KONZERVATIVNÍ LISTY

David Hanák začal svůj text věcnou analýzou, která mohla připravit půdu pro plodnou úvahu vedoucí až k nastínění optimálních variant pro ČR v rámci „Palackého dilematu“; tuto možnost si však autor sám zbytečně uzavřel, když od věcnosti přešel k emotivní zkratce.
Jednu z variant, které mají být racionálně zvažovány, totiž nazval variantou Emanuela Moravce, kolaboranta a zrádce, čímž se jí pokusil předem zdiskreditovat. Emotivní faul, jenž ve věcné analýze nemá co dělat.
Nazvat jednu z variant podle zrádce a kolaboranta s totalitní okupační mocí – no kdo by pak chtěl být jejím stoupencem, no přece nikdo, a proto ji ani nikdo nebude vážně zvažovat poté, co ji takto onálepkuji… – zřejmě si řekl autor.
Navíc za stoupence této varianty, pojmenované po velezrádci a kolaborantovi s okupační totalitní mocí, označil i současného polské ministra zahraničí Radka Sikorského. Je i on podle autora zrádce a kolaborant?
Jen proto, že se domnívá, že pro dlouhodobé zajištění svobody Poláků a vlivu Polska v Evropě je za daných okolností nejvhodnější evropská federace, federalizace Evropy?
Myslete si o této variantě co chcete, klidně ji odmítněte, ale nepřisuzujte automaticky jejím stoupencům, že jsou to zrádcové. Pokud tak činíte, uměle blokujete rozvažování o tom, co je pro vaši zemi a její občany za daných okolností nejvíce prozíravé a tím se sami vylučujete z okruhu patriotů.
Srovnat Sikorského s Moravcem by bylo jako srovnat Karla Kramáře s Vasilem Biľakem. Opět, s variantou Karla Kramáře (země české coby součást slovanské aliance vedené Ruskem – avšak v Kramářově pojetí nikoli Ruskem bolševickým, nýbrž carským) nemusíte či nemusíme souhlasit, ale to ještě z Kramáře Biľaka – tj. zrádce a kolaboranta – nečiní.
Nevidět rozdíl mezi Moravcem a Sikorským, Biľakem a Kramářem, Pétainem a Monetem, atd., je nevidět to nejpodstatnější: rozdíl mezi útiskem v totalitní nesvobodě a rozvažováním, jaká forma mezinárodního uspořádání je pro nás nejprozíravější ve svobodě.
Takže nechme Hanákův faul a podívejme se na možnosti, jež máme reálně k dispozici, a každou z nich zvažujme pouze ve svobodě, nikoli v podobě Moravce či Biľaka. (Mimochodem, mezi životem v podřízenosti cizí totalitní okupační moci a životem v plně neokupované, suverénní, samostatné, svrchované Albánii Envera Hodži zase až takový rozdíl není).
Pokud jde o mezinárodní státoprávní uspořádání v Evropě, reálně máme k dispozici čtyři možnosti: (A) Evropská federace. (B) Zánik EU a plně suverénní národní státy. (C) Status quo, tedy dnešní podoba EU.(D) Přetvoření EU na unitární stát.
Mám za to, že v ideální rovině je pro středně velkou zemi optimální varianta (A). Zároveň v současné situaci není realistická, jak vnitro-politicky u nás v ČR, tak i u ostatních zemí v Evropě. Tato varianta snižuje váhu velkých zemí, a to státníci velkých zemí nechtějí.
Varianta (B) je výhodná pro velké státy Evropy a nevýhodná pro země malé a střední. Nelíbí-li se Hanákovi „Merkozy“, pak se mu nelíbí ten fakt, že vlády největších členských zemí jsou mocensky nejvlivnější instituce v EU. Tedy opak federace.
Varianta (C) je neideální, leč reálná a zřejmě toto bude podoba EU ještě dlouho. Současná EU není federací (založenou na striktním oddělení pravomocí federálních a státních), nýbrž kombinací unitárního státu (centrální předpisy EU regulují všechny aspekty našich životů) a volné konfederace (centrální vláda není volena přímo, nýbrž centrální vládou jsou národní vlády států dohromady a s právem veta).
Varianta (D) je nerealistické a nežádoucí zároveň.
Palackého dilema je dilematem proto, že není jednou provždy vyřešené, ale periodicky se k nám navrací. A tohoto dilematu se nezbavíme, jen můžeme – či ti, kdo vládnou, můžou – dávat na tu samou otázku různé odpovědi – jak se to dělo např. v letech 1848, 1918, 1938-39, 1943, 1992-93, 2003-04, atd. Myslet si, že jednou provždy bude vyřešeno, je iluzí. Je docela dobře možné, že v různých historických kontextech a mocenských konstelacích v Evropě je nejprozíravější odpověď na tuto věčnou otázku různá – a to pro zmíněnou iluzornost stačí samo o sobě.
Co je pro nás nejprozíravější odpovědí nyní? Těžko říct, ale dobrým začátkem je uvědomit si, že někoho, kdo na tuto otázku dává jednu ze čtyř možných legitimních odpovědí, není možné začít hned považovat za zrádce.