KONZERVATIVNÍ LISTY

Není to poprvé, ale vždycky mě to rozladí: vůbec tomu nerozumím. Na jedné straně průzkum oblíbenosti politiků, v kterémžto klání již řadu měsíců (od loňského září!) vítězí a na posici nejpopulárnějšího politika trůní Jiří Dienstbier ml. Tento jeho primát znovu potvrdily výsledku průzkumu agentury STEM zveřejněné počátkem dubna.

Potkaly jsme se s mou kamarádkou Magdou. Měla šílený účes. Vypadala fakt hrozně. Nejspíš jsem na ni koukala dost vyděšeně, protože si ukázala na vlasy, pak mávla rukou, zatvářila se znechuceně a vysvětlila mi: „Tohle? Ach ano, špatná kadeřnice. Co naděláš?“ Soucitně jsem pokývala hlavou a zeptala se jí, jestli nechce telefon na mou kadeřnici. Chtěla. Bodejť.

Podle čeho si člověk vybírá kadeřnici, zubaře nebo třeba instalatéra? Podle toho přece, jak umí svou práci. Když člověk odchází od kadeřnice a vypadá jako příšera, nejspíš tam byl naposled. Bude shánět někoho lepšího. Když můj zubař zvrže svou práci, začnu hned hledat někoho, kdo bude mít dobré reference, koho si budou mí známí pochvalovat, kdo se už osvědčil. S instalatérem je to samozřejmě totéž. Jestliže nepřijde včas, nechá mě čekat a ještě mne udržuje v napětí, zda vůbec dorazí, zatímco já jsem kvůli němu zůstala z práce doma, a pak on ještě draze koupí špatnou součástku... budu mít velkou chuť mu nezaplatit a jít si na internet vyhledat nějakého jiného. No ne? Může o sobě tvrdit, co chce, slibovat hory, doly, černý les, pokud se neosvědčí, sbohem!

No, a podle čeho bych si asi tak měla vybrat prezidenta? Co vlastně od takového člověka potřebuji? Který ze slibů, o nichž si můžu v předvolební kampani číst, mi bude připadat podstatný? Jen aby aspoň nějaký dokázal vůbec splnit. Nová a lepší pravidla udílení milosti? To snad nebudu potřebovat. Vztah k linii zahraniční politiky? Tohle bude mít nějakou váhu. Jeho osobní odborná prestiž? Rozhodně! Snad jeho rodinný život? Absolutně ano! Ulpělo-li na jeho kariéře nebo soukromém životě nějaké podezření, nějaká ta šmouha, je pro mne nadále důvěryhodný? Nejsem o tom přesvědčená. Ale jistě, každý může někdy chybovat! Jenže pak nejvíc záleží na tom, jestli dotyčný hříšník chybu uzná a omluví se za ni. Ach, existuje to v politice ještě vůbec? Co mi dotyčný kandidát slibuje? Zajímá mě to vůbec? A jak ty sliby ladí s tím, co se o jeho životě mohu dozvědět? Samý otazník... Nejnaléhavěji mě však trápí otázka, proč vůbec dotyčný kandidát chce takovou funkci vykonávat? Protože role prezidenta bude důstojnou položkou v jeho kariéře? Protože jako hlava státu bude moci mít ještě větší vliv na věci, na nichž mu záleží? Nebo snad protože z tohoto místa chce ještě lépe sloužit lidem, vlasti, národu?

Jedno je jisté, když potkám kamarádku v šíleném účesu, k její kadeřnici raději nepůjdu. Bude-li si mi někdo stěžovat na svého zubaře nebo instalatéra, také nejspíš jejich služeb nevyužiju. Možná je to kruté, ale je to tak. Byla bych hloupá a sama proti sobě, kdybych si nechala spravovat zuby někým, kdo má špatnou pověst. A co s tím prezidentem? S tím to bude taky tak.

Reza Chálilí je autorem pozoruhodné knihy Čas zrady. Nedávno jsem měl možnost mluvit s panem Chálilím telefonicky a klást mu otázky ohledně íránské krize. Kdysi byl jako agent CIA nasazen do řad íránských revolučních gard a proto rozumí silným i slabým stránkám této islámské republiky. Zná mentalitu islamistů stejně jako omyly nakaženou politiku USA.

Pan Michal Uhl, zástupce iniciativy Za svobodné vysoké školy, vyučuje na vysoké škole obor „antropologie komiksu“ (Reformu odnesou egyptologové i já, tvrdí student, který vyučuje komiks, iDnes.cz, 13.3.2012). Rád bych, aby si to každý z nás dobře uvědomil, proto opakuji: pan Michal Uhl vyučuje na vysoké škole obor „antropologie komiksu“. Domnívám se, že je velmi dobře, že se to nyní ví. Samozřejmě nikoli kvůli panu Uhlovi, ale proto, aby každý jeden daňový poplatník věděl, na co že to také přispívá, co vše se také na veřejných vysokých školách vyučuje…

Winston Churchill kdysi napsal, že XX. století se říká věk obyčejného člověka, protože je to on, kdo nejvíce trpí. Dvacáté století zahájil v Evropě svou slavnou a pozornosti se těšící řečí na universitě v Berlíně liberální protestantský teolog Adolf von Harnack. Mluvil tehdy o konci křesťanského dogmatismu a o nástupu éry ušlechtilosti ducha a humanity jako quintesenci křesťanství. O pár let později se jeho žákům u Verdunu víra v Evropskou humanitu zhroutila. „Zhroutil se mi svět“ napsal ze zákopů u Verdunu teolog Paul Tillich a ve stejném smyslu se vyslovil i bohoslovec Karl Barth.