„Je lepší zůstat sám na břehu než nasednout společně na Titanic federalizace Evropské unie? Nebo musíme jako malý národ chápat realitu síly a podle toho jednat?“ ptá se redakce Konzervativních listů spolu s Davidem Hanákem. Myslím, že otázka je špatně položena a stejně tak jsou špatná všechna řešení, která Hanák ve svém článku navrhuje. Od Palackého, přes Masaryka, Beneše a Kramáře až po Emanuela Moravce jsou všechna řešení primárně polická. Vychází z otázky – národní suverenita ano či ne? Více demokracie v národním státě či méně v Evropské unii? Evropská federace a česká demokracie pod ochranou UNECSO, či co vlastně? Koho však dnes, kromě politiků, politická řešení vůbec zajímají?
Podívejme se na fakta. Česká republika je členem Evropské unie. Česká republika je zemí, závislou na exportu, z toho 83 % do zemí Evropské unie. A Evropská unie má problém – a to především problém s trvalým zadlužováním svých členů kvůli financování jejich národních sociálních států. Problém se stal problémem až tehdy, když se některé státy dostaly na hranici, či za hranici bankrotu. Ačkoli jsem pro vstup do EU nehlasoval, tak vzhledem k provázanosti české ekonomiky s jinými ekonomikami EU mám problém i já, a asi i ostatní občané ČR. Neboť nebudou li německé firmy schopny udržet výrobu, nebudou schopny nakupovat polotovary od svých dceřiných společností umístěných v ČR. Tyto začnou vypovídat kontrakty svým ryze českým dodavatelům, kteří budou nuceni propouštět české zaměstnance… Takže ať chceme či nechceme, máme problém.
Jaké je řešení tohoto problému?
Pravděpodobně jím asi není okamžité přerušení všech obchodních vztahů se zeměmi EU a vytvoření specifické národní ekonomiky, založené na konzumaci vepřoknedlozela a pití plzeňského piva. Co by bylo třeba s mladoboleslavskou Škodovkou? Byla by vyvlastněna Volkswagenu, znárodněna a předána do zlatých českých manažerských rukou? S největší pravděpodobností propojených s politickou „elitou“ a přispívajících na kampaně českých politických stran…
Jde o ekonomiku …
Jistě to nejsou ani různé legrační politické tanečky, ať už europeistické či národně demokratické. Problém, jak jej chápu já, je prvotně problémem ekonomickým. Tedy jde o to, kdo a jakým způsobem zaplatí dluhy, které vytvořili nezodpovědní politici, volení nezodpovědnými občany. A jak se zabrání tomu, aby byly dluhy dále vytvářeny? V aktuální situaci jsou Hanákem použité osvícenecké konstrukty jako národní stát či státní suverenita nepodstatné a problém pouze zamlžují. Hlasováním v národním rámci či eurosměrnicemi se hodnoty nevytvářejí…
Řešením je dle mého názoru radikální omezení státního zadlužování a tím i omezení role státu v ekonomice a ve společnosti. Ořezání všech dotací, regionálních, sociálních, sexuálních, genderových a jakých ještě zvýhodnění… Na jedné straně má dáti, na druhé dal... Tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne... Jak jednoduché. Konec kolektivní nezodpovědnosti a žití na dluh. A to nejen na úrovni státu, ale na úrovni rodin či jednotlivých občanů. Bohatství se vytváří nápady, prací, směnou, šetřením a investicemi s různou úrovní rizika. Pochopí toto někdy plně nějaký politik?
Zatím žádného takového politika, který by si vzal za své odbourání národního sociálního státu ve vazbě na čištění evropského ekonomického tržního prostoru, v České republice nevidím. Je mi celkem jedno, zda tento ekonomický prostor bude mít podobu Evropské federace nebo Evropské konfederace stávajících národních států. Podstatné je, zda bude garantovat volný pohyb občanů, kapitálu, zboží a služeb a že v tomto prostoru nebudu zatěžován vysokými daněmi a nesmyslnou byrokracií. V takovém prostředí budu, po práci, schopen pěstovat své patriotické city a zabývat se například historií staré Bohemie – vlasti Čechů, Němců, Židů a Cikánů. Evropská smlouva o rozpočtové odpovědnosti je prvním korkem na této cestě.
