KONZERVATIVNÍ LISTY

Nepodnikneme-li urychleně rozumné reformní kroky, systém se zreformuje „přirozeně“ sám …

Je tomu jen několik týdnů, kdy proběhla diskuse o odkladu reformy penzijního systému: zda odložit o rok nebo o dva roky. Obávám se, že dva roky se v tomto případě rovnají pěti, nebo třeba deseti letům, a to se de facto rovná nekonečnu... A odložíme-li tuto reformu, jakkoliv nedokonalou, snadno se může stát, že nás předejde jakási „přirozená“ reforma, kterou jsme neplánovali a kterou odložit nemůžeme.

Systém se zreformuje sám

Touto „přirozenou“ reformou, která nám už dýchá na záda, by totiž bylo případné nazvat to, k čemu se blížíme nezadržitelně, neřízeně a bez ohledu na to, co o tom soudí ten který ministr, co navrhuje oposice a jak bude hlasovat parlament. I když se mnozí uklidňují tím, že naše zadlužení je v porovnání s jinými evropskými zeměmi relativně nižší, s ohledem na provázanost ekonomik může ona přirozená varianta reformy přijít dřív, než bychom čekali.

Započtěme zadlužení obcí a krajů a hlavně nezapomeňme na implicitní dluh současného průběžného penzijního systému – ten má do budoucna plno závazků ke stávajícím i k budoucím důchodcům. Částka, o které se bavíme, je gigantická a s velkou pravděpodobností celkem jednoznačně převyšuje státní dluh, o kterém se mluví. Osobně bych se nedivil číslu někde kolem 2 500 mld. Kč, čili zhruba dva roční státní rozpočty.

Jak budou další a další lidé přecházet ze strany přispěvatelů na stranu pobiratelů, implicitní dluh se bude vynořovat a stávat se dluhem explicitním: někdo někde bude muset vzít nějaké peníze a ony závazky splnit – vyplatit jim každý měsíc důchod. Pojedeme-li dál kol bílých skal dnešním černým močálem, pak mezitím samozřejmě budou postupně vznikat další závazky, takže ani onen implicitní dluh se nebude nějak zásadně zmenšovat. No a pak to jednoho krásného dne přijde: přirozená reforma. Také se tomu dá říkat bankrot. Stát prostě přestane mít prostředky na to, aby své závazky plnil, a omezí či rovnou zastaví výplaty důchodů. Systém bude dokonale zreformován.

Co čekat dál?

Důsledky pro následnou podobu penzijního systému můžeme načrtnout jen v hrubých rysech. Má ale smysl se bavit o „penzijním sytému“ v situaci, kdy patrně dojde k masivním sociálním nepokojům?

Každopádně bude zcela automaticky naplněno volání těch, kteří propagují větší provázanost penzijního systému s tím, kdo má kolik dětí. Ona provázanost bude úplná – vrátíme se totiž před Bismarcka a dobře vychované děti budou prakticky jediným kapitálem lidí v postproduktivním věku. Tyto dobře vychované děti, jak je tomu zvykem např. v Rumunsku, odejdou ve značném počtu pracovat do zahraničí (rozuměj: přestanou zde platit daně) a budou své rodiny živit z dovezených vydělaných peněz.

Dnešní dobrovolné penzijní připojištění bude buď zestátněno v poslední vládní křeči před krachem (spolu s předchozím opakovaným zvýšením daní s markantním nárůstem daňové progrese), nebo následně totálně znehodnoceno inflací. Jistěže existují další způsoby zajištění, ale míra jejich prodejnosti za odpovídající cenu se v nastálé situaci může rychle zřítit do propasti. Pěknou a možná nečekanou základní jistotou může být vlastnictví úrodné zemědělské půdy – s ohledem na logickou pokročilou urbanisaci naší společnosti však nelze očekávat, že to přinese nějaký většinový příznivý efekt (městští lidé prostě obdělávat pole neumějí)... Podíl barterových obchodních transakcí na celkové výměně zboží se radikálně zvýší – přímo úměrně s klesající důvěrou ve stát a měnu. Zahraniční investoři ve značné míře opustí náš trh a míra nezaměstnanosti se začne počítat v desítkách procent – tím se podpoří jak odchod šikovných vzdělaných pracovitých lidí v produktivním věku do zahraničí (další úbytek plátců daní), tak společenská nevraživost vůči imigrantům. Bezdětní a ti, na které se jejich děti zkrátka vykašlou, budou ponecháni zcela sami sobě a vydáni napospas kriminalitě, která v takové situaci bude růst nade všechny dnes představitelné meze (nebudou-li vlastnit tučná konta či nemovitosti v zahraničí).

Hranice mezi civilizací a barbarstvím je tenčí, než se zdá

Účinně čelit takovému vývoji bude možné pouze s rasantním nasazením masivních represivních sil, které v da-ném okamžiku nemusejí být státu k dis-posici – buď jich nebude dost, nebo nebudou mít potřebnou morálku, nebo nastane kombinace obojího. Dalším logickým krokem bude, že se běžní občané za účelem ochrany sebe a svého majetku ozbrojí (lumpové jsou ozbrojeni už dnes)... Míra násilí ve veřejném prostoru vzroste a s tím i státní represe. Vláda „silné ruky“ začne být řešením, které bude většinovou společností vyžadováno. Budou to nacionalisté, nebo komunisté s něčím jako „my jsme to říkali“, nebo ještě jinak ideologicky zabarvená alternativa? O to se může rozpoutat regulérní pouliční válka, neboť každý takový zájemce o moc dobře ví, že v takové situaci to bez vlastních LM či SA nejde... Nejlepší by snad potom v takové chvíli byla armáda, pokud by však něčeho takového byla schopna... Tak nebo tak, umírněnost vlády vůči občanům se obrátí v prach a vláda zákona zmizí jako pára nad hrncem…

Nereformovat znamená nepřežít

Ona „přirozená reforma“ je zjevně revolucí a nastíněný scénář je plně v souladu s jasnozřivým postřehem Edmunda Burkea: „Společnost bez možnosti reformy, je společnost bez možnosti zachování.“ Chtělo by se říct: Díky, pane Sobotko. Ale nebylo by to fér. Poděkování patří valné většině parlamentní politické representace od poloviny 90. let, kdy začínalo být zřejmé, že jde o klíčový problém.

Hranice mezi řádem civilisace a chaosem barbarství je podstatně tenčí, než se nám z pohledu našeho dnešního pohodlí zdá.