Chtěl jsem zamyšlení o souvislostech „norského masakru“ s řáděním v britských ulicích uvodit nějakým citátem... Např. „Nezaměňujte škroukání v břiše za hlas svědomí.“ (G. B. Shaw), nebo „V davu se vina vždy nejsnáze vytratí.“ (Publius Syrus), nebo „Nic tak neobměkčí srdce, jako vědomí vlastní viny, a nic srdce nedělá tak tvrdým, jako vědomí, že máme pravdu.“ (Talmud), či „Viníky lze snáze vybrat než vyhledat.“ (Marcel Pagnol). Ale žádný se mi pro obě dvě situace současně nezdál přiléhavý. Přitom dojmu, že zde souvislost je, se nemůžu zbavit. Zdá se mi, že leží někde v okolí otázky „kdo za to může?“.
Anders Breivik zdůvodnil sein kampf nutností chránit civilisaci před barbary. Jistě chvályhodný motiv, který však nesporně nesvětí jeho šílené prostředky... a naopak, případná legitimita motivu není nijak automaticky diskreditována úletem psychopata.
Zcela jiná otázka je, jak kdo identifikuje kterou stranu (civilizaci, barbary). Člověk je za své činy odpovědný vždy prvořadě sám, má svobodnou vůli a tou se každodenně rozhoduje mezi dobrem a zlem, mezi spravedlností a křivdou. To platí pro každého mravně příčetného jedince. Na tom trvám a názor, že Breivikův čin je důsledkem společenských nepravostí, byť by byly sebehorší, považuji za blud. Co když ale člověk (mravně) příčetný není, což je, domnívám se, právě Breivikův případ? Může být takový hrůzný čin prostě bez viníka? Může za to někdo a pokud ano, tak kdo? Myslím, že se nabízejí dvě odpovědi. Podívejme se na ně.
Odpověď metafyzická
V prvním případě končí veškerá zábava. Při hledání viníka se totiž můžeme zaměřit na čisté zlo, které (byť před tím mnozí zavírají oči seč jim síly stačí) je ve světě zkrátka přítomno. Jakousi „laickou“ představu o tom, jak takové zlo aktivně „pracuje“, si lze učinit např. z vynikající knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla. A ano, člověk, který se – i kdyby se tak stalo z důvodů, které se jemu samotnému zdají těmi nejlepšími – totálně odvrátí od Boha, může být takovým zlem zcela opanován a stát se jeho poslušným nástrojem. To se, obávám se, stalo Andersi Breivikovi. V tom-to smyslu je na místě se vážně strachovat o jeho duši – byť pochopitelně ještě není vše ztraceno.
Odpověď „statistická“
Zapomeňme ale nyní na konkrétního Anderse Breivika a zkusme odhadnout, zda je pravdou, že se takoví lidé ve společnosti určité velikosti vyskytují vždy (nebo prakticky vždy). Myslím, že takový předpoklad (že ano) není neoprávněný. Coby jednotlivec se každý může stát svatým – zachovat se jako Job nebo jako Lot nebo ti, kteří položili život pro Krista a své bližní, tedy udržet si morální integritu i v těch nejtěžších zkouškách. Ano, každý má šanci obstát, což je navíc povzbuzeno faktem, že Bůh nenechá člověku naložit větší zátěž, než je člověk schopen unést. Ale to „být schopen“ ještě, jak víme, zdaleka neznamená to nakonec zvládnout! Všichni jsme velmi chybující a jen Boží milost nás drží „nad hladinou“. A když tedy příjde pokušení, 99 ze 100 mu podlehne. Nemusí tomu tak být (člověk není determinován, že musí volit špatně), ale prakticky to tak bývá. A je-li mezi miliony Norů 100 (mravně) nepříčetných Breiviků, jde téměř o zázrak, že jen jeden z nich „vyhodnotil“ reálně existující ohrožení Západu jako spouštěcí mechanismus. A ještě větší zázrak je, že takto nepřeskočilo podobným magorům v jiných zemích, jejichž tvář se pod multikulturním tlakem mění o překot a víc než ta norská (resp. že bezpečnostní složky těchto zemí fungují lépe, než v tomto případě ty norské – také nemusíme vědět všechno, že...). V tomto a pouze v tomto smyslu můžeme hledat nějaký díl odpovědnosti ve společnosti jako celku, resp. v elitách, které ji vedou. Tedy že ne tento konkrétní Breivik, ale nějaký breivik, který se skrývá v každé společnosti, jako téměř přírodní zákon, podlehne tlaku, kterému je tato společnost vystavována a zvolí tak šílenou odpověď.
Život není počítačová hra
Rovnou ale musím dodat: různí breivikové mohou být provokováni různými jevy... jednomu se třeba nelíbí imigrace, druhému velkokapitál, třetí může být zaměřen proti mezinárodnímu židovstvu, čtvrtý šílí z bezpráví páchaného na zvířatech... a společnost se (pod vlivem elit) vždy nějakým směrem hýbe. To bychom museli zmrazit úplně vše, abychom riziko výskytu breivika skutečně eliminovali (nebo policejní stát, to je také jedno „řešení“). Přesto ale ti, kteří mají propůjčenu moc, mají odpovědně zvažovat akce s ohledem na možné reakce; život není počítačová hra, v níž za aplikaci metody pokus - omyl hrozí nejvýše to, že hráč musí začít od začátku...
Vždyť není žádným tajemstvím, že pokud např. mainstreamové politické strany systematicky přehlížejí některé otázky (třeba z politicky korektních důvodů) a rezignují na diskusi, vyklidí tím pole a umožní vzestup těm, kteří s danými tématy veřejnost osloví. Takové dlouho tlumené téma pak provokuje k radikálním přístupům, přičemž demokratický charakter mocenského klání je katalyzátorem – vox populi... Mistři v tomto oboru jsou levicoví extrémisté, tedy nacisté a komunisté. A opět – samozřejmě že nikdo konkrétní se nemusí stát ani nacistou ani komunistou, takové rozhodnutí je primárně jen jeho (či její, ať nediskriminujeme nacistky a komunistky...), ale nikdo se nediví tomu, že v popsaném duchu ono „akce – reakce“ funguje. Proč by to s breiviky mělo být jinak? Pokud by tomu tak nebylo, mělo by slovo prevence nějaký smysl?
Jak na Londýn?
Obdobně se lze ptát na londýnské rabování. Represe je nesporně na místě. Ale lze tomu předcházet i jinak, než „pouze“ zvýšeným počtem policistů v ulicích? Abychom jen nečelili následkům, ale mohli se pokusit ovlivnit příčiny, musíme je nejprve identifikovat. Ta individuální, prvotní, je skryta v srdci každého loupežníka. Opět však můžeme věnovat pozornost i sekundárním, „společenským“ zdrojům. Nepřizpůsobivost? Chudoba? (Vzpomeňme na rabující milionářskou dcerku...) Nevzdělanost? Rozpad rodiny (což statisticky implikuje chudobu i nevzdělanost)?
Když stát, stále sociálnější, udržuje masu mladých lidí v pasti závislosti a tím podstatně snižuje pravděpodobnost jejich uplatnění na pracovním trhu, když dlouhodobě toleruje kriminální chování u některých z nich, když v rozporu s instinkty (stále ještě) většinové veřejnosti nadále tyto tendence posiluje nedostatečně restriktivním přístupem k imigraci, když bazíruje na přebujelých „právech dětí“ a dlouhodobě vytěsňuje veškerou disciplínu („Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“, Přísloví 12,34)... lze za takové situace stát nad tím, že se najde dost výtržníků, aby zdevastovali cizí majetek a zaměstnali tak tisíce policistů, v překvapeném údivu? Stále platí, že každý jeden lump je za své jednání v první řadě odpovědný pouze sám. Nikdo jej nenutil rabovat. Ale nemůže společenství učinit něco, aby se napříště takových zločinců našla jen hrstka?
Je na místě velká opatrnost, protože na každou složitou otázku existuje jednoduchá nesprávná odpověď. Tou je v tomto případě pozitivní diskriminace či nějaké jiné uplácení všech potenciálně problémových. Správný postup je podstatně komplikovanější, nepřináší ovoce hned, ale nic jiného k cíli nevede: omezení intervencí státu do rodin, návrat k jejich přirozeným výchovným a vzdělávacím kompetencím, důraz na kázeň ve školách a přiměřené, leč náročné požadavky v nich, ... prostě od takových „malých věcí“ až po ty největší: vládu zákona a rovnost před ním. Totéž přitom platí i na breiviky.
*1972
