KONZERVATIVNÍ LISTY

Nemohu se zbavit dojmu, že je v poslední době moderní do EU „kopat“. Stesky a kritiku slyšíme od hospod nejnižších cenových skupin až po Pražský hrad. V zemi, která se řadí na poslední místa co se korupce v civilizovaných zemí týká, slýcháváme stesky na „zkorumpovanou unii“, v zemi, kde mnoho lidí bojuje s často nesmyslnou a rozbujelou státní správou se nadává na „bruselskou byrokracii“. Náš president v posledních zápiscích z cest, tentokrát ze Saudské Arábie, srovnává uspořádání této islámské země s budoucím uspořádáním Evropy: „Král je nejvyšším představitelem výkonné a náboženské moci, trochu šokující větou je – cituji z podkladu našeho velvyslanectví – ‘všechny další státní instituce jsou institucemi poradními‘.. Parlament, neboli ‘poradní shromáždění‘, je navíc jmenován. U nás to tak dosud není, ale postavení Evropského parlamentu se poradcovské pozici už docela blíží.“ Nejen z těchto slov vidíme jistý myšlenkový stereotyp, který říká, že stále více přicházíme o svoji státní suverenitu. Někteří další skeptici tvrdí, že se díky EU necháme stáhnout do ekonomických bažin. Mohl bych v těchto a podobných negativních výrocích pokračovat, v médiích je inspirace více než dost, navíc euroskepticismus a s ním související hra na „národní zájmy“ (zde bych ale chtěl zdůraznit, že ne vždy jsou tyto věci spojovány), se dnes nosí. Problémem je, že sama Evropa začíná podléhat jakýmsi sebemrskačským tendencím. Mám ale za to, že jsou v mnohém zavádějící.
V následujících řádcích budu vycházet z myšlenek francouzského esejisty a dramatika Pascala Brucknera. Bruckner v esejistickém duchu hovoří o tom, že dnešní svět je rozdělen na dva tábory: na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Od Evropy se potom vyžaduje kajícnost… Když jsem pročítal reakce na atentáty spáchané v Madridu a Londýně, potom se až nápadně často ozývaly zhruba následující hlasy: „Můžete si za to díky svojí aroganci sami. Evropa by měla zpytovat svědomí.“ Stejné nesmysly jsem četl během i po hysterických reakcích islámského světa ohledně karikatur Mohameda. Skoro jsem nabyl dojmu, přesně v duchu Brucknerových myšlenek, že se za tyto i další zvěrstva spáchaná na Evropanech má omlouvat Evropa, protože v minulosti a někdy i nyní páchá mnohé škody ona sama. Málo kdy ale slyšíme, že žijeme na jednom z mála kontinentů, kde se děti ve školách velmi otevřeně učí o našich minulých zločinech. Brukner hovoří o tom, že po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství a zapustivší kořeny v osvícenství, je dle citovaného autora tím nejlepším, co máme.
Na začátku článku jsem upozorňoval na kritiku. Problém je v tom, že: „Místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou silu, utápí se v sebenenávisti, která dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích.“ Domnívám se, že skepse, kritika, reflexe – říkejme tomu jak chceme, je pro jakékoli společenství, včetně evropského, motorem naprosto nebytným. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že zdaleka ne ve všech zemích a kontinentech je pro kritiku prostor. Moje otázka zní, zda se v případě Evropy ještě jedná o kritickou reflexi nebo, řečeno s Brucknerem, o jakousi sebenenávist. Někdy se mi zdá, že se jedná o to druhé. Čekal bych to z řad komunistů, ale ono se to ozývá stále hlasitěji i odjinud.
Brukner ukazuje na zajímavý rozdíl mezi sebekritikou Spojených států a Evropou. Tvrdí, že i když se Americe nedaří a prochází krizí, Američané nikdy nezpochybňují to, co považují za základ svého státu a vlasti, tj. ideály vyjádřené americkou ústavou. Naproti tomu v Evropě, nastanou-li zlé časy nebo upadne-li země do vážné morální krize, je zpochybňován samotný ideál demokracie. Na Evropu padne tíseň a morální panika a ona se vidí v tom nejčernějším světle. Nemám příliš srovnání s ostatními Evropskými zeměmi, o té naší to ale platí zcela jistě. Spojené státy v sobě objeví dynamiku a víru v budoucnost, kterou my buď nemáme, nebo jsme o ni přišli. Otázkou je, zda tuto dynamiku Evropa ještě dokáže nalézt.
Jakkoli se mnohým kritikům EU může zdát následující důraz poněkud pokleslý, je třeba napsat, že žijeme na kontinentě hospodářského blahobytu. Nemyslím si, že důvodem je pouze ekonomická minulost, ale i přítomnost. Evropští ekonomové nejsou až takoví diletanti, jak se nám někteří snaží namluvit – jakkoli víme, že Evropa prochází krizí, kterou se nyní snaží řešit federalizací státních rozpočtů. Po zkušenostech s Řeckem se EU pokouší o to, aby nebylo více možné se zadlužovat s tím, že závazky splatí někdo jiný. Proto pokus nastavit společná pravidla.
Vrátíme-li se k myšlence blahobytu, potom i díky němu do Evropy proudí lidé z dalších kontinentů a zemí. Důvod ale není jen ekonomický. Je to Evropa, kde existuje prostor svobody, který byl upírán přistěhovalcům v jejich zemích. K této realitě ale Bruckner dodává: „Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beranem – Evropou.“
Je mi jasné, že Evropa má mnohé problémy a to zdaleka ne pouze ekonomického rázu. Nemůžeme pominout problémy hodnotové, stále patrnější rezignaci na jakékoli morální soudy, což z dlouhodobého hlediska může mít fatální následky nejen pro Evropu, ale pro celý západní svět. Přes to si myslím, že Evropa má světu co nabídnout a že je dobře, že v EU jsme. Zároveň si myslím, že je třeba odlišovat mezi kritikou, která je základem demokracie a cesty vpřed, a sebemrskačstvím vedoucím k totální skepsi, nebo, řečeno s K. Čapkem, k patologickému negativismu.