KONZERVATIVNÍ LISTY

Presidenti
Tomáš Masaryk, ač intelektuál, byl ještě muž. Jeho dílo – Republika československá – však bylo z dnešního pohledu omylem dějin. Zničením Rakouska-Uherska vzniklo v samém středu Evropy – v tehdejším centru světa – mocenské vakuum, a tak se toto území stalo lákavým soustem, vzbuzujícím akutní chuť po kořisti u právě se rodících totalit.
Edvard Beneš byl malý pracovitý úředník. Když měl v čele svého lidu jít do zničujícího boje, aby odhodláním riskovat vše prokázal právo na existenci státu který reprezentoval, utekl. Lid ho v tom nechal. Spodina „lidu“ si po vítězství proletariátu na jeho nemohoucím těle zatancovala.
Emil Hácha byl nešťastník – starý právník, ne nepoctivý člověk se stal presidentem porobené země v době, kdy bylo právo určováno ozbrojeným násilím.
Komunistické „presidenty“ nemohu brát za představitele civilizované společnosti. Byli reprezentanty těch, z nichž vyrostli a podle toho se pochopitelně také chovali. Na Klému Gottwalda mám vzpomínku. Pamatuji na pohanský katafalk postavený před budovou kampeličky v mém rodném městečku. Když do „věčných lovišť“ odešel Klémův nejvyšší rukovoditel Josif Vissarionovič a Klémovi žalem praskla syfilitická výduť aorty, museli představitelé obce u katafalku držet čestnou stráž. Vzpomínám, jak tam přivedli starého pana Suchdola, faráře, aby se poklonil. Za pár měsíců ho na léta zavřeli do vězení. Na Tondovi Zápotockém měly velikost jeho uši. Tonda Novotný byl talent – plod proletářského komunismu. Přechcal všechny soudruhy a předběhl je až na Hrad. Památná zůstala jeho prohlášení: „Soudruzi, maso bude!“, a k bratrům Slovákům: „Růženo, nic neber a poď.“.
Éru komunistických presidentů završil Gustáv Husák, velikán jejich pojetí světa. Na vrchol vyšplhal po okupaci země spřátelenými vojsky, když bylo ostatním soudruhům blbé a snad se dokonce někteří styděli hrnout se k nejvyššímu korytu. Chladnokrevně se chopil příležitosti. Snad žádný z ostatních slouhů sovětského komunismu by nebyl schopen nastavit prostředí obecné demoralizace tak důsledně. Gustáv Husák položil základy budoucí Sametové revoluce; byl jejím „starým otcem“. Dvacetiletí vlády Gustáva Husáka dokonalo komunistickou demoralizaci a zesměšnilo fiktivní ideály proletářské rovnosti. Samotný plebs mohl pochopit, že „smyslem“ těch „ideálů“ je jen držení se moci.

Elity
V normalizační době proběhl proces přechodu moci z rukou ideologů do rukou pragmatických technologů moci odchovaných zejména bezpečnostními službami. Osmdesátá léta byla dobou přípravy na strukturální změnu způsobu vládnutí. Předvoj proletariátu si připravoval půdu pro svůj přerod v „předvoj“ podnikatelů a miliardářů. Celá záležitost měla svůj počátek (jak jinak) v Kremlu, kde byly „nomenklaturní kádry“ (reakční nomenklatura) vystřídány odchovanci Lubjanky (racionální nomenklatura – pro připomenutí, Jurij Andropov byl bývalý šéf KGB a Michail Gorbačov byl Andropovův muž...).
Jak to tak bývá, odborníci, v tomto případě zejména sociologové, bádají a přou se. To je samozřejmě v pořádku. Co se polistopadových elit týká, konkurují si v jejich slovníku teorie „reprodukce“, „cirkulace“ a „jednorázového nahrazení“ (replacement). Strom prací je košatý a s ohledem na stav dnešních společenských věd asi není žádným překvapením, že pravda se v něm tak nějak ztrácí, nebo se alespoň velmi obtížně hledá. K jakému závěru ta která studie dochází záleží mnohdy zejména na tom, z jakého paradigmatu vyšla. Nechci zde znevážit dedukci jako takovou, ale raději se uteču k empirii – k průzkumu provedenému u nás (v ještě nerozděleném státě), v Polsku a v Maďarsku, (Mink, G., J. C. Szurek 1992. Adaptation and Conversion Strategies of Former Communist Elites. Paris: RESPO/IRESCO., popř. Sociologický časopis 3/1993). Autoři zahajují otázkou, která je, domnívám se, pro zjištění pravdy často klíčová a to již od dob antického Říma: v čí prospěch? Ptají se doslova: „Kdo profitoval z rozpadu bývalého komunistického režimu?“ a tuto úvahu zásadně prohlubují: „...je zcela možné, že by ex-nomenklaturní elity (následně jsou rozlišeny na „reakční“ a „racionální“, pozn. aut.) mohly hrát vůdčí roli v procesu strukturalisace budoucího vlastnictví a roli skupiny udávající směr a v důsledku vyměnit posici třídy historií odklizené na smetiště dějin za status elity znovuzískávající své dominantní postavení, třebaže uzpůsobené novým podmínkám. Tato úvaha má také svůj politický rozměr: existuje či neexistuje „rekonverzní“ strategie bývalých komunistických stran infiltrujících establishment a kontrolujících ekonomickou sféru schopná dosáhnout znovunabytí národní i mezinárodní politické podpory a následně umožnit udržení současné či dokonce znovudobytí jejich původní moci?“ Hlavním rozdílem mezi situací u nás na jedné straně a situací v Polsku a v Maďarsku na straně druhé přitom je, že že zatímco u našich sousedů se „racionální“ nomenklatura dostala do viditelných státních a stranických funkcí již před rokem 1989, u nás zůstali do poslední chvíle v těchto posicích téměř výhradně představitelé nomenklatury „reakční“. Studie je celá velmi zajímavá a nelze ji nedoporučit (mimo jiné i zde nalezneme doklady pro výše uvedené tvrzení, že změna roku 89 byla připravována nejméně již od začátku dekády...), nicméně se zde už omezím pouze na jeden fakt, který je v jejím rámci připomenut: „V listopadu 1991 odhalil sovětský tisk existenci dokumentů vyjadřujících hypotézu mezinárodního soustředění ekonomických konverzních strategií, přičemž koordinační roli hrála až do pokusu o puč v srpnu 1991 KSSS. Za tímto účelem byl KSSS svolán na březen 1991 do Varšavy seminář, který, jak v soukromé korespondenci uvedl jeden z účastníků: ‘stanovil jako prioritu vytvoření struktur, které nejsou nijak formálně spojeny se Stranou, jako akciové společnosti, fondy a společnosti s ručením omezeným. Jinými slovy, měly být založeny instituce, které nemohly být zabaveny z politických důvodů.’ Na stejném setkání měla být, na návrh L. Millera, předsedy polských sociálních demokratů, zřízena databáze spolu s koordinačním centrem pro obchodní a průmyslové aktivity komunistických stran.“
Odbočil jsem jen zdánlivě. Otázky tohoto typu byly kladeny krátce po roce 90, ale velmi rychle byly umlčeny názorem, že je třeba se dívat výhradně do budoucnosti, že zpětné zrcátko nesmí zastiňovat celý výhled dopředu, zkrátka že nejlépe bude prostě zapomenout... to vše hlásal, jistě ne sám, ale nikoli nevýznamně, Václav Klaus. I když v odborných kruzích debata na téma „polistopadové elity a jejich původ“ neutichla, pro náš mainstream je od těch dob až dodnes dané téma téměř bezvýhradně tabu. Důsledky pro současnost i budoucnost pak můžeme vidět na každém kroku, zatím naposledy na příkladu Andreje Babiše, který se coby ukázkový představitel reálného postkomunismu snaží presentovat zmatené a o paměť připravené veřejnosti jako nová neokoukaná tvář, která spasí tuto zemi.

Normalisace
Tolerovaným odporem proti režimu se v sedmdesátých letech stalo dožadování se „lidských práv“. Většina těch, kdo práva žádali, pocházela z lůna rodné strany. Hlas těch, kteří by prostě a naplno říkali: „Jsme lidmi, máme právo rozhodovat o svém osudu a obnovit hodnoty vlastní společnosti.“, nebyl tolerován – ostatně téměř neexistoval.
Měl jsem v té době příležitost vidět a na vlastní kůži prožít způsob výchovy kádrů, jak byl praktikován v gottwaldovských Slušovicích – způsob, kterému jsem se sice vzapřel, ale který statisticky fungoval dokonale. O tom, že slušovický kolchoz byl vývojovou a zkušební dílnou budoucí Sametové perestrojky, nepochybuji. Některé věci těžko prokazovat a tak je řadě mých závěrů snadné oponovat – já však vydávám svědectví: tohle jsem viděl a má životní zkušenost mi nedovoluje interpretovat to jinak. Kromě toho, když má něco uši jako pes, chlupy jako pes a štěká to jako pes, bývá to prakticky vždycky pes.
Jako poslanec jsem Václava Klause sledoval dostatečně zblízka, abych mohl s naprostou jistotou konstatovat, že jeho jednání bylo k nerozeznání podobné postupům mého gottwaldovského šéfa – tak nápadně připomínající praktiky tajné bezpečnosti: najít slabé místo, pokud není k mání, tak zkusit člověka „do něčeho namočit“, pak zastrašit, vydírat, kromě biče nabídnout i cukr, a nucením k účasti v dalších a čím dál horších podrazech „vyrobit“ k čemukoli ochotnou onuci, kterou lze následně použít a po použití prostě odhodit. Když se v průběhu procesu materiál vzepře, odepsat – to, ve zkratce, znamená připravit o doposud poskytované výhody a krytí, sesadit z vykonávané funkce, degradovat nejen profesně ale i lidsky, postihnout rodinu, nebo rovnou nechat zavřít... Dnes to může znít uším zejména mladší generace až fantasticky – ale tohle byl v dané době vcelku běžný příběh, který ve své „soft“ verzi má pokračování i dnes: po roce 1989 znamená takové „odepsání“ zveřejnit vše, na čem se ten, v kterém se hnulo svědomí, doposud podílel, což vede k veřejnému zostuzení a v „lepším“ případě také ke kriminalisaci. Má to také výborný odstrašující efekt na podobně rozpracované. Z takto k čemukoli ochotných lidí byly následně sestavovány vlády „napříč politickým spektrem“, takoví lidé representovali stát na mezinárodním fóru... Proč právě oni? Ti, kteří se vzepřeli, nedostali možnost ani cestovat, ani studovat, ani se profesně rozvíjet... Ve značném měřítku panuje tento šílený personální stav doposud a má tendence se recyklovat, neboť postkomunistická klika má samozřejmě zájem protáhnout své zlaté časy do nekonečna.

Plod sovětské mocenské technologie
Bez výše uvedeného kontextu nelze Václava Klause pravdivě pojednat ani pochopit. Jeho „pravičáctví a vlastenectví“ bylo od jeho objevení se na politické scéně jasné a zřejmé. Do sídla Občanského fóra v Laterně Magice jej přivedl Karel Köcher, elitní agent StB a KGB, který se po svém odhalení a výměně za sovětského disidenta Natana Ščaranského na konci osmdesátých let stal expertem v Prognostickém ústavu ČSAV, tedy na stejném pracovišti, ze kterého vyšel i budoucí ministr financí, předseda ODS, ministerský předseda a president Václav Klaus. Ostatně Karel Köcher byl v roce 1990 příčinou toho, že Václav Klaus málem (jako ministr financí) neodletěl na oficiální návštěvu do USA. Karel Köcher byl totiž oficiálně zařazen do delegace, která jej tam měla provázet. Americká strana byla jako opařená z toho, že jim hosté chtějí přivézt do země s diplomatickým pasem někoho takového. Není téměř možné podat věrohodnější důkaz o tom, že se tito dva muži znají „trochu lépe“, než jen jako bývalí kolegové z jednoho pracoviště, přičemž je vyloučeno, aby Václav Klaus nevěděl, kdo je Karel Köcher – nemohlo se jednat ani o náhodu ani o omyl...
Své „pravičáctví“ Václav Klaus prokazoval výroky, že je proti jakékoli ideologii – má se dělat dobře; pojem dobra nedefinoval. Neuměl rozpoznat špinavé peníze (zatímco Rašín to uměl již před desítkami let...); na dotaz co mají lidé dělat, moudře odvětil: „vydělávat peníze, vydělávejte peníze“ a za vzor podnikatele dával „bílého koně“ Harwardských fondů Viktora Koženého. Pokud lze jeho slova považovat za pochybná, činy (či nečinnost) byly mnohdy ještě horší. Tak byl potom pravičákem thatcherovcem, národovcem a dnes jej můžeme slyšet hlásat křesťanský či rovnou katolický konzervatismus. Jistě by řekl s klasikem „vším čím jsem byl, byl jsem rád“.
Při důležitých hlasováních týkajících se vyrovnání se s minulostí nebo lustračního zákona nebyl Václav Klaus přítomen. Příznačné bylo jeho jednání v případě stavby strategického plynovodu směrem na západ, plynovodu, který měl zajistit omezení naší závislosti na jediném zdroji plynu z Ruska. Plynovod se stavěl, ale ve skutečnosti jím měl proudit opět ruský plyn a měla jej provozovat německo-holandsko-ruská společnost. Veřejnosti se tato skutečnost tajila. Václav Klaus prosazoval ruský plyn tvrdě. V ODA hořel o variantu původu plynu půl roku trvající konflikt. Vladimíra Dlouhého jsme nakonec přinutili ve vládě hlasovat pro norský plyn. Hlasování nakonec rozhodl hlas Jana Rumla, který z ministrů ODS hlasoval pro norský plyn jako jediný.
Václav Klaus zpochybňoval a brzdil náš vstup do NATO. Pokud mu okolnosti a pravomoci jeho funkce dovolí, pokouší se zpochybňovat naši účast na práci orgánů Evropské unie. Česká republika by zahraniční politikou v pojetí Václava Klause měla fungovat jako trojský kůň uvnitř struktur Západu. Kdykoli k tomu měl příležitost, neomylně se postavil na stranu Kremlu. Naposledy to předvedl při návštěvě ruského presidenta Medveděva v Praze – Václava Klause lze obvinit z lecčeho, ale nikoli z nekonsistence: ruská nabídka na dostavbu Temelína je, podle něj, jak jinak, nejvýhodnější...
Jsou v zásadě pouze tři možnosti: buď je Václav Klaus hlupák, nebo naivní užitečný idiot, nebo byl již mnoho let před rokem 1989 vybraným a připravovaným „bílým koněm“ na místo „gubernátora“ české satrapie, v rámci projektu, který si vysnili ještě v době hlubokého komunismu projektanti – kormidelníci nového světového pořádku v lůně sovětské KGB. S tím může, ale nemusí souviset jeho stáž v USA v roce 1969. Nicméně zvláště ti, které straší za každým rohem nějaké to spiknutí a právě ve Václavu Klausovi vidí zachránce, by si měli položit otázku, zda věří takovým náhodám... Jak já to vidím, Václav Klaus není hlupák a na to, aby byl pouhým užitečným idiotem, je toho za ta léta nastřádáno už opravdu přespříliš.
Ruská mocenská elita fungovala ve svém prostoru jako parazit již pět století. Smyslem a způsobem života bylo a je jakýmikoli prostředky ovládat okolí a z něho žít. Jak šel čas, měnily se technické nástroje, ideologické systémy, pozměňovala se i mocenská technologie – přizpůsobovala se požadavkům doby. Ale parazitický způsob života se neměnil. Změna vojenských technologií vzala Rusku rozhodující úlohu jeho převahy v konvenčních zbraních. Zhroucení mocenské bipolarity světa pak podstatně omezilo zastrašovací potenciál jaderných zbraní, neboť do hry vstoupily případné asymetrické konflikty. Dnes se ruská politika pokouší nahradit svoji vojenskou sílu svou surovinovou základnou. Aby mohl tento strategický koncept mocensky fungovat, potřebuje mít Moskva ve svém sousedství Evropu slabou a v rozporech se zmítající. To je, podle všeho, úkol Václava Klause: přispět co nejvíce, abychom byli znovu přivázáni k zájmům ruské politiky a Kremlu.