KONZERVATIVNÍ LISTY

Přichází-li někdo se závažnou tezí, lze na něm jistě žádat, aby jaksi poskytl její důkaz, nebo řekněme zdůvodnění. To však, bohužel, David Hanák ve své úvaze „Palackého dilema“ nečiní.
Hanák správně hodnotí možnosti federalizace rakousko-uherské monarchie a konstatuje její slabost a tudíž nepoužitelnost pro ochranu národů ji tvořících. Pak rekapituluje objektivní seznam slepých uliček, jimiž se v první polovině 20. století pokoušely projít ke slušné a bezpečné budoucnosti evropské národy nebo aspoň jejich představitelé. Slepé uličky ovšem k cíli nevedou. Proto se po nejkrvavější válce v lidských dějinách objevila idea evropské integrace, vřele přijatá významnými částmi obyvatelstva.
Integrace může ovšem být libovolně hluboká (či mělká) – od doložky nejvyšších výhod až po vytvoření společného státu. Každému dílčímu cíli odpovídá určitá hloubka. V těchto dnech např. vidíme, že chtějí-li Evropané měnovou unii, musí přijmout i opatření, která znemožní národní penězokazectví poškozující ostatní členy Unie. S těmito opatřeními zůstala EU na samém počátku a navíc byla blahosklonná k neplnění i toho mála, které bylo požadováno. Zde jsou jen tři možnosti: fiskální a patrně i daňová unie, rozpuštění měnové unie nebo permanentní finanční krize. Jsem pochopitelně pro možnost první, jež je ovšem blokována srdcervoucími výkřiky typu „To bychom si nemohli sami…“, které se opírají o lidskou iracionalitu. Snad je to lepší, než se ekonomicky marginalizovat.
Protože (a to už se týká především toho hlavního, totiž integrace politické) existuje nemalé množství lidí, pro něž je důležitější než racionalita rozhodování národnost osob, které příslušné rozhodnutí navrhly, projednaly a přijaly. Přitom absolutní suverenita neexistuje, existuje jen rozdílná míra suverenity. Nebylo by vhodné, abychom tuto míru podřídili optimálnímu zajištění národní a demokratické identity, jinak řečeno právu na vlastní způsob života? Těm, kteří si myslí, že takovéto zajištění je třeba hledat v maximu suverenity, se dostalo tvrdé odpovědi v letech 1938 až 1940. Odpověď trvala 50 let.
S politickou unií se to má obdobně jako s měnovou. Lze buď pokračovat směrem ke společnému státu, nebo Unii rozpustit, nebo ji udržovat ve stavu dnešní neefektivnosti až do chvíle, kdy už o ni nikdo nebude stát. Samozřejmě by musela být i měnová unie s fiskální integrací. Ale k odvrácení opakujících se válek by bylo především třeba docílit nikoli společnou, nýbrž jedinou zahraniční a bezpečnostní politiku a jediné hlavní silové prostředky, které by vznik ozbrojených konfliktů v maximální míře znemožnily.
Další postup integrace je dnes hlavním problémem nejen Unie, ale i každého členského státu. Protože, a to platí u nás snad více než kdekoli jinde, stoupenci další integrace čelí mohutné ofenzivě těch, kteří chtějí Unii rozbít nebo z ní aspoň vyloupnout svůj vlastní stát. Náš odchod z EU by byl cestou k Mnichovům, 15. březnům a zejména k 21. srpnům. A právě toto by bylo řešení v duchu Emanuela Moravce. Ten se neprovinil tím, že dospěl k závěru, že malý národ má jen malé šance v sousedství imperiálních velmocí (tak jako mnozí před ním, včetně Palackého a dokonce i Masaryka podporujícího Kalergiho Pan-Evropu a myšlenku Spojených států evropských), nýbrž tím, že aktivně podporoval podřízení Česka barbarské sousední velmoci. Není to tedy integrace, nýbrž kopání příkopu mezi ČR a EU, které naplňuje zločinný odkaz Emanuela Moravce.
Rozbití EU by vedlo nejen k uvedeným datům, ale i do Verdunu, Slavkova, Lipska a obdobných dějišť válečných hrůz. A také do Osvětimi a do Katynu.
A tak se dostáváme k začátku této stati. Hanákův text nám totiž sugeruje, že se v důsledku integrace musíme vzdát samostatnosti, suverenity a demokracie. Samostatnosti a suverenity v oblastech, které by byly řízeny na úrovni Unie, to skutečně ano a opakuji, že tam, kde je to rozumné, není čeho litovat. Ale co demokracie? O tom se nedozvídáme nic.
Přitom právě dnešní, každopádně přechodný stav, je sice demokratický, ale příliš komplikovaně. Ve vedoucích orgánech Unie není nikdo, jehož funkce by nevyplývala z voleb. Hlavy států, předsedové vlád a ministři, kteří jednají a hlasují v jednotlivých formacích Rady, jsou ve svých zemích ustavováni demokraticky, poslanci Evropského parlamentu jsou voleni v celoevropských volbách. Akceptujeme-li pojem demokratického deficitu, pak jen proto, abychom vyjádřili nepřímost tohoto procesu.
V politické integraci jde především o převedení Unie do podoby federativního státu s plnohodnotným parlamentem a vládou, kde se Rada stane zbytečnou a současně zmizí prvky demokratického deficitu. Nepůjde to ovšem bez vytvoření celoevropských politických stran, což je mimořádně náročný úkol, stejně jako rozšíření pocitu evropanství, který je teprve v počátcích. A parlament by měl mít dvě komory, z nichž jedna by byla složena na základě principu rovnosti evropských občanů, druhá na základě rovnosti evropských zemí.
Proti pokračování integrace lze uvést nesmírné množství námitek, zdaleka ne jen otázky suverenity, které její odpůrci pečlivě shromažďují a z nichž většině nelze upřít racionální prvky. Musíme prostě vzít na vědomí, že v politice jsou i optimální řešení spíše nejméně špatnými než dobrými. Jsem přesvědčen, že jisté snížení míry suverenity stojí za mír a za politickou i ekonomickou sílu na mezinárodním poli.
Je to řešení v duchu Tomáše Masaryka; to opačné způsobí, že vstanou noví Emanuelové Moravcové.