KONZERVATIVNÍ LISTY

Do řádného termínu parlamentních voleb daleko, ale když už jsou přede dveřmi, bývá pozdě. V předvolebním čase více než jindy jakoukoli poctivou snahu nabídnout alternativu k zavedeným smečkám převálcuje mediální kanonáda futrovaná tučným a netransparentním sponzoringem. Proto říkám už nyní: zvolte příště nás, konzervativce! Hlavně proto, aby „u toho“ nebyl někdo jiný. Vůbec nežertuju!

My - konzervativci - totiž, alespoň z počátku, nebudeme dělat nic. A, ano, za to chceme své poslanecké a vládní platy. Věřte přitom, že se vám svým nicneděláním bohatě vyplatíme.

Zkuste si promítnout „přinosy“ téměř všech dosavadních polistopadových vlád, které vyvíjely horečnatou činnost. Jednu oblast musím pochopitelně vyjmout: demontáž těch nejhorších komunistických zhůvěřilostí (jako např. článek předlistopadové ústavy o „vedoucí úloze strany“). Všichni, kteří se na této demontáži podíleli, přitom velmi dobře ten materiál, s kterým pracovali, znali. Roky (často v kotelnách) promýšleli, co musí zmizet a proč a případně i co přednostně a co až sekundárně. Druhou výjimkou je naše současná Ústava, která byla přijata pouze tím zázrakem, že při dělení federace měly smečky plné tlamy práce s obrovskými přesuny kde čeho a na tohle jim prostě tak nějak nezbyl čas. Však je také příznačné, komu všemu a při jakých příležitostech je Ústava kamenem úrazu... Ke všem ostatním tématům však bylo přistupováno v lepším případě pouze s amatérským nadšením. Jenže, jak jsem zaslechl jakýsi moudrý hlas ze severu: „Snaha je synku pěkná věc, ale není koksovatelná.“. No, a k tomu všemu profesionální pátá kolona... to nemohlo dobře skončit.

Demontovat postkomunismus

Dnes stojíme před částečně snadnějším a dílem složitějším úkolem: demontovat náš postkomunismus a zakotvit naše společenství s konečnou platností tam, kde je doma, tedy na Západě.

Snadnější je ten úkol v tom, že při likvidaci postkomunismu nemusíme čelit tomu nejhoršímu, tedy nesvobodě v širokém slova smyslu. Praktikujeme své víry bez toho, aby nás někdo špehoval a vyhazoval naše děti ze škol, cestujeme do zahraničí a studujeme tam, pracujeme tam a vracíme se domů, soukromě hospodaříme. Zaplať Bůh za to!

Složitost pak spočívá v míře neuvědomění většinové populace, že vůbec něčemu jako postkomunismus čelíme. Lidé spíše detekují projevy postkomunismu: nebývalou míru korupce a klientelismu – tedy fatální narušení rovnosti před zákonem, nedůvěru všech vůči všem – což v konečném důsledku pro-dražuje jakoukoli činnost, zahraničně politické a bezpečnostní lapsy – jako by si někdo myslel, že Rudá armáda opustila naše území jen dočasně. Léčit projevy bez toho, abychom šli k příčině, je však dlouhodobě neúčinné.

Zatímní reformy vedly vždy k horšímu

Takže my nehodláme dělat nic. Žádné nové zákony. Spíš nějaké zrušit a opravdu důsledně vynucovat respektování těch, které zbudou. Ano, současná situace vyžaduje velmi výrazné, hluboké reformy! Zatímní pokusy však zcela jednoznačně vedly jen k horšímu.

Ano, uvědomujeme si, že rok-dva pokud možno v klidu počkat a „jen“ se dívat, následné reformní kroky prodraží. Stejně tak je však zřejmé, že chaotická činnost, kterou tady předváděly a předvádějí téměř všechny vlády „napříč politickým spektrem“, vede k výsledkům ještě horším!

Nechceme být pyšní a myslet si, že my bychom prostě hned od začátku mohli být výrazně úspěšnější. Naším prvotním programem je naopak pokora a práce na obnovení důvěry. Bez jejího návratu do našeho společenství jsou totiž všechny reformní snahy předem odsouzeny k nezdaru – i kdyby byly technicky vykoumány a propočítány těmi nejzkušenějšími ekonomickými mozky.

Jak se přiblížit spravedlnosti?

Prvním principem důvěry přitom musí být důsledná snaha o co možná největší přiblížení se spravedlnosti – tedy aby bylo každému přiznáno, co mu náleží, a naopak odmítnuto, co mu nenáleží. To je samozřejmě otázkou minulosti i dneška.

Ono je pro jednotlivého člověka hlavně náramně pohodlné tvrdit, že žádná objektivní morálka neexistuje, že má každý svoji vlastní. Ale v souhrnu mnoha takto uvažujících a jednajících jednotlivců je to společensky zcela zničující, neboť důvěru nelze budovat na žádném jiném základě, než jsou právě společné, sdílené hodnoty, v jejichž jádru leží právě objektivní přirozený morální řád. Proto je nezbytné čelit úporné snaze vymýtit každou stopu morálky z veřejného prostoru a vydat se přesně opačným směrem: k návratu morálky do veřejného života. Za zmíněnou snahou stojí zejména doktrinářský sekularismus podporovaný populismem – lidská pohodlnost (a ještě horší neřesti) stojí vždy proti morálce; nic skutečně hodnotného však není snadné a vyžaduje to úsilí. Výsledkem je zničující mix kontrakultury, v kterém žádná důvěra ani možná není.

Naopak vláda zákona a rovnost před ním, pojmenování a následování autentických legitimních pluralitních zájmů občanů, úcta k lidskému společenství i soukromému vlastnictví a svobodnému podnikání s ním – to vše jsou základy rozumné umírněné politiky, která může nalézat řešení přijatelná pro všechny části společenství. Jen tak mohou přestat podezírat jedni druhé, jen tak může být důvěra obnovena. Současné štvaní jde přímo proti takové nápravě.

Z uvedeného jasně plyne nutné výrazné posílení státu v oblastech, kde je jeho role nejdůležitější – tedy, kromě obrany a ochrany země před vnějším ohrožením, právě v zajištění vnitřní bezpečnosti a vynucování dodržování zákonů.

Prvním krokem obnova normality

A to že má být to „nicnedělání“? Ano, má, protože tohle všechno MUSÍ každá rozumná vláda učinit před tím, než se pustí do skutečných reforem. Takovými kroky lze podpořit návrat důvěry v normalitu, v to, co snad stále většina z nás prožívá v mikrokosmech svých rodin, totiž že svět se ještě definitivně nevymkl z kloubů a točí se tím správným směrem.

Čili ještě jednou: zvolte nás, protože když „u toho“ nebudou konzervativci, bude ve vládnutí pokračovat tato „lidová tvořivost“, které jsme svědky a kterou si všichni platíme. Zvolte nás, neboť my budeme dlouho pouze reakční – budeme činit jen a výhradně takové kroky, které jsou neoddiskutovatelně nezbytné.

Chceme co nejsilnější politický mandát k tomu, abychom dlouho produkovali jen minimalistickou politiku, politiku konsolidace a restaurace normality. Ale pozor, nepleťte si to s úřednickou vládou. Té (z principu) náleží nejvýše udržovací dočasný mandát, víc se od ní nedá a nemá čekat. Pro nás je však ono období „nulové politiky“ a konsolidace časem příprav.

A až se do toho pak obujeme, dotáhneme vše do konce a svým nástupcům předáme zemi reformovanou a zbavenou postkomunismu…