KONZERVATIVNÍ LISTY

...je polovinou správné odpovědi. Přesto to ale není celá správná odpověď a protože nikdo nemůže být napůl těhotný, buď správnou odpověď nalezl, nebo nikoli - třetí možnost neexistuje. Nepochybně je možné být správnému řešení blízko - a je to lepší, než být zcela mimo... My v redakci jsme jasného názoru, že pan David Hanák položil svoji otázku výborně. Jak je to se správnou odpovědí? Přiblížil se aspoň? Na to jsme si dovolili povolat posily v podobě několika autorů, z nichž každý reflektuje nastolené "Palackého dilema". Nemá smysl opakovat hlavní teze Hanákova textu - v lednovém čísle si jej každý může dohledat. Co nás však zaujalo, že každý z reagujících autorů bez odporu akceptoval jedno z Hanákových tvrzení, které se nám přece jen tak nezpochybnitelné nezdá. Ocitujme jej: "Palacký viděl řešení v austroslavismu, představě, že mocenským choutkám Pruska a Ruska lze čelit cestou federalizace Rakouska. Tato varianta je dnes mrtvá. Někdy od bitvy u Hradce Králové (1866) se Rakousko dostalo do vleku německé politiky." Poslední z citovaných vět je historickým konstatováním, přičemž v prospěch i v neprospěch takové interpretace bychom mohli sáhodlouze snášet různá fakta, rozličné úvahy, nepřeberné argumenty. Navíc, ocitlo-li se opravdu Rakousko-Uhersko ve vleku Německa, byl to stav nevratný? O to však nejde a připusťme, že varianta austroslavismu byla v dané době skutečně mrtvá. Znamená to však, že je nutně mrtvá i dnes a ve všech myslitelných variantách? Je její vzkříšení skutečně nemožné?
Československo bylo Rakousko-Uherskem v malém - ostatně podstatná část toho, co bylo na První republice dobrého, bylo dědictvím právě odvržené monarchie. Jak píše Jiří Gruša (viz recenze v tomto čísle): Beneš se snažil Československo odrakouštit a divil se, že mizí. Hovoříme však o strategické záležitosti - co nebylo možné včera a není pravděpodobné dnes se může zítra ukázat jako skvělé východisko. Benešem utvořený etnický monolit v českých zemích je historickou anomálií a bude-li širší společenství jen trochu přirozeně svobodné, nemá jeho přetrvání šanci. Stejně tak státní útvar, který zprostředkovával úzkou spolupráci středoevropských společenství s řadou hospodářských a bezpečnostních výhod a v jehož rámci dosáhly české země nebývalého rozkvětu, trval podstatně déle, než státy vytvořené na bázi tzv. práva na sebeurčení. Stomilionové Německo na straně jedné a ještě větší Rusko na straně druhé tu však s námi bude děj se co děj - a ve světle tohoto triviálního, ale nezpochybnitelného faktu se Palackého řešení nezdá ani dnes bez logiky. NATO je skvělá instituce a je nutné v jeho rámci spolupracovat a dělat vše co je v našich silách, aby toto společenství přispívalo k bezpečnosti nás i našich spojenců i nadále v co největší míře. Stačí však zajet do Vídně, aby bylo zřejmé, kde jsou kulturní podobnosti nejpatrnější. A hovoří-li se dnes o tzv. vícerychlostní Evropě jako o realistické variantě příštího vývoje, kde je napsáno, že jednou z těch "rychlostí" nemůže být uvážlivé směřování středoevropských společenství k podunajské federaci?

David Hanák začal svůj text věcnou analýzou, která mohla připravit půdu pro plodnou úvahu vedoucí až k nastínění optimálních variant pro ČR v rámci „Palackého dilematu“; tuto možnost si však autor sám zbytečně uzavřel, když od věcnosti přešel k emotivní zkratce.
Jednu z variant, které mají být racionálně zvažovány, totiž nazval variantou Emanuela Moravce, kolaboranta a zrádce, čímž se jí pokusil předem zdiskreditovat. Emotivní faul, jenž ve věcné analýze nemá co dělat.

Přichází-li někdo se závažnou tezí, lze na něm jistě žádat, aby jaksi poskytl její důkaz, nebo řekněme zdůvodnění. To však, bohužel, David Hanák ve své úvaze „Palackého dilema“ nečiní.

„Je lepší zůstat sám na břehu než nasednout společně na Titanic federalizace Evropské unie? Nebo musíme jako malý národ chápat realitu síly a podle toho jednat?“ ptá se redakce Konzervativních listů spolu s Davidem Hanákem. Myslím, že otázka je špatně položena a stejně tak jsou špatná všechna řešení, která Hanák ve svém článku navrhuje. Od Palackého, přes Masaryka, Beneše a Kramáře až po Emanuela Moravce jsou všechna řešení primárně polická. Vychází z otázky – národní suverenita ano či ne? Více demokracie v národním státě či méně v Evropské unii? Evropská federace a česká demokracie pod ochranou UNECSO, či co vlastně? Koho však dnes, kromě politiků, politická řešení vůbec zajímají?

V červnu roku 1889 začal psát v Harzburgu své paměti Werner von Siemens. Později vyšly i v češtině pod titulem MŮJ ŽIVOT. Popisuje skromné počátky dnešní nadnárodní firmy. V roce 1847 začínal v malé dílně s přítelem Johannem Halske s výrobou telegrafů. Vše díky půjčce příbuzného, justičního rady Georga Siemense. O 45 let později zaměstnává firma 3 500 lidí. Píše se rok 1892, který je také rokem úmrtí zakladatele. Ten ve zmíněné knize mimo jiné napsal:
„Bude-li Evropa chtíti uhájiti své dominující postavení ve světě, pak se musí k tomuto boji připravit, dokud je čas. Může se tak stát jedině nejdůslednějším zrušením všech vnitroevropských celních hradeb, které zužují odbytiště, zdražují výrobu a snižují schopnosti soutěžit na světovém trhu. Dále je třeba vyvinouti pocit evropské solidarity vůči jiným dílům světa a proto je nutno usměrniti tím vnitroevropské mocenské a zájmové otázky k vyšším cílům.“

Od roku 1977 do roku 2004 jsem byl pastorem zpočátku velmi malého, ale postupně rostoucího sboru. Snad nepřeháním, když řeknu, že od druhé poloviny osmdesátých let rostla moje autorita i mimo mou původní denominaci, kterou byla Českobratrská církev evangelická, a posléze i mimo Křesťanská společenství, s jejichž zrodem jsem byl tak či onak spjat.

Vše nasvědčuje tomu, že v současné Evropě, tedy i v naší středoevropské části, dochází k politickému přeskupování, které nahradí dřívější protiklad levice-pravice