Sportovní zážitek nás může stmelit a dát prožít cosi, po čem v duši toužíme. Co se to tedy vlastně odehrává v myslích diváků, kteří společně zažívají hokejovou euforii?
Před několika týdny národ opět zažil hokejovou euforii. Opět se lidé shromažďovali na náměstích a v hospodách, aby fandili „našim zlatým hochům“.
Opět část národa prožívala soudržnost, kterou mimo sportovní příležitosti pamatujeme snad pouze v dobách převratu v roce 1989. A zřejmě se opět v sociologických studiích dočteme, jak se Češi dokážou sjednotit pouze při sportu. Pointou podobných studií bývá mj. poukaz na poněkud pokleslý národní charakter (co je to za národ, který se dokáže spojit jen při sportu).
Když se ale podíváme na okolní národy, zjistíme, že se nejedná o nic neobvyklého, a že sportovní šílení nalezneme ve všech zemích. Všude jsou úspěšní sportovci vítáni s patřičnou pompou a jejich vítězství je oslavováno. Myslím, že to nic o charakteru národa nevypovídá. Bez jakéhokoli pocitu studu se přiznám, že též patřím mezi ty, kteří pozorně sledují sport a že jsem ze srdce přál vítězství českým hokejistům. Sice nechodím na náměstí ani do hospody, ale přesto fandím.
Svět, kde se hraje podle pravidel
Co se to odehrává v myslích diváků? Jeden z důvodů zřejmě tkví v tom, že sport dává člověku nahlédnout do jakéhosi ideálního světa, kde se hraje podle pravidel. Všude kolem nás bují korupce, na vrchol se poctivými způsoby skoro nelze dostat a najednou zde máme oblast, kde vám podvod nepomůže. Vím, že i ve sportu existuje korupce a uplácení, ale zároveň si myslím, že k tomu, abyste se dostali do národního týmu, prostě být dobrý musíte.
K tomu, abyste dali „sborné“ tři góly vám protekce prostě nepomůže. Abyste se stali vrcholovým politikem, tedy alespoň v Čechách, dobří být nemusíte. Nemusíte mít ani zkušenosti, ani vzdělání, ba ani charakter. Někdy je to dokonce na překážkou, protože byste mohli mít vlastní pevný názor a tím poškozovat stranickou disciplínu. Neplatí to jistě vždy, ale často ano.
Stejně tak k tomu, abyste dostali státní zakázku, nemusíte být nejlepší firmou… Lidé to vědí a proto se sport stává alespoň na chvíli určitým nahlédnutím do světa, kde existuje spravedlnost.
Velký příběh
Další důvod, proč mnoho lidí tolik sleduje národní mužstvo, zřejmě bude v tom, že lidé potřebují „velký příběh“, se kterým se podvědomě ztotožňují.
Onen příběh má často podobný scénář: Člověk se skrze své úsilí proslaví a tím se stane vzorem pro druhé, že se lze vzepřít nepřízni osudu, že člověk nemusí zůstat v průměru. Do určité míry tento příběh nabízejí hokejisté, kteří se ze zamrzlých rybníků dostanou až ho NHL. Můžeme namítnout, že jim pomáhali rodiče, že měli jisté finanční zabezpečení, ale přesto – nakonec to byli oni, kdo museli mít silnou vůli a díky tomu mohli jít vzhůru. Nakonec to byli oni, kdo prošli draftem NHL. Zde za nimi nestál žádný stranický sekretariát ani vlivní mecenáši.
Opět se zde nabízí srovnání s politikou, která většinou žádné podobné velké příběhy nenabízí. Mnohokrát stačí loajalita ke straně a těm, kdo mě vynesli nahoru. Jenže může být vždy loajální člověk nositelem mravních hodnot?
Problém ale je, že politici, tím že jsou známí, nastavují jisté zrcadlo zbytku společnosti, a to i v oblasti morálky. A tak se najednou dozvídáme, že vrcholový politik vlastně nevěděl, co mluví, protože to, co říkal, říkal ve stavu opilosti na jakési stranické pitce. Jakkoli se nad tím může leckdo pousmát, dotyčný nastavuje zrcadlo, v kterém ale onen velký příběh chybí. Předkládá nám příběh o ubohosti a nízkosti. Kdesi v nás totiž je přesvědčení, že ten „kdo pečuje o obec“ by se jistých věcí měl vyvarovat, nebo by měl znát míru (samozřejmě nejen, ale také v pití). Pokud se na pitkách s kamarády dostane do stavu, kdy neví co mluví, jaká je záruka, že třeba nevyzradí více, než měl?
Idol nebo modla?
Ve sportu funguje spolehlivě také moment ztotožnění se. Všimněme si, že jsme vyhráli „my“. Hokejisté v tu chvíli hrají určitou zástupnou roli, se kterou se lze setkat i v náboženství, kde lid zastupuje kněz. Potřeba ztotožnění je určitou základní lidskou potřebou. Ztotožnit se můžeme buď se vzorem nebo idolem.
Vzor v sobě nese určité mravní poselství a bude nás znepokojovat a stavět před otázky i po své smrti. Vzory pro nás mohou být lidé jako T. G. Masaryk, Milada Horáková, Heliodor Píka, Jan Palach, Václav Havel, Petr Pithart, Václav Benda a další. Nemusíme s nimi vždy souhlasit, ale všichni se shodneme, že nám přinášeli či přinášejí jisté mravní poselství, které nás znepokojuje a konfrontuje. Oproti tomu idol nenese žádné poselství, ale je v něčem hodně dobrý. Mezi idoly řadíme i sportovce. Hrají skvěle hokej, baví nás, zároveň jejich úkolem není nést mravní poselství. Problém je v tom, že v současné politice je jen málo vzorů – a proto lidé hledají alespoň idoly.
Nakonec ještě jeden postřeh: nezávisle na tom, jak bude fungovat politika, lidé budou vždy fascinováni sportem. Zároveň si ale lze představit stav, kdy lidé budou tleskat i politikům a nebudou je vnímat jako nutné zlo. Kdy si řeknou, že ti, kdo stojí v čele národa, jsou lidmi hodnými následování, tedy určitými vzory. Možná, že po nekonečných skandálech někdo namítne, že u nás to už není možné. Že se jedná o science-fiction. Mám naději, že se o fantazii nejedná a že tito lidé mezi námi žijí. A tak se třeba jednou sejdeme na náměstí a budeme tleskat politikům, kteří odchází ze své funkce s vědomím, že pro svůj národ udělali co mohli. Zní to příliš pateticky či naivně? Mám naději, že stále existují lidé, kteří v tom patos ani naivitu nevidí…
Bc. David Novák, M.Th. (*1969), pracuje s mládeží, vyučuje teologii, přemýšlí a píše
