KONZERVATIVNÍ LISTY

Chladná hlava a odstup, to jsou, domnívám se, složky uvážlivého přístupu vždy a za každých okolností. Dopřát si ten luxus a odložit obě, šít horkou jehlou rukou, která je vedena horkou hlavou – v tom naopak vidím nerozvážnost, která nemusí nutně přivodit tragédii, ale jen těžko a výjimečně přinese něco dobrého. Lze třeba namítnout, že kdo rychle dává – dvakrát dává, ale ponechám uchu každého konzervativce ke zvážení, co mu zní liběji. Nechci popřít, že jsou chvíle (a není jich vůbec málo), kdy je opravdu rychlá akce nevyhnutelná a každé prodlení uškodí dobré věci. To však rozhodně není případ, o který mi teď jde.
Václav Havel zemřel. V budoucí debatě občanské společnosti i historiků bude jistě mnohokrát přetřásáno, co všechno pro Českou republiku znamenal a co pro ni vykonal – a vůbec bych se nedivil, kdyby v rámci takové diskuse vyplynulo třeba i opakovaně něco nového, co jsme doposud neprávem přehlíželi, myšlenku či krok, který se ukázal být originálním či dokonce jasnozřivým až ve světle nových informací nebo událostí.
Osobnost Václava Havla bude bezpochyby předmětem takového bádání, takových úvah, pří… Právem. Při svobodném bádání mohou však být vedle nových zjištní skvělých odhaleny i skutečnosti, kterými se není co chlubit. Ti, kteří dnes volají po světské kanonisaci Václava Havla – ať již formou pojmenování pražského letiště, nebo přímo zvláštního zákona –, jsou jistě přesvědčeni, že toho vynikajícího, co se o Václavu Havlovi v budoucnu ještě nového dozvíme, je neporovnatelně víc, než těch stinnějších stránek, které třeba mohou vyplynout na povrch. Nemám důvod se přít. Tito propagátoři glorifikace jsou však sami proti sobě, neboť takovým aktem podstatně uberou oné budoucí debatě na její svobodě – a tak jejím výsledkům apriori uberou na věrohodnosti a celospolečenském přijetí.
Je rozumné před tím, než se zmíněná debata vůbec rozhoří, předjímat její výsledek? Ano, debata může propuknout třeba za mnoho let… ostatně T. G. Masaryk čeká na své s náležitým odstupem provedené české historické zhodnocení dodnes a možná i proto, že se stal in memoriam obětí obdobného zákona, jaký je teď šit na Václava Havla. Je uvážlivé takto svým způsobem omezit svobodu budoucí diskuse? Je to prováděno s odstupem a s chladnou hlavou?
Křesťanští svatí ukazují cestu ke spáse – ke Kristu: budeš-li takto žít, nemineš se Cíle. Povšimněme si, že co světec či světice, to pomalu jiná nátura, jiný zdroj, jiná cesta – vládcové i poustevníci, ctihodné sestry modlitebních řádů i vojevůdci, mučedníci i učenci. To, co je sjednocuje, je onen Cíl – který však není z tohoto světa. Položíme-li si nejvyšší cíl do tohoto světa, ocitneme se na půdě velmi vážné hereze, v jejímž důsledku (neboť ideje mají své důsledky) mimo jiné zahynuly miliony lidí v komunistických a nacistických koncentrácích. Sama světská kanonisace nemusí být nutně něčím zásadně škodlivým – je to však symptom, že jsme opět na myšlenkovém scestí: nepřijde nám divné, že hlavní Cíl přestáváme vidět mimo tento svět a snažíme se jej umístit do tohoto světa. To je však zcela utopická a potenciálně, budeme-li následně intelektuálně poctiví, velmi nebezpečná snaha. Naopak, pokud si na tomto příkladu uvědomíme příslušnou nepatřičnost, může to posloužit jako velmi dobré znamení.
Konečně, co se věty „Václav Havel se zasloužil o stát” vtělené do zvláštního zákona týče, každý takový záměr sám obsahuje vážný rozpor: buď je takové pocty někdo hoden a v tom případě by si nic takového sám nepřál (a přání tak výrazné osobnosti považuji za více než vhodné respektovat…), nebo by si něco takového sám přál, ale pak toho není hoden; tertium non datur.