KONZERVATIVNÍ LISTY

Psát o Václavu Klausovi není snadné, protože jen zcela výjimečně se najde téma, které vyvolává tolik emocí a tolik rozdělení.

Na jedné straně máme obraz posledního hrdiny, který hájí právo obyčejných lidí žít obyčejným životem a po svém. Který hájí toto právo před nastupující globální vládou new age a zlodějských korporací. Nejspíš nebude úspěšný, ale zemře s mečem v ruce. Proti tomu stojí příběh o zatrpklém zlodějském čecháčkovi – fašisujícím maloměšťákovi, který se drží svého zaprděného šovinismu a brání nástupu nové globální Spravedlnosti a té Svobody, jež bude panovat nad masami, až z obyčejných lidí vytvoří skutečné elfy Nového věku.
Téměř každý občan České republiky je velmi intenzivně citově svázán s jednou nebo druhou verzí příběhu. A každá jako by ztratil kus sama sebe, kdyby jej měl opustit. Proto je Václav Klaus tak těžkým tématem.
Zdá se mi, že mnoho mých spoluautorů z Konzervativních listů je v nešťastné situaci, protože se snaží Václava Klause z druhého příběhu zapasovat do příběhu prvního. A ono to tak nějak nejde dohromady. Bojím se, že v řadě případů je to výraz celkově zmateného myšlení.  Jsem přesvědčen, že jestliže je někdo schopen hájit tezi tom, že ekonomickou transformaci začátku 90. let bylo možné provést čistěji, poctivěji, více podle práva, s menší mírou rozkrádání atd., je to výraz nedostatečného vzdělání a velmi nízkých analytických schopností (to je nejzdvořilejší formulace, jakou jsem dokázal najít). Píšu to se smutkem, protože se to týká mnoha lidí, kterých si jinak velice vážím. Ale nejednal bych poctivě, kdybych tento odstavec vynechal.
Ale to není vysvětlení, proč já osobně Václava Klause podporuji. Z více než 20 důvodů, které jsem si pro sebe našel, uvedu jen dva.
Za prvé. Osobní zájem. Mým osobním zájmem je žít v zemi, kde bude možné rozumně žít, podnikat, ženit se, vychovávat děti, chodit do kostela, nechodit do kostela, svobodně diskutovat. Kde bude možné najít práci a kde bude možné svobodně říci, že některé sexuální výstřelky mi připadají odporné. Kde nebude zločinem prohlásit, že je důležité, aby dítě mělo maminku a tatínka. V zemi, kde nebudou rušeny tisíce pracovních míst a ničeny životy tisíců lidí kvůli mylné teorii o škodlivých látkách v ovzduší. A vše ostatní, co k tomu patří.
Jestliže vím, co chci, vím také, jaká opatření mne k tomu přibližují a jaká naopak vzdalují. Vím, že nechci zemi, kde většinu ekonomiky budou tvořit státní podniky a státem řízené banky. Vím, že nechci centralizovanou bruselskou byrokracii. Vím, že chci nízké daně, svobodu podnikání, náboženskou svobodu a právo vybrat pro své děti takovou školu, na jakou jsem schopen našetřit. Vím, že nechci, aby vláda aktivně podporovala rozvody, homosexuální průvody a rození dětí mimo manželství.  Nechci multikulturalismus a nechci důchodový systém, který decimuje populaci. Chci přísný postup proti drogám a chci, aby pro přistěhovalce bylo povinností přizpůsobit se místnímu jazyku a kultuře. Podporuji Václava Klause, protože je to politik, který to vždy viděl stejně a jednal podle toho. A samozřejmě  vím - protože jsem v životě přečetl pár knih – ,že politika se podobá šachové partii, kde hráč musí občas některé figury obětovat.  Proto svému oblíbenému politikovi nezazlívám kompromisy. Tedy zazlívám, ale jen trochu.
Tohle jsem mohl napsat proto, že politiku chápu spíš jako válku za uhájení podmínek pro slušný život než jako uskutečnění pozemské Boží obce, kde musí být nejprve vytvořeno společenství dokonalých.  A zdá se mi, že zvláště u některých českých evangelikálních křesťanů došlo k podivnému promíchání politického a náboženského přesvědčení, které brání vidět věci pravdivě. Zvláště trapné na tom je, že Václav Klaus má při předvídání budoucnosti zřetelně vyšší pravděpodobnost než většina těch, kdo se sami označují za proroky.  Víte třeba o někom, kdo už před 10 lety otevřeně říkal, že celé globální oteplování je podvod? Katolickou a evangelickou levici nezmiňuji, protože ta je již tradičně neomarxistická, takže lidé typu Václava Klause jí logicky musí ležet v žaludku.
Druhý důvod. Protože jsem obyčejný pracující, který se živí rukama a hlavou a každý měsíc řeší, jestli vydělá na složenky. A jsem na to hrdý, že patřím k třídě pracujících. Vnímám velmi konkrétně třídní konflikt s úředníky a kavárenskými povaleči, kteří nejen, že žijí z mých peněz, ale mají ambice mi neustále řídit a ztrpčovat život. Daří se jim to slušně. Pokládám za nesmírnou škodu, že konzervativci přestali hovořit o třídním boji. Václav Klaus o třídním boji nemluví, ale zjevně ho cítí. Má intuici, která ho tlačí být na straně obyčejných drobných lidí proti korporacím, intelektuálům, sdělovacím prostředkům a přebujelým úřadům. To je vzácné. Proto je terčem tolika útoků z opačné strany třídní barikády.
Nabízí se srovnání se Spojenými státy 70. let, kde spojenectví evangelikálních křesťanů, katolíků, podnikatelů a liberálních ekonomů vytvořilo koalici, která porazila Sovětský svaz a na desítky let změnila poměry na celé zemi. Jednoznačně k lepšímu. Byla to koalice živená odporem obyčejných lidí z nižších vrstev proti nadvládě intelektuálů – to je totiž základ každého skutečného konzervatismu. Proto se mohl stát vůdcem Ronald Reagan, jehož manželka platila hvězdopravce a jehož dcera pózovala pro Playboy. Vůdcem, kterého američtí křesťané jednoznačně podpořili proti baptistovi s vroucí osobní zbožností Jimmymu Carterovi a na kterého dodnes s vděčností vzpomínají. Před kolika českými konzervativci by Ronald Reagan obstál?
Podporuji Václava Klause a mám pochopení pro jeho poklesky, protože vím, že jsme na stejné lidi, máme stejné cíle a usilujeme o podobné věci. A protože si vážím jeho bojovnosti – v naší době tak vzácné. Proto mám i soucit s jeho slabostmi. Zvláště, když otevřeně přiznává, že se jedná o slabosti.
Vedle toho je pár věcí, které na Václavu Klausovi pochopit nedokážu. Jeho zahraniční politika je na můj vkus příliš pacifistická a nelíbí se mi, že tolik přátelí s lidmi z opačné strany politického spektra (napadá mě například Pavel Bém, který se aktivně zasloužil o zamoření České republiky tvrdými drogami a bojovník za politickou korektnost Boris Šťastný).   A o to slavné plnicí pero si také mohl říct konvenčnějším způsobem.