Obsah

Editorial

Vážení čtenáři,

věnujeme se soustavně nejméně třem tématům: událostem na východě Ukrajiny, islámu / islamismu a asociovanému terorismu a kulturní válce zuřící uvnitř Západu. Je to již rok, co jasně převažuje téma první a není tomu jinak ani v tomto čísle. Věřte prosím, že bychom si sami přáli, aby tomu mohlo být jinak. Nicméně, snažíme se nezanedbávat nejen obě ostatní zmíněná témata – dnes tedy zejména to třetí, prostřednictvím několika článků na téma „norského přístupu k ochraně dětí před jejich vlastními rodiči“ –, ale ani další dění. Z něj přinášíme např. slíbené ohlédnutí za Demokratickou iniciativou, jehož autorem je Dušan Stuchlík, polemiku z pera Karla Ledvinky s dalším z řady „skvělých nápadů“ jak vylepšit Ústavu České republiky, nebo taktéž polemický text Romana Jocha reagující ještě jednou na názory Václava Žáka (nicméně tím se vracíme zpět: jde o hodnocení ukrajinských událostí...).

Stále platí, že ti z vás, kteří mají nadále o KONZERVATIVNÍ LISTY zájem, nechť prosím uhradí předplatné ročníku2015. Ideálně a pohodlně lze předplatné objednat prostřednictvím tohoto formuláře, který přidělí variabilní symbol... Mnoho času nezbývá – první tištěné číslo ročníku 2015 začneme připravovat již brzy.

Doufáme, že vám toto číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ poskytne kvalitní látku k přemýšlení pro počátek jara, který se snad již přibližuje...

Dále, jak velí tradice, nabízíme Editorial v uplynulých dnech vydaného VÝBĚRU Z HROZNŮ...

Číst dál...

Smlouvy

Filmový Haldir (ve druhé části trilogie Pán prestnů – Dvě věže) přichází s elfími lučišníky rohanským obráncům Helmova žlebu na pomoc ve chvíli nejtěžší. Dan Drápal na tento emotivní okamžik poukázal ve svém článku „Na pokraji války“ a toto téma je v daném kontextu více než nosné. Není od věci připomenout (byť celá tato část příběhu neodpovídá Tolkienově knižní předloze...), že Haldir sám v následné bitvě padne. Bez něj by však obránci nevydrželi do okamžiku, kdy přispěchaly dostatečné posily, které střet rozhodly v neprospěch útočících skřetů. Naděje neuhasla. Motivem příchodu oddílu v čele s Haldirem přitom není nic víc než smlouva – prastaré, nepsané ujednání, vážící jedny bytosti dobré vůle k jiným. Staré smlouvy nabývají délkou svého trvání na důstojnosti či vznešenosti, ale mohou také časem korodovat. Na žádné smlouvě však není rozhodující to, kdy byla uzavřena, ale její aktuální reálná platnost – tedy to, zda dnes všechny smluvní strany plní adekvátně – čili v případě potřeby i aktivně a rozhodně, „do hrdel a statků“ – její ujednání.

Jiný text tohoto Tématu měsíce, „Zbraně pro Kyjev“ Romana Jocha, kritizuje neobratnost(?) těch politiků, kteří nahlas předem vylučují dodávky zbraní Ukrajině a načrtává možnou strategii, jak čelit kremelské agresi. Domníváme se, že zejména Česká republika by mohla a měla být schopna rozpoznat ještě další, ryze pragmatický rozměr šance podpořit Ukrajinu v jejím boji za vymanění se z podstaté závislosti na Rusku. Právě naše země totiž s podobnou situací učinila velmi dobrou zkušenost. Přestože od té doby došlo k mnoha vnitrostátním i mezinárodním politickým turbulencím, Stát Izrael nikdy nezapomněl Praze, že ve chvílích boje o holé přežití dodala prostředky k obraně. Naše přátelství s touto zemí je proto velmi pevné a do značné míry exkluzivní (kolik zemí světa může říct, že jejich vláda zasedala společně s tou izraelskou?). Izrael je přitom země s řadou předností, další rozvoj přátelských styků s ní může ČR prospět v řadě oblastí – od podnikání po obranu. Praha tedy učinila velmi dobře, když účinně podpořila zápas o přežití tehdy v zásadě pouštního státu, jehož potenciál spolupráce se naplno rozvinul až mnohem později. Přitom Ukrajina je nesporně a zjevně velmi bohatou, rozsáhlou zemí, která je nám blízká nejen geograficky, ale do nemalé míry i kulturně. Když tedy dnes ostatní západní země váhají s dodávkami zbraní Ukrajině, my bychom měli být schopni, s ohledem na naši zmíněnou zkušenost, vnímat celou situaci v perspektivě budoucích desetiletí a vidět v ní významnou příležitost. Kyjev by to Praze nikdy nezapomněl – stejně jako jí to nezapomene Jeruzalém. To je dokladem, že tento způsob uzavření smlouvy je jedním z nejspolehlivějších.

Konečně se dotkněme textů J. R. Nyquista. KONZERVATIVNÍ LISTY si od počátku vetkly do svého programu uveřejňovat názory, které neproniknou do hromadných sdělovacích prostředků nebo které jsou dokonce vytlačovány a odmítány. Masová média mívají svůj selektivní politický program, ať již celkové redakční nebo jde o politickou orientaci jednotlivých redaktorů, přičemž se zaštiťují falešnou objektivitou a vyvážeností, se zdůrazněním údajného ověřování svých pramenů. Mnohdy však publikují více či méně pustou propagandu, anebo zase nemastnou neslanou slovní výplň. (Netvrdíme však, na druhé straně, že zkrátka „média lžou“ – viz text Dana Drápala „Média lžou“ uveřejněný v minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ 01/2015...) Co se týká ověřování zdrojů, z nichž vycházejí autoři publikovaní v KONZERVATIVNÍCH LISTECH, nemůžeme udělat mnoho, a tak ponecháváme zejména na kritickém posouzení našeho čtenáře, jak vyhodnotí předložený názor v celém kontextu všech informací. Domníváme se, že uveřejňování překladů článků erudovaného a nekonformního amerického komentátora J. R. Nyquista, je jedinečným přínosem. Tento specialista na vývoj komunistického hnutí nepovažuje, v rozporu s hromadným míněním, komunismus za mrtvý a byl to právě tento autor, který ve svých rozborech poukazoval systematicky a již dlouhá léta na zdroje, síly a směřování Ruska. Potvrzením těchto analýz je dnešní západní veřejnost tak překvapena; tento výklad jinak upozaďovaných informací se ukazuje jaké správný, nebo přinejmenším jako velmi věrohodný.

Jeho analýzy jsou často dokládány citacemi z jiných pramenů, mnohdy i úzce odborných. Avšak některé poznámky v jeho posledních článcích vzbuzují otázky u nás samých. Například předkládání úsudků blíže neurčených osob nebo dokonce i kolujících, zatím však nepotvrzených zvěstí. Takovou kontraverzní informací se zdá uvedení „šuškandy“ o údajném varování ruského diplomata v  článku „Jakou hru to Moskva hraje?“ (viz VÝBĚR Z HROZNŮ 04/2014 a aktuální webové číslo). Posoudíme-li to však v celkovém kontextu informací o komunismu, který se z velké části pohyboval v podzemí nebo doprovázen utajováním a i dnes jeho dědicové používají nástroje specifické pro zákulisní manipulace (KGB/FSB), nelze vyloučit, že některé skrývané informace proniknou na povrch k veřejnosti nejprve právě jako fámy. Známe to dobře ze sovětských časů a na příkladu smrti přeběhlíka A. Litviněnka v Londýně to zřetelně vidíme i dnes. Měli bychom se proto s jistou dávkou občasné nejistoty v zachycování tohoto neblahého politického fenoménu kriticky smířit.

Podobnou lehkou kontraverzi ve vnímání Nyquistovy práce může vyvolat i lapidární odsudek Charty 77 v  článku „Odvrácená strana měsíce“ z právě aktuálního čísla. Obzvláště trpké je to proto, že se jedná o naší zemi a oficiální názory jsou zcela opačné. Existují však stohy dokumentů, které Nyquistův názor pevně podkládají. Jen třeba kritická četba Žáčkových knih protokolů z listopadové vyšetřovací komise poskytuje mnoho argumentů – zejména s uvážením, co vše tam chybí a je zamlženo poukazováním na rozbité vyílačky, ztracené záznamy, nedodržená pravidla komunikace a archivace, zapíráním atd., atd. Mnoho dalších zneklidňujících faktů je uvedeno v zajímavé knize Vladimíra Čermáka: Operace listopad 1989, kde jsou ovšem tato fakta autorem poněkud chaoticky a pochybně shrnována a vykládána. Kontext vhodně doplňuje svým prožitým názorem renomovaný sovětský exulant Valdimír Bukovskij v jeho – u nás teprve nedávno vydané – knize Moskevský proces. Nicméně, tak jako byl v jistých kruzích Listopad 89 spíše idealizován a jeho hlubší kritika (z nelevicových posic) ignorována či přímo tabuizována, vyrojilo se v poslední době hned několik „přiznání“, jak vlastně listopadová změna probíhala. Tyto materiály a výpovědi zpochybňují doposud běžnou verzi událostí. Zatímco však výše uvedené prameny zjevně neměly a nemají jinou ambici než pravdivý popis sine ira et studio (s přirozeným důsledkem odbourání kontraproduktivního „lhaní si do kapsy“), ve zmíněných vyjádřeních poslední doby lze cítit přehnánění (třebas i základně pravdivých informací) až záměrnou dehonestaci, kdy očekávatelnou reakcí veřejnosti může být prohloubení již tak rozšířené desiluse a skepse. (Přičemž, nebylo by žádné desiluse bez předchozího pěstování příslušné iluse...)

Až se člověku maně vybaví právě pasáž s minulého článku J. R. Nyquista, kde cituje názor svého ukrajinského spolupracovníka, analyzujícího současné události: „...Protože právě tohle je nová ruská strategie. Nic už neskrývají a nestarají se o to, zda to lidé vědí…“. Zařadíme-li tento zřetelný obrat do celkového informačního kontextu, v němž dnes nepopiratelně dominuje propagandistická válka související s „klasickou“ válkou na ukrajinském území, nelze se ubránit dojmu, že to odpovídá naznačenému principu: může jít o cílené podlomení sebedůvěry a oslabení vůle k obraně obyvatelstva, které tváří v tvář informacím o mohutnosti manipulací společenských procesů ztrácí oporu, kterou doposud nalézalo v dosavadní víře v jejich spontánnost a demokratičnost. Tím lidé přicházejí i o zbytky důvěry ke svým institucím obecně. Ovládnout takto dezorientované a dezintegrované společenství není následně žádným větším problémem. A budiž řečeno jasně: ani ti nejsilnější spojenci připravení pohotově plnit smlouvy nejsou nic platní těm, kteří sami nemají vůli k vlastní obraně.

Odvrácená strana měsíce

Blaf, blafovat 1. Předstírat sebejistotu nebo útok za účelem oklamání či zastrašení. 2. Okázale agresivní chování, např. výpad nebo cenění zubů, jako prostředek zastrašení (jiného zvířete).

slovník „The Free Dictionary“

Nukleární vydírání je forma nukleární strategie, při níž útočník vyhrožuje použitím jaderných zbraní, aby protivníka přinutil k nějaké akci nebo k nějakým ústupkům. Jde o typ násilného nátlaku.

Wikipedie

Číst dál...

Zbraně pro Kyjev

Je důležité hovořit o možnosti vyzbrojení Ukrajiny. Jinak Putin nepochopí, že může být hůř

Německá kancléřka Merkelová, která si teď už o ruském prezidentovi Putinovi nedělá žádné iluze, prohlásila, že konflikt na východní Ukrajině nemá vojenské řešení (což má naznačit, že má řešení jen diplomatické). A výkonný výbor ČSSD v době prestižní bezpečnostní konference v Mnichově vydal stanovisko, že je proti našim dodávkám zbraní Ukrajině.

Číst dál...

Na pokraji války

Žijeme si pohodlně. Když si dnes pustíte rozhlas, můžete v něm slyšet konstatování, že jsme z krize víceméně venku a zase se začne dařit lépe. Hodně se řeší, jak to dopadne s Řeckem. Opustí eurozónu, nebo v ní zůstane?

Koncem minulého týdne proběhla pravidelná bezpečnostní konference v Mnichově. Sjeli se tam všichni významní státníci, promluvila na ní kancléřka Angela Merkelová i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Dnes by se mělo v Minsku konat další kolo rozhovorů o budoucnosti Ukrajiny a ukončení konfliktu. Moc naděje mu po mnichovském projevu Sergeje Lavrova nedávám. Rusko se v současné době nespokojí ani s Ukrajinou. Chce nové světové uspořádání. (Mimochodem, naši vládu veledůležité mnichovské setkání nikterak nezajímalo. Nadto ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka zrovna bolelo koleno. Pech.)

Číst dál...

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.