jedné straně vidíme snahu Moskvy obnovit imperiální velikost, kterou zjevně kremelský vůdce považuje za nejvyšší hodnotu, a na straně druhé dostáváme takováto naučení: „‚Evropa je teď velmi jiným místem. Společně jsme jednou z největších sil na světě. Odděleně ale představujeme v globalizovaném světě mnohem méně, velikost je dnes vším‘ říká tvůrce Kapitána Evropy Nicolas De Santis.“ (Kapitán Euro bojuje proti euroskeptikům, nakopne i Putina, Echo24.cz, 20.11.2014 – zvýraznění VO). Čili, je-li to celé jakési dlouhodobé, podivně nedorozumění, nechcete toho už prostě vážně nechat?! Nebo pro pana Putina pracujete vědomě?

Přáli bychom si, aby vám toto číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zpříjemnilo plískanice. Požehnaný Advent!

A nyní, jak je zvykem, uvádíme Editorial VÝBĚRU Z HROZNŮ, které vyšly v těchto dnech...

Číst dál...

Drulákova busta

Se zájmem jsem si přečetl článek Ondřeje Šlechty „Drulák nebo Havel“ v Revue politika z 24. 11.. Přiznávám, že jsem během jeho čtení nějak přestával rozumět, co mi chce ten zjevně sečtělý a studovaný mladý muž sdělit. Připadal mi tak trochu jako ten rabín, k němuž přišel člen jeho obce, postěžovat si na chování svého souseda. „Máš pravdu, Jakobe.“, řekl mu rabín a nechal ho odejít. Chvíli na to však přišel onen soused za rabínem a stěžoval si naopak na původního stěžovatele, že si prý na něj pořád jen vymýšlí drby a pomlouvá ho. A moudrý rabín mu řekl „Máš pravdu, Davide“. To ale nedalo rabínovu pomocníkovi, a tak řekl rabínovi: „Rebe, nemůžeš přeci v takovém sporu říct oběma stranám, že mají pravdu?!“ A odpověď moudrého rabína zněla: „Máš taky pravdu, Eli!“

Číst dál...

Jižní Súdán: země bolesti i naděje

Letos v září navštívil naši zemi biskup episkopální církve Jižního Súdánu Bernard Oringo Balmoi. Přijíždí k nám již poněkolikáté, navštěvuje školy, sbory i farnosti, vypráví o své zemi a jejím statečném a těžce zkoušeném lidu. Biskup Bernard tentokrát strávil týden v severních Čechách a týden na Ostravsku a všude opakuje svou prosbu i výzvu: Přijďte nás vzdělávat! Pomozte nám učit se! Naši kazatelé umějí bojovat v buši, jsou dobrými veliteli, ale mnozí neumějí číst, neumějí anglicky. Biskup Bernard hovoří o své zemi, plné bolesti a naděje. A připomíná, že Jižní Súdán je nejen nejmladším státem, ale také jedinou zemí na světě, která se ubránila islámské invazi. A cena za to nebyla malá…

Súdán (před osamostatněním Jižního Súdánu v roce 2011) byl s rozlohou 2 503 890 km2 největším státem Afriky. Je to též země, kde se odehrál nejdelší a nejkrvavější ozbrojený konflikt kontinentu. Boje zde probíhaly téměř bez přerušení přinejmenším od poloviny 20. století, přičemž příčiny konfliktu sahají ještě dále do historie. Kořeny vnitrosúdánského konfliktu lze hledat už v koloniálním období, ba možná ještě dříve.

Číst dál...

Islám nebo Kreml?

Vyberte si... tedy vyberte si, která z obou hrozeb je závažnější, vůči komu máme být ostražití prioritně... a tedy – v případě nouze nejnejnejvyšší – s kým se proti komu spojit (podobně jako Churchill se Stalinem, jak už veřejně zaznělo).

Svorníkem je text Václava Komory Historie píše seriál o infiltraci. (K tomu nelze nedoporučit text G. Górneho „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“, konference Russian and Chinese Role in the Present Global Insecurity, Praha, květen 2005.) Připomíná nám totiž, že předkládaná dichotomie může být pouze zdánlivá, že ve skutečnosti žádný výběr nemáme, neboť se dnes jedná o hrozbu jedinou, podněcovanou a do jisté míry řízenou z jednoho centra. Závěr článku Teodora Marjanoviče „Tak pravil Lavrov, aneb proč naslouchat ruskému ministrovi“ (iDnes.cz, 29.9.2014), kde se uvádí: „Máme se jeho slov bát? Jistěže je nutné brát Lavrova vážně, jenže zároveň si můžeme s jistou úlevou říct, že takhle mluví jen kvůli jedné obavě. Jeho země se náhle ocitá odsunutá na vedlejší kolej světové politiky.“, lze potom stěží vnímat jinak než jako typické přání, které je otcem myšlenky. Na to ostatně z různých úhlů pohledu a s využitím celé řady pramenů ve svých textech poukazuje J. R. Nyquist; nejinak je tomu i tentokrát.

Nicméně, v moskevském vidění, NATO je útočné, Washington je agresivní... přímo k této části „příběhu“ je text Dana Drápala „Typický antiamerikanismus“. Na politice USA lze jistě kritizovat ledasco. V oblibě z největších je však poukazování na 2. válku v zálivu, tedy na dekapitaci Saddáma – s poukazováním na to, že se následně nenašly žádné zbraně hromadného ničení (ZHN), jejichž (domělé?) držení bylo jedním z hlavních spouštěcích mechanismů celého tažení. Jak je to celé podivné si lze uvědomit, když můžeme občas číst takováto sdělení: „Fundamentalisté z ISIS pravděpodobně vlastní chemické zbraně. Získali je z někdejších zásob režimu Saddáma Husajna, jde především o yperit.“ (Jan A. Novák: Odkud mají islamiské chemické zbraně? Z „Husajnových“ bunkrů. Nebo ze Sýrie, iHned.cz, 20.10.2014) Nejde nyní o to, zda to tak je, ale o to, že takovou možnost vůbec někdo připustí jako reálnou. Vždyť, když se věc nahlédne z té správné posice, je přece všem jasné, že v Iráku žádné ZHN nebyly... a basta!

Daleko nejzávažnější je však úvaha o našem vlastním členství v NATO – tedy o příslušnosti České republiky k Severoatlantické alianci. V souvislosti s řadou výše uvedených úvah totiž stále častěji zaznívají místní hlasy, které tuto příslušnost zpochybňují – když ne přímo, tak alespoň tak nějak cudně naznačují. Vždyť je to agresivní pakt – a k takovému není co patřit! Jako příklad může posloužit text Vítězslava Kremlíka „Experti varovali dávno“ (Neviditelný pes, 12.9.2014). Pomiňme nyní to, že řada Rusů vnímá naši příslušnost k NATO jako zradu, kterou jsme na nich spáchali (tuto skutečnost lze doložit mnohými osobními svědectvími) – vždyť přece tak přirozeně patříme k nim, jak jsme se tedy mohli takhle přidat k nepříteli?! Podstatné je, že když rozšíření NATO označuje za chybné Američan, Brit, Francouz... tak sice nesouhlasíme, ale rozumíme tomu. Říká, byť třeba jen implicitně, něco jako: my jsme byli v bezpečí, nedávalo a nedává žádný smysl, abychom své bezpečí „ředili“, abychom dobrovolně poskytovali nové záruky a tím riskovali, že Kreml podráždíme... což se, vidíte, přesně stalo! Když ale naše členství v NATO zpochybňuje náš vlastní spoluobčan, tak nejen že nesouhlasíme, ale ani nerozumíme. Prostě nerozumíme.

Historie píše seriál o infiltraci

Diváci, sledující dosud nekončící skutečný tok dějin, byli nedávno svědky extempore našeho prezidenta Miloše Zemana, jež v něm bylo další skvostnou epizodou. Náš reprezentant dal před oslavou státního svátku sv. Václava přednost pochlebování osobě, na kterou se hodí nejspíše označení „consigliere“ z hollywoodských filmů o mafii. Vladimír Jakunin, blízký přítel V. Putina z jejich dvacetiletého spolupůsobení v KGB a nynější ministr železnic Ruska, pořádal na zastrčeném ostrově Rhodos již několikáté mezinárodní představení nazvané Dialog civilizací. Nebýt kousků našeho prezidenta, bylo by pro nás toto divadlo zřejmě stejně šedé a nudné, jako tisíce podobných mírových konferencí pořádaných dříve SSSR. Když však tuto událost zařadíme do širších historických souvislostí, nabývají některé podrobnosti velice zajímavých a výrazných barev.

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.