KONZERVATIVNÍ LISTY

...je polovinou správné odpovědi. Přesto to ale není celá správná odpověď a protože nikdo nemůže být napůl těhotný, buď správnou odpověď nalezl, nebo nikoli - třetí možnost neexistuje. Nepochybně je možné být správnému řešení blízko - a je to lepší, než být zcela mimo... My v redakci jsme jasného názoru, že pan David Hanák položil svoji otázku výborně. Jak je to se správnou odpovědí? Přiblížil se aspoň? Na to jsme si dovolili povolat posily v podobě několika autorů, z nichž každý reflektuje nastolené "Palackého dilema". Nemá smysl opakovat hlavní teze Hanákova textu - v lednovém čísle si jej každý může dohledat. Co nás však zaujalo, že každý z reagujících autorů bez odporu akceptoval jedno z Hanákových tvrzení, které se nám přece jen tak nezpochybnitelné nezdá. Ocitujme jej: "Palacký viděl řešení v austroslavismu, představě, že mocenským choutkám Pruska a Ruska lze čelit cestou federalizace Rakouska. Tato varianta je dnes mrtvá. Někdy od bitvy u Hradce Králové (1866) se Rakousko dostalo do vleku německé politiky." Poslední z citovaných vět je historickým konstatováním, přičemž v prospěch i v neprospěch takové interpretace bychom mohli sáhodlouze snášet různá fakta, rozličné úvahy, nepřeberné argumenty. Navíc, ocitlo-li se opravdu Rakousko-Uhersko ve vleku Německa, byl to stav nevratný? O to však nejde a připusťme, že varianta austroslavismu byla v dané době skutečně mrtvá. Znamená to však, že je nutně mrtvá i dnes a ve všech myslitelných variantách? Je její vzkříšení skutečně nemožné?
Československo bylo Rakousko-Uherskem v malém - ostatně podstatná část toho, co bylo na První republice dobrého, bylo dědictvím právě odvržené monarchie. Jak píše Jiří Gruša (viz recenze v tomto čísle): Beneš se snažil Československo odrakouštit a divil se, že mizí. Hovoříme však o strategické záležitosti - co nebylo možné včera a není pravděpodobné dnes se může zítra ukázat jako skvělé východisko. Benešem utvořený etnický monolit v českých zemích je historickou anomálií a bude-li širší společenství jen trochu přirozeně svobodné, nemá jeho přetrvání šanci. Stejně tak státní útvar, který zprostředkovával úzkou spolupráci středoevropských společenství s řadou hospodářských a bezpečnostních výhod a v jehož rámci dosáhly české země nebývalého rozkvětu, trval podstatně déle, než státy vytvořené na bázi tzv. práva na sebeurčení. Stomilionové Německo na straně jedné a ještě větší Rusko na straně druhé tu však s námi bude děj se co děj - a ve světle tohoto triviálního, ale nezpochybnitelného faktu se Palackého řešení nezdá ani dnes bez logiky. NATO je skvělá instituce a je nutné v jeho rámci spolupracovat a dělat vše co je v našich silách, aby toto společenství přispívalo k bezpečnosti nás i našich spojenců i nadále v co největší míře. Stačí však zajet do Vídně, aby bylo zřejmé, kde jsou kulturní podobnosti nejpatrnější. A hovoří-li se dnes o tzv. vícerychlostní Evropě jako o realistické variantě příštího vývoje, kde je napsáno, že jednou z těch "rychlostí" nemůže být uvážlivé směřování středoevropských společenství k podunajské federaci?