KONZERVATIVNÍ LISTY

Presidentovy projevy na Svatováclavské pouti a při oslavách 28. října vzbudily nebývalý rozruch, a to i v kruzích, kde to nebývalo zvykem. Důvod je nasnadě: president poslední dobou ve svých veřejných vystoupeních objevuje témata, která s ním nejsme zvyklí příliš spojovat (křesťanské a rodinné hodnoty, národní tradice, role církví ve veřejném životě).
Co si o tom myslet? Z křesťanských kruhů – kam byla nepochybně tato Klausova slova také, možná dokonce především, adresována – zaznívají reakce v zásadě dvojího druhu:
„Konečně dostal rozum“, říkají si jedni, s nadějí, že stárnoucí president snad přece jen „prohlédl“. Nebyl by to ostatně první ani poslední z přesvědčených liberálů, kteří s přibývajícím věkem a počtem vnoučat změnili (nejen politické) smýšlení.
„Není to nic než populismus, nemůžeme mu věřit“, odmítavě volají druzí a poukazují na řadu příkladů, kdy Václav Klaus v minulosti, ať již skutečně či domněle, jednal či hovořil častokrát zcela jinak.

Dobojovat dnes tehdejší boje?
Mnozí mají Klausovi za zlé mnohé transformační neúspěchy devadesátých let. Ano, o dědictví 90. let je skutečně potřeba poctivě debatovat. Pozorně však sledujme, kdo, proč a o čem vlastně hovoří. Klaus nebyl diktátor, k moci se nedostal pučem, ani onu pověstnou „kupónovku“ neprosadil královskými dekrety proti vůli parlamentu. Stál tehdy v čele národa, neboť tam jej vynesly politické zápasy tehdejší doby a jeho schopnost v nich tak či onak uspět. Jím řízená ODS mívala sklon k siláckým řečem i k silovým řešením, nicméně nikdy nevládla sama – dělat tedy z Klause viníka všeho zlého není fér. Když jej tedy dnes kritizují ti, kteří tehdy patřili k politickým silám, jejichž vize neuspěly, neznamená to nutně, že nemohou mít v lecčem pravdu, nicméně je poctivé být si takto rozdaných karet vědomi.
Nepokoušejí se dnes někteří dobojovat jaksi dodatečně své tehdejší prohrané politické souboje? Opravdu nepodléhají mnozí z dnešních halasných presidentových odpůrců pokušení vyřizovat si nedotažené účty s ním dodatečně až dnes, kdy Klaus již nestojí v čele silné politické strany, média mu rozhodně nejsou nakloněna a veřejnost si je dobře vědoma řady Klausových „ne-výher“ z tehdejších let?

Nesnesitelný profesor
Již od Listopadu 89 je nesporné, že „vyjít s Klausem“ není nijak snadné – o jeho osobních vlastnostech a týmové práci s ním byly již popsány stohy papíru. On sám si dává záležet na tom, aby bylo zřejmé, že je a zůstává sám svůj a nerad se staví s kýmkoliv do jedné řady. Klaus je z těch osobností, které málokoho nechávají chladným, je člověkem i politikem nepochybně charismatickým, který polarizuje, ba štěpí. S celou řadou svých „politicky nekorektních“ a různě vyhrocených výroků se nutně stává terčem kritiky – a zdá se, že mnohdy tak dělá skoro s potěšením! Častokrát věci zjednodušuje, populisticky dokonale umí vyhmátnout, kam položit důraz, do čeho rýpnout, co naopak zamlčet. Mistrně umí využít image „profesora“, mnohokrát si přímo pohrává s davem posluchačů… Není divu, že to mnohé intelektuály (a nejen je) vytáčí! Není za sveřepostí, s níž mnozí „nedarují“ Klausovi ani větu, obyčejná skutečnost, že jej prostě nemají rádi?

Fenomén Klaus
Obávám se však, že ani tyto dvě „předběžné poznámky“ situaci zcela nevyjasňují, přesto, že bych radil zamyšlení nad nimi nepodceňovat.
„Pokud Klaus zásadně změnil svůj vztah k církvi a náboženství či poměru morálky a ekonomie, měl by to jasně říci,“ komentoval Klausův projev ve Staré Boleslavi profesor Halík, „jinak je vzhledem k jeho mnoha dosavadním výrokům jeho postoj nekonsistentní, a tudíž velmi podezřelý z populistické účelovosti.“Ať již si o Halíkovi a jeho politických ambicích myslíme cokoliv, nelze mu v jistém směru nedat za pravdu. Ano, odpověď na tuto výzvu je nám Václav Klaus skutečně dlužen. Již mnohokrát během své kariéry dal najevo, že má dobrou paměť, že je loajální a že vždy spíše sází na ty, kteří "dokázali, že to dokážou", než na ty, s nimiž by ho měly pojit ideje, jež ústy vyznává. Ať právem či neprávem, je to právě Klaus, kdo je symbolem "doby Kožené a Železné". Chce-li nyní brát na sebe roli obhájce morálních hodnot, zřejmě to skutečně nemůže být věrohodné bez toho, aby nějak smysluplně zaujal postoj k věcem minulým a alespoň jednou v životě o něčem vážně prohlásil: „Mýlil jsem se“.

Stejným metrem
Ano, Klaus (stejně jako kterýkoliv jiný politik) se během své kariéry nepochybně dopustil chybných politických rozhodnutí, resp. rozhodnutí, která se posléze ukázala jako nerozumná, neefektivní, neprozíravá či jinak nesprávná.
(Nechme stranou ta rozhodnutí, která se nikterak nerozumná, neefektivní či neprozíravá neukázala, leč za taková je prohlašují političtí protivníci, kteří by prostě danou věc řešili jinak, v souladu se svým viděním světa. Například výše daní může patřit do tohoto soudku: mohou být vyšší či nižší, podle toho, z jakého politického úhlu člověk na jejich smysl nahlíží, nicméně shodneme se přece, že žádná absolutně správná a morálně závazná daňová kvóta prostě neexistuje…)
A zde, obávám se, leží jeden se zakopaných psů celé debaty o Klausovi: mám totiž pocit, že mnozí by si přáli Klausovo „pokání“ právě z věcí, které jsou zkrátka důsledkem odlišného politického hodnocení, jiné politické filosofie...
Odlišme selhání skutečně morální, u nichž je na místě přát si (a u veřejně činných osob snad do jisté míry i veřejně očekávat) pokání, tedy přiznání, lítost a změnu smýšlení – od politických chyb, chybných hodnocení, nedůsledných kroků, špatných zákonů… Nachytáme-li politika na švestkách, že nehraje fér, zneužívá svůj vliv, že podvádí, kšeftuje, paktuje se s mafiány, prodává funkce a dohazuje kšefty kamarádům, pak nechť je právem veřejně zostuzen, mediálně znemožněn a ve volbách drtivě poražen! Měřme ovšem spravedlivou míru, a to všem stejným metrem!

Strom se pozná po ovoci…
Námitky mnohých presidentových kritiků míří ještě jinam, hlouběji, než jen ke kritice „konkrétních“ chyb, přehmatů a nedůsledností, ke kritice občasné ztráty soudnosti, přehlížení chyb a mlžení, zbožšťování vlastních úspěchů. Ke všemu tomu by bylo možno říci: nic nového pod sluncem, a zejména v naší české politice ne!
Kritika, která zaznívá z konzervativních kruhů, míří jinam: Vyrůstá z otázek, zda vize, kterou po léta Václav Klaus ztělesňoval, je stále ještě vskutku pravicová, zda je vnitřně konzistentní, zda je konzervativní. Zda principy a mechanismy našeho kapitalismu, který Václav Klaus pomáhal budovat, jsou slučitelné i s jinými hodnotami, které považujeme za nezbytné pro zdravé fungování svobodné a ctnostné lidské společnosti. Cožpak politika není více než jen pokračováním podnikání jinými prostředky? Politika přece není jen o produkování materiálních výsledků, politikové nemají být vybírání jen podle toho, jaké dokáží dodat "zboží". Tématem politiky je také a snad hlavně svoboda, spravedlnost a bezpečí. Ano, náhle o nich pan president hovoří také, ale po léta to pro něj byly jen pouhé „větičky“ a "slovíčka", s nimž si Klausovi hoši z ODS často nevěděli rady, neboť se nedaly účetně vyčíslit…
Pokud pan president skutečně změnil paradigma, pokud skutečně prošel jakýmsi vývojem, byla by to nepochybně dobrá zpráva. Aby však bylo pravdivé ji za takovou skutečně brát, bude lépe vyčkat na ovoce…

Přestože to říká Václav Klaus
Nepatřím k nekritickým obdivovatelům Václava Klause. Řadě jeho politických koncepcí nerozumím, nad mnohými se ošívám. Nesouhlas s politikou, kterou svého času symbolizoval, byl důvodem, proč jsem se posléze s ODS rozešel (1997) a nadále ji v mnohém považoval za ideového protivníka. Pobuřovala mne technokratická redukce politiky na pouhý mechanismus moci, lekal jsem se „opoziční smlouvy“ s ČSSD jako nebezpečného zúžení veřejného prostoru. Jako pravicový volič jsem se styděl, když se propast mezi pravicovou rétorikou a levicovou praxí Klausovy ODS stala již pověstnou. Nelíbilo se mi, že Klaus několikrát účelově vytáhl otázku Benešových dekretů či před volbami brnkal na protiněmeckou strunu.
Ani dnes nerozumím Klausově postoji vůči Rusku, resp. jeho geopolitické koncepci obecně; ostatně nikdy, pokud vím, ji nijak uceleně nepředložil a nezdůvodnil. Znepokojují mne některé jeho výroky na adresu USA a NATO (například k operacím v Srbsku), urážejí mne jeho komentáře k americkému radaru v Čechách nebo k ruské invazi do Gruzie. Občas si říkám: Jakým poradcům to naslouchá? O co mu vlastně jde?
Nicméně, pokud někdo chce Klausovo „pokání“ z toho, že kriticky mluví o EU, že odmítá euro, že nepodporuje globálně–oteplovací hysterii, že nepodepsal antidiskriminační zákon, že kritizoval veřejnou podporu homosexuálnímu pochodu Prahou, nebo nejnověji z toho, že se zastával Bátory, pak musím volat: V tomto má pan president mou podporu! Jako konzervativec si musím naopak povzdechnout: Mnoho dobrých myšlenek, mnohé dobře mediálně „prodané“. Škoda jen, že důrazná prohlášení k těmto tématům zaznívají až dnes, že nezaznívala dříve, když Klaus býval ještě šéfem exekutivy a mohl běh věcí reálně ovlivnit – a škoda, že dnes zaznívají především v rozhovorech pro média a projevech „k lidu“, a méně se již odrážejí v politických či státnických aktech presidentových, které by měly šanci něco kloudného způsobit ...
Dobře si také pamatuji, že to byl právě Klaus, „kdo první řekl slovo kapitalismus“, jak zněl dobový bonmot z počátku 90. let – a pokud jde o mě, jsem velmi rád, že to udělal! Některé věci jsou totiž pravda, pánové a dámy, přesto že je říká Václav Klaus.