KONZERVATIVNÍ LISTY

Tyto řádky píšu den poté, co zemřel Václav Havel. Netušil jsem, jak moc mě jeho smrt zasáhne. Přemýšlel jsem hodně proč. Důvod je, že Václav Havel byl pro mě jednak zosobněním nové éry života po roce 1989, především pak vzorem odvahy a schopnosti nebrat sám sebe smrtelně vážně. Nicméně nekrologů o V. Havlovi bylo napsáno dost a nechci psát další.
V souvislosti s V. Havlem bych chtěl spíše připomenout otevřený dopis, který v roce 1975 napsal tehdejšímu prezidentovi, Gustávu Husákovi. V tomto článku uvedu jen pár vybraných myšlenek: „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: Proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, naprosto podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“ Havel poté popisuje konkrétní případy toho, jak se strach ve společnosti projevuje: „Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává sobectví a kariérismus. Nyní čtěte velmi pozorně (pozn. autora článku) Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek; lidem bezzásadovým a bezpáteřným, ochotným z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli; lidem lokajského založení, kterým nevadí jakékoli sebeponížení. Za těchto okolností není náhoda, že tolik veřejných a mocenských funkcí je právě dnes obsazeno známými kariéristy a lidmi s máslem na hlavě. Za těchto okolností není konečně ani náhoda, že právě dnes dosáhla dosud nejvyššího stupně, jaký za poslední desetiletí pamatujeme, zkorumpovanost nejrůznějších veřejných činitelů, jejich ochota zcela otevřeně a za cokoli brát úplatky a uplatňovat při svém rozhodování bez ostychu především ta hlediska, jež jim diktují jejich nejrůznější zištné osobní zájmy.“
Když jsem četl Havlovu analýzu sobectví a kariérismu, potom, kdybych nevěděl, že se jedná o dopis psaný před více než třiceti lety, bych si myslel, že se jedná o popis současného stavu české politické scény a do jisté míry i značné části české společnosti. Ještě jednou V. Havel: „Strach, o němž mluvím, si nelze představovat jako strach v běžném psychologickém smyslu, tj. prostě jako určitou konkrétní emoci: kolem sebe nevidíme většinou lidi chvějící se strachem jako osiky, ale docela spokojeně a sebejistě se tvářící občany. Jde tu o strach v hlubším, řekl bych etickém smyslu: totiž o více nebo méně vědomou participaci na kolektivním vědomí trvalého a všudypřítomného ohrožení.“
Havel vycházel z tehdejší společenské situace – tedy z toho, že jednou z hlavních příčin strachu byla komunistická moc a všudypřítomná StB. Obojí bylo odstraněno, strach v mnohých případech ale zůstal. Důvodů proč se bát existuje celá řada a takovým důvodem zdaleka nemusí být jen totalitní režim. Bojíme se ztráty zaměstnání, ztráty pracně vydobytých pozic, svých nadřízených, pádu eurozóny, přemrštěných sankcí vymáhaných jakousi vymahačskou firmou, která přijde proto, že naše dítě bylo chyceno revizorem a nezaplatilo pokutu, bojíme se zrady blízkých, násilí a mnohých dalších oblastí či situací. Zřejmě nikdy v lidských dějinách nebylo západní společenství včetně naší země tak dokonale zabezpečeno. Toto zabezpečení však neodstranilo, řečeno s Havlem, vědomí trvalého a všudypřítomného ohrožení. Pokud se člověk z jakýchkoli důvodů bojí, nutně se přizpůsobuje a stává se davem, který mu dává možnost skrýt se. Dělá věci, které by za normálních okolností nedělal, ale když je dělá dav… ze strachu nelišit se je udělá též.
Dříve se chodilo ze strachu do prvomájových průvodů a vstupovalo do SSM, dnes ze strachu nelišit se kupují někteří to, co mají sousedé, ze strachu před kmotry, kteří ovládají některé radnice, se raději mlčí k různým nepravostem, ze strachu z nevymahatelnosti práva si leckterý občan nechá kálet na hlavu, ze strachu, že druzí vědí „o másle na hlavě“, jdou někteří proti svému svědomí, ze strachu ze ztráty pracovního místa se někteří stávají novodobými otroky atd. Strach je velmi silným nástrojem k ovládnutí druhých a to platí jak v období totality, tak v období svobody. Ani demokracie přinášející svobodu není automatickou pojistkou před tím, abychom nebyli ovládáni strachem.
V posledních letech jsem učil na několika školách společenské vědy. Občas jsem se studenty probíral etické otázky. Drtivá většina studentů zhruba věděla co je správné, co se má a co se nemá, ale nakonec mnozí tvrdili, že se podle toho v životě řídit nebudou, protože se bojí. Bojí se, že by se jim poctivost, čestnost, nebo jiné podobné vlastnosti, nevyplatily. Navíc ani neměli vzory zmiňovaných a mnohých dalších vlastností. Jako bychom se opět dostali do situace, kterou popisoval Havel. Do situace, kdy mě strach např. ze ztráty funkce, ze znelíbení se mocným, nebo z toho, že se nevyšplhám po pomyslném společenském žebříčku, vede k lokajství a k morálním kompromisům. Oproti minulému režimu se v lecčems změnil důvod strachu, zároveň ale strach, jako síla, která deformuje lidi, zůstal.
Havel svým postojem ukázal, že strach nemusí mít poslední slovo. Jenže k překonání strachu je třeba statečnost a ta se (ne)vyplácí. Otázka je, zda člověk koná podle toho, co se vyplácí, nebo co je správné. Pokud podle toho, co se vyplácí, statečnost je pro něj vlastností zcela irelevantní. Pak ale dostávají místo gauneři, kteří se… nebojí. Nebojí se na rozdíl od lidí statečných vůbec ničeho – ani překročení morálních hranic. A těchto lidí jakoby v dobách posledních stále přibývalo. Snad i proto, že slušní tak často statečnost postrádají.