KONZERVATIVNÍ LISTY

Při stranických prověrkách: „Soudruhu, jaký máš názor na bratrskou pomoc armád Varšavské smlouvy?“ „Jako Rudé právo...“ „A jak nahlížíš na Poučení z krizového vývoje?“ „Vidím to úplně stejně, jako Rudé právo...“ A když to tak jde chvilku dál, jeden z prověrkových komisařů to nezvládne a zeptá se: „Soudruhu, a to nemáš vlastní názor?“ „Mám, ale zásadně s ním nesouhlasím...“

Prý navenek se všichni tváří, že chtějí přímou volbu presidenta, ale v kuloárech je už jasné, že zase neprojde... Petr Nečas na nedávném kongresu ODS přislíbil, že jeho strana bude prosazovat referendum o přijetí eura... Co je to za lidi, že se pořád za něco schovávají? Jaké taktické či jiné manévry to stále dokola předvádějí a co je to věčně pudí, že téměř nikdy jasně nesdělí, co si o skutečně podstatných věcech myslí a proč a pak nejdou a nepokusí se o svém názoru přesvědčit ostatní? Hrozí jim snad něco fatálního? Někdy to tak vypadá.

Je-li (patrně nemalá) část ODS přesvědčena, že nemáme přijímat euro (ať už dnes, nebo nikdy), nechť hledá cestu, jak vzít tento závazek ČR čestně zpět a pak ať zkusí po té cestě transparentně jít. Však voliči v den voleb vše podtrhnout a sečtou a tak to má být. Jak „skvělým“ nápadem referendum je a co nás s ním případně čeká, ukázala téměř okamžitá reakce ČSSD ne nepodobná bumerangu: rychle začleňme referendum do Ústavy a vyhlasme jej k navrácení majetků církví. Postoj Věcí veřejných k tomuto nápadu je pro celou „otázku referenda“ zcela typický: ano, referendum podporujeme, ale zrovna k této otázce ne, protože „tomu lidé příliš nerozumí“ (Kateřina Klasnová, 25.10.2011)... rozuměj: „nemají stejný názor jako já“. Účelovost z toho všeho čouhá jako sláma z bot.

Podobně, jsou-li někteří poslanci a senátoři (patrně „napříč politickým spektrem“) přesvědčeni, že přímá volba presidenta není dobrý nápad (jako že není!), ať se nevymlouvají jeden na druhého, netančí kolem „pravomocí“ (ostatně jejichž obsah a rozsah, a to je na tom snad to nejpodstatnější, má předcházet rozhodování o formě volby, ne být od ní odvozovaný...), a konečně se za svůj názor postaví.

Politickou scénu ovládá jakýsi divný strach z vlastního názoru. Asi není problém před aktuálně celkem skepticky naladěnou veřejností přiznat, že nejsem příznivcem přijetí eura, ale co kdyby to popudilo – koho vlastně? Přímé volby lačná veřejnost naopak sehrává roli strašáka v druhém případě. V každém případě ovšem, bez jasné representace názorových posic není dost dobře možná uvážlivá a odpovědná diskuse – a bez této diskuse dospějeme ke správnému rozhodnutí nanejvýš omylem.

Jan Kubalčík / Škrtneš a chytí, když chytí, tak svítí...

Zopakujme si pět nejdůležitějších zdrojů (v pořadí důležitosti): dýchatelný vzduch, pitná voda, nekontaminované potraviny, energie, informace. Touto větou jsem zahájil svůj text Z hrušky dolů, pravdě do očí v minulém čísle (KL 10/2011), aniž jsem tušil, že se mi bude takto „hodit“ znovu.

V každém případě platí, že – co se materiální podstaty týče – na těchto tématech se láme chleba. Zde je třeba hledat podstatu a důvody řady jevů, které je nám dáno sledovat v hlavních zpravodajských relacích. Tentokrát tedy zaměřím pozornost přímo na jednu z komponent: na energii a její zdroje.

ODA, blahé paměti

V roce 1996 proběhlo ve vládě České republiky hlasování o „norském plynu“, kdy téměř všichni ministři ODS, v čele s tehdejším premiérem Klausem, hlasovali proti diversifikaci našich energetických zdrojů a tím de facto pro zachování naší závislosti na Rusku. V tomto procesu sehrála svoji historickou roli Občanská demokratická aliance a zaplatila za to svojí existencí. Vladimír Dlouhý byl pod pohrůžkou odvolání z vlády přinucen svou tehdejší stranou hlasovat pro „norskou cestu“ a tím si ODA definitivně podepsala rozsudek smrti – následovalo účelové využití pochybného financování (zcela identického, jako u všech ostatních nekomunistických parlamentních stran), mediální kampaň, pád vlády, převzetí moci ČSSD po předčasných volbách (s flagrantním porušením Ústavy) a agónie ODA.

Potrubí

V květnu 2009 se za účasti představitelů zemí ležících na trase plánovaného plynovodu Nabucco, států Kaspického regionu, které patří mezi největší vývozce zemního plynu a ropy, tedy Azerbajdžánu, Kazachstánu a Turkmenistánu i zemí tranzitních jako je Gruzie a Turecko, uskutečnil v Praze summit Jižní koridor – nová hedvábná stezka. Alternativou k plynovodu Nabucco je Kremlem propagovaný plynovod South Stream. Plynovod South Stream má přivést do Evropy opět ruský plyn, ale jinou cestou než přes Ukrajinu. Neboť oba projekty vyžadují obrovské investice, je velmi nepravděpodobné, že by bylo schůdné realizovat oba dva.

Nedlouho před klíčovým jednáním, v průběhu českého euro-předsednictví, padla Topolánkova vláda (a opět byly protiústavně vyhlášeny předčasné volby, tentokrát však celou věc Ústavní soud zastavil). O příčinné souvislosti lze jistě jen spekulovat. Faktem nicméně zůstává, že pokrok projektu Nabucco je momentálně mizivý. Ještě před tím Rusko opanovalo část gruzínského území, kudy by případně jedna část tohoto plynovodu vedla a průběžně skupuje plyn i s jeho nalezišti – potenciálními zdroji pro Nabucco – ve Střední Asii, přičemž alternativou je pak už pouze íránský plyn. Nedávné události na Ukrajině naznačují, že se Kyjev znovu dostává do povážlivého vlivu Moskvy; v hlavní roli je přitom opět zemní plyn...

Naše možnosti

Není žádným objevem, že za dané situace je naší hlavní a snad i jedinou významnou možností, jak dosáhnout a udržet naši co možná největší energetickou nezávislost, rozvoj jaderné energetiky. Dostavba Temelína v tom hraje klíčovou roli a s ohledem na žádoucí diversifikaci je nutno tuto otázku nahlížet nejen z technického a ekonomického hlediska, ale samozřejmě také z hlediska bezpečnostně-politického. Z toho jasně vyplývá, že příslušné rozhodnutí musí být plně pod kontrolou vlády – a ať k tomu Václav Klaus (který na podzim 2010 navštívil Moskvu a např. server iHned o této zahraniční cestě českého presidenta napsal: „Mimo jiné o ruském zájmu podílet se na stamiliardové zakázce na dostavbu jaderné elektrárny Temelín hovořil ve čtvrtek v Moskvě český prezident Václav Klaus s ruským premiérem Vladimirem Putinem. Klaus označil ruský zájem za "naprosto logický a pochopitelný".“) či František Janouch (viz např. rozhovor „Ruského vlivu se Češi obávají zbytečně“ z 22.10.2010 na ČT24) říkají co chtějí, dostavba Temelína z ruské strany a následná užší provázanost s Ruskem je tím nejrizikovějším krokem, který bychom v této věci mohli učinit. To samozřejmě vědí i v Kremlu a nepochybujme o tom, že tento bod je poté, co se podařilo zvrátit záměr instalovat na našem území americkou radarovou stanici (to bylo jaro 2003, kdy Václav Klaus na dotaz odvětil, že „lidé tu už zkušenost s cizími vojsky mají“), tím nejdůležitějším, čemu se ruská rozvědka na našem území dlouhodobě věnuje. Polská zkušenost přitom naznačuje, že vlivových osob (nejen) v médiích k tomu bude mít potřebný dostatek...

Je ale samozřejmě na místě mezi těmito chmurnými úvahami zmínit i jednu pozitivní zprávu, kterou je bezesporu objevení polských nalezišt břidlicového plynu. Přejme si, aby byla co nejvydatnější, aby průzkum proběhl řádně, aby byly Ruskem placené protesty odkázány do patřičných míst, aby Polsko nedopustilo nějakou regulaci ze strany EU, ohrožující těžbu – zkrátka aby těžba začala co nejdříve. Jak je patrné, těch „aby“ je vcelku hodně, čili pro nejbližší dobu si nelze slibovat nic konkrétního. Nadějné to však je.

Jihomoravská tsunami

A právě v tomto okamžiku přichází havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima; Německo své vlastní jaderné elektrárny zavírá a do budoucna se jich zcela vzdává.

Prohlášení ze strany Evropské komise (především od něměckého eurokomisaře pro energetiku Oettingera) signalizují možnost administrativního zásahu proti jaderné energetice v evropských zemích obecně. Protijaderná lobby mající silné pozice především v Rakousku a v Německu již nějakou dobu razantně proniká do eurounijních struktur a nejraději by zlikvidovala celý tento obor. Podobné iniciativy jsou v současné době samozřejmě ekonomicky i politicky zcela nepřijatelné a Evropská komise proto zaměřila svoji pozornost pouze na starší jaderné elektrárny ve střední Evropě, především v Maďarsku, na Slovensku a v ČR. U nás se předmětem jejího nebezpečného zájmu stala jaderná elektrárna v jihomoravských Dukovanech.

Havárie jaderné elektrárny v japon-ské Fukušimě současnou vlnu protijaderné fobie nepochybně podnítila. Odůvodňovat touto událostí postup Evropské komise je však z technického hlediska zcela neopodstatněné. Japonci postrádají jakékoli jiné významnější energetické zdroje a proto ve snaze udržet v chodu svůj rozvinutý průmysl budují jaderná zařízení v seismicky aktivních oblastech (seismicky aktivní je přitom prakticky celé území Japonska). Při vší úctě k jejich technologické vyspělosti je nutno konstatovat, že tím podstupují riziko, které by sice bylo pro evropské poměry zcela nepřijatelné, kterému však v žádném případě nejsme a nebudeme vystaveni.

Stanovisko našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost charakterizuje výše zmíněné snahy Evropské komise jako čistě politické bez jakéhokoli technického opodstatnění, neboť všechny v současné době provozované jaderné reaktory na území Evropské unie jsou z hlediska provozní spolehlivosti rovnocenné. Pochopitelně lze tuto otázku ponechat odborné diskusi. Za sebe však mohu říct, že Daně Drábové důvěřuji a u každého rádce zvenčí předpokládám nějaký postranní motiv. V tom nejlepším případě jde o motiv ekonomický, který je v zásadě jasný a tudíž také nejsnáze zpracovatelný. Může však být i podstatně hůř a zde raději i někomu křivdit a později se případně omluvit, než být naivní a dostat se někam, odkud jen stěží vede cesta zpět – tady zejména platí Burkovo: „Je lepší být v opovržení pro nepřiměřeně úzkostné představy než zajít na přemrštěně důvěřující jistotu.“.

Případný nátlak Evropské komise na odstavení dukovanské jaderné elektrárny nelze nevnímat coby hrubé vměšování do vnitřních záležitostí České republiky a jako jasné ohrožování naší energetické stability a bezpečnosti. Je zcela nezbytné se proti tomuto nátlaku umírněně, leč rozhodně postavit. Takové poškozování našich národních zájmů, k nimž ochrana energetických zdrojů neodmyslitelně patří, zkrátka nelze dopustit. Doufám, že si to alespoň někteří z našich kompetentních činitelů uvědomují. Ostatně, Česká republika s tímto očekávaným postojem v rámci Evropské unie určitě nezůstane osamocena. Hledejme společné zájmy – v první řadě podpořme co nejsilněji Polsko v otázce břidlicového plynu.

S použitím materiálů Konzervativní strany