V červnu roku 1889 začal psát v Harzburgu své paměti Werner von Siemens. Později vyšly i v češtině pod titulem MŮJ ŽIVOT. Popisuje skromné počátky dnešní nadnárodní firmy. V roce 1847 začínal v malé dílně s přítelem Johannem Halske s výrobou telegrafů. Vše díky půjčce příbuzného, justičního rady Georga Siemense. O 45 let později zaměstnává firma 3 500 lidí. Píše se rok 1892, který je také rokem úmrtí zakladatele. Ten ve zmíněné knize mimo jiné napsal:
„Bude-li Evropa chtíti uhájiti své dominující postavení ve světě, pak se musí k tomuto boji připravit, dokud je čas. Může se tak stát jedině nejdůslednějším zrušením všech vnitroevropských celních hradeb, které zužují odbytiště, zdražují výrobu a snižují schopnosti soutěžit na světovém trhu. Dále je třeba vyvinouti pocit evropské solidarity vůči jiným dílům světa a proto je nutno usměrniti tím vnitroevropské mocenské a zájmové otázky k vyšším cílům.“
Inu, trvalo to Evropě pomalu sto let, než došlo k naplnění slov a vizí Wernera Siemense. Stejný, byť propracovanější program Panevropský nabídl Evropě ve dvacátých letech minulého století Richard hrabě Coudenhove Kalergi, ale to si Evropa musela ještě nechat zasadit stále ještě nezhojené krvavé rány válečné, způsobené třeštěním nacionálního socialismu, umocněným stejně totalitním třeštěním marxistickým. Teprve po prodělaných hrůzách začíná Evropa usměrňovat své „mocenské a zájmové otázky k vyšším cílům“. Výsledkem je dnešní Evropská unie, když jedním ze světlých bodů evropského vývoje byl i pád železné opony.
Zcela otevřeně je třeba si říci, že jako stát jsme nebyli nikdy státem naprosto suverénním. Alespoň ne tak, jak si naši „suverenitu“ představují dnešní novodobí národovci. Palackého ideu vyjádřenou v dopise sněmu ve Frankfurtu v podstatě akceptovali i protagonisté českého národního obrození. I po roce 1918, když náčelníkem našeho generálního štábu byl francouzský generál, jsme nebyli zcela suverénní. Naše zahraniční politika vedená představou, že jsme „miláčky štěstěny“, jejímž sluncem je politika francouzská, se ukázala poněkud mylnou. Poté jsme se stali na dlouhá léta provincií bolševickou a naše „slunce“ sídlilo v Moskvě.
Je to snad jakési prokletí, které náš národ pronásleduje? V několika posledních staletích jsme se vždy vymezovali vůči něčemu a někomu. Tímto vymezováním jsme nezřídka omlouvali všechna svá pochybení. A tak nám několik staletí vydrželo „trauma Bílé Hory“. O jeho projevech by se daly popsat stohy papíru. Poté jsme vytyčili hesla jako pryč od Vídně, pryč od Vatikánu a od šlechty. To nám vydrželo v podstatě až do dneška.
Odčiněním Bílé Hory nám mohly možná být Ďurišovy poválečné dekrety (které Bílou Horu zmiňovaly přímo v úvodní preambuli), jimiž byla přidělována půda novým vlastníkům, ovšem pouze na chvíli, neboť jim půdu v jejich vlastnictví záhy sebrali komunisté při kolektivizaci. A tak se národní ideologií stala „láska“ k mohutnému východnímu sousedovi a zdrojem našich neúspěchů se stal buržoazní západ. Konec konců proto nám také posílal na družstevní lány „amerického brouka“. Naše přichýlení se ke všemu sovětskému nám přineslo nejen vražedné politické procesy, ale i žákovské knížky, jichž jsme se nedokázali zbavit dodnes. Když pominulo úvodní vzplanutí, charakteristické známým vtipem o tom, jak soudruh ministr Nejedlý chodil v krásném letním počasí po Václavském náměstí s roztaženým deštníkem a námitkám, že neprší, odpovídal: „Ale v Moskvě prší“, se příčinou našich potíží stala Moskva. Dokonce jsem mnohokrát slýchával moudra těch, kteří tvrdili, že bychom se mohli mít daleko lépe, kdybychom neživili Sovětský svaz a jeho satelity.
Po roce 1989, po krátké euforii a nadšení z našeho návratu do Evropy, se trvalou příčinou všech našich potíží stala Evropská unie. Dokonce i mnozí vzdělaní lidé dnes tvrdí, že RVHP a EU jedno jest.
K tomu snad jeden normalizační vtip. Svého času vykopali archeologové v dolním Egyptě konečně pyramidu Ramsese II. Vstoupili do hlavní krypty, a co nevidí – zde sedí Ramses II. živý a nad ním klec s papouškem. Užaslí archeologové jen hlesli: Ramsesi, jak jste mohl přežít? Taková staletí? Inu, řekl lakonicky panovník, živil jsem se trusem toho ptáka, a ukázal na klec s papouškem. Znovu úžas. A čím se živil ten pták, ptali se dvojnásob užaslí archeologové. Inu, trusem mým, odvětil Ramses II. Traduje se, že právě a teprve na základě této skutečnosti byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci se sídlem v Moskvě.
Za všechno může Brusel
Tohle snad Evropská unie není v žádném případě. Mohl se někdy snad nějaký náš občan dovolávat svých práv u soudu v Moskvě? A pokud ještě někdo stále nechce do Evropy, je možno jít na východ. Tam stále ještě vládne proletariát.
Leč dle mnohých je příčinou všech našich potíží Evropská unie. A proto by nám prý stačilo, kdybychom získali zpět svoji suverenitu, volně obchodovali s Evropou a s celým světem a dobře se měli. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak bychom se mohli takto „suverénně“ chovat již od roku 1918 a mít se všichni dobře. Ani dnes, kdy je Evropa relativně v klidu, neumí nikdo z našich euroskeptiků dát odpověď, s kým bychom měli tedy kráčet světem. Je to dáno nejen mizerným historickým a právním vědomím, ale i tím, že naši politikové uvažují pouze ve čtyřletých volebních cyklech. Podle nich bychom vždy po jedněch volbách z EU vystupovali a za další čtyři roky do ní vstupovali. A tak fabulujeme a lžeme. Sami sobě například tím, že si vymýšlíme nepravdy o absurdních rozhodnutích Evropské komise. Horší je, že lžeme i Evropské komisi. Když například dotace určené k povznesení ekonomicky slabších oblastí, investujeme do stavby cyklostezky v Praze, na výstavbu golfových hřišť, či do nákupu trolejbusů v oblastech ekonomicky velice silných.
Na sklonku minulého roku jsme si mohli v jednom našem deníku přečíst velice vážně míněnou stať populárního evropského publicisty o tom, jak Brusel zničil starou dobrou Anglii. Čtěte prosím bez komentáře, neboť jsou - li následující řádky pravdivé, je třeba EU vyhladit zcela do základů: „Co nedokázalo španělské loďstvo ani Göringova Luftwaffe, se bruselské byrokracii daří jako po másle. Nejprve Británii připravila o svrchované vody a tím o 80 % rybolovu. Pak ji donutila zničit tisíce hektarů sadů, aby jí mohla prodat přebytek jablek francouzských. Nařídila masakr milionů hovězího dobytka, z něhož se britské farmářství už nikdy nezotavilo. Miliardy liber spolknou úkony spojené s dodržováním regulací EU. Německé automobilky skoupily a zavřely britský automobilový průmysl. Francouzské energetické a vodárenské podniky vykoupily britské inženýrské sítě a ždímají z britských obyvatel každoročně rostoucí poplatky, až se v letošní zimě předpovídají tisíce úmrtí důchodců mrznoucích ve svých domovech s vypnutou elektřinou a plynem. A teď se Brusel chystal vyrabovat poslední efektivně fungující ekonomický sektor – londýnskou bankovní City, jejíž příspěvek do britské státní pokladny tvoří 12 procent všech daní. Okrást banky a rozdat peníze lidu by bylo jistě populární, nebýt toho, že oním lidem nakonec vždy budou hlavně bruselští byrokraté, kteří nám to právě v této krizové chvíli potvrdili tím, že si za 38 milionů eur přikoupili tři nové budovy pro svoje kanceláře.“
Od roku 2004 jsme členy Evropské unie. Ale stále ještě používáme termíny MY (jako Česká republika) a ONI (jako EU, nebo zbytek Evropy). Dokud nepochopíme, že EU není něco, vůči čemu máme klást odpor, ale něco, co máme spoluvytvářet a ovlivňovat, tak to nepůjde. Tak jako je náš parlament a vláda obrazem každého z nás (bohužel), je EU v současné podobě obrazem všech států, které ji tvoří. Souhlasím, že je to obraz dost špatný a někdy i tristní. Když ale EP schvaloval nejvyšší funkce EU, vystoupili jsme a řekli, že máme lepší lidi, než jsou ti navržení? Nejdřív téměř za každý náš neúspěch mohla Vídeň, potom západní státy, potom Moskva, dneska Brusel. A my jsme vždycky ti dokonalí, kterým ostatní házejí klacky pod nohy. Takhle se přece mezinárodní ani vnitřní politika dělat nedá.
Jednou věcí jsou ideje, leč jeden celek naší státnosti tvoří i materiální podstata suverenity, kam patří obrana a ekonomika. Jestliže se velmi obecně řečeno evropská měna dostala do krize, měl by to být pro nás důvod k radosti? Nebylo by lepší, kdybychom se vážně zamysleli nad tím, jak se podílet na společné fiskální a rozpočtové politice? Ano, a to máme doplácet na Řecko, ozývají se euroskeptikové. Ale vždyť neustálým růstem našeho státního dluhu a bezbřehým rozšiřováním státního aparátu v kombinaci se všudy přítomnou korupcí se k termínu „řecký problém“ pomalu blížíme.
Ano. Může se stát, že prožijeme krach sjednocování Evropy. Jenže je to řešení? Pro Evropu? Pro náš stát? Nesdílím extrémní názory druhé strany, že konec Evropské unie by mohl do deseti let znamenat další válku na evropském kontinentě. Evropa je ale značně ohrožena, ačkoli naši politikové vyjadřují pocity velkého bezpečí. Čím je Evropa ohrožena? Po pádu berlínské zdi, myšleno symbolicky, nejsou zde proti sobě dva nepřátelské bloky. Nejsou jedni bílí a druzí černí. Není hranice mezi námi a nepřáteli demokracie a civilizace. Je zde ovšem velké nebezpečí legální i nelegální migrace, je zde nebezpečí, které plyne i z přílišné korektnosti Evropy v tomto směru. Tím je Evropa ohrožena. Jedinou cestou z bludného kruhu je intenzivnější integrace a vystupování Evropy jako celku. Integrace není a nebyla jednorázovým krokem, naší budoucností je vytváření společné Evropy. V opačném případě nám zůstane pouze zóna volného obchodu, což by nám stačilo, dodávají naši národovci. Což ovšem znamená například jistou obnovu hranic a další a další náklady na vytvoření „suverénního státu“, který zcela „suverénní“ nikdy nebyl a nikdy nebude. Takto pojímaná samostatnost je mýtus.
Současné opouštění evropské myšlenky a hledání řešení našich problémů v nacionálně pojaté suverenitě je podle mne cestou do pekel. Měli bychom se naopak velice aktivně zapojit do hledání nové podoby společné Evropy, která si najde důstojné místo v rámci globalizovaného světa, což znamená schopnost integrace menšin i přistěhovalců. Jinak se sami zlikvidujeme. Řešení ekonomické krize Evropy spočívá ve spojeném a poctivém úsilí všech států, i za cenu společných, dočasných ztrát. Všechna ostatní „řešení“ jsou odsouzena k neúspěchu. Budeme-li na nich lpět, budeme tím jen pomaličku usedat na lopatu, pro jejíž obsah se pomalu otevírají dvířka velké ruské pece.
