Milníky a limity českého konzervatismu

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 10. 2013 14:38

Napsal Igor Volný

Odejmeš-li právo, čím jiným pak bude stát, než velkou loupežnou horou?

Sv. Augustin

Co znamená konzervatismus ve střední Evropě a zejména pro nás? Půvabem a úspěchem středoevropského konzervatismu byl zvolený organický růst, který uplatňovali Habsburkové. Tajemství úspěchu spočívalo totiž v tom, že se ponechávalo to, co se osvědčilo a usadilo, a šlo se později s vylepšením dál. Odstraňovalo se to, co vyloženě škodilo. Metoda organického růstu byla ještě podpořena požadavkem Marie Terezie, aby byly zákony psány jasným, jednoduchým a srozumitelným způsobem, který by měl pochopit kdokoliv. To silně ovlivnilo budování státu a zákonnosti ve střední Evropě. Touto cestou se vybudovala moderní forma státu, pochopitelně včetně konceptu právního státu. V nástupnických státech vznikly ovšem určité problémy. Například úskalím českého konzervatismu byl a je střet organického růstu a kontinuity s jistým českým revolucionářstvím. Není třeba dodávat, že husité rozvrátili stát. Středoevropský konzervativec proto musí být nutně i reakcionářem. Líbivé heslo o „volnosti-rovnosti-bratrství“ se stalo bořitelem Evropy, které trvá dosud a v různých formách ničí tradiční řád okcidentu. Stejně tak byl reakcionářem ministerský předseda Metternich, který v mládí tíhnul k osvícenství, avšak poté co zjistil, že jeho soukromí učitelé zmizelí (nejspíše byli popraveni) ve víru Velké francouzské revoluce beze stopy a jeho rodina přišla o část majetku, začal stát důrazně na straně, stability, řádu, zákonnosti a práva, obrany tradičního. Pro Mladočeskou prvorepublikovou politickou „avantgardu“ byl autentický český konzervativec Karel VI. Schwarzenberg také spíše reakcionář (to slovo je dnes skoro vyznamenání), ale stál na okraji hlavního proudu. Přesto začal formulovat myšlenky autentického českého konzervatismu a nelze než souhlasit s hlavní myšlenkou Karla VI., že celkový vývoj by měl být kontinuální a měl by se chápat v celém kontextu od 10. stol. přes stavovský stát až do moderní doby. Za další neorganický zásah do kulturní a politické  kontinuity můžeme považovat rok 1945, který opět vyrval České země ze západní kultury v důsledku totální sovětizace a komunizace, která začala hned po válce. A právě na těchto základech a residuích sovětského systému bylo zahájené budování „pravice“ po roce 1989. Ovšem obnova autentického konzervatismu a řízený ústup komunismu, ke kterému u nás došlo, se vzájemně vylučují. Byla totiž zvolena cesta gradualismu zbytků sovětského systému, zejména pokud jde o fungování státu, což nevedlo k úspěchu, ale k rozkladu státu a tím i ke kolabování konceptu právního státu.

Číst dál...