KONZERVATIVNÍ LISTY

Nedávné komentáře některých západních komoditních analytiků mohou osvětlit širší pozadí narůstající krize v Perském zálivu. Množí se totiž hlasy, že současná cena ropy je vyhnaná spekulacemi, jimž neodpovídá skutečná poptávka. Mnoho investorů, včetně bank a fondů, se patrně nechalo svést nepřehlednými manipulacemi na trhu s deriváty ropných kontraktů budoucí těžby a společně nafoukli bublinu vysoké ceny, která nemá reálné opodstatnění. K tomu je čím dál více zřejmé, že celková poptávka po ropě již klesá v důsledku globální recese a některé rafinérie již omezují výrobu. Ani lepší situace ekonomik na Dálném východě v tom nebude hrát podstatnou roli. Zmínění analytici tak odhadují, že cena ropy dramaticky spadne do poloviny roku 2012 ze současných cca 110 USD/barel až možná dokonce na 45 nebo 55 USD/barel. To vše ale za předpokladu, že nedojde k vojenské eskalaci konfliktu s Íránem. Čemuž tito ekonomičtí (nikoliv političtí) analytici přikládají pozoruhodně malou pravděpodobnost.
Takový vývoj cen ropy, potažmo zřejmě i zemního plynu, by se jistě uvedeným investorům nelíbil, avšak smrtelně nebezpečný by byl pro rozvoj ekonomiky jedné supervelmoci – Ruska, která je na těchto komoditách závislá 70% příjmu ze svého exportu. Podobný šok se pro ně již odehrál v polovině osmdesátých let, kdy prezident Ronald Reagan, v rámci své strategie boje proti říši zla SSSR, domluvil se Saudskou Arábií, že ta zaplaví trh nadbytkem ropy. Její cena následně spadla na tehdejších 10 USD/barel a SSSR tím rázem ztratil finance pro soutěž ve zbrojení. Od té doby se cena značně navýšila i díky inflaci dolaru. Dnešní Rusko má ale stále náklady na těžbu výrazně vyšší než jiné země a k tomu ještě násobně větší náklady na delší transport, takže mu ropa přináší zisk teprve při cenách cca 80 USD/barel. Také se mu přes usilovnou snahu zjevně nedaří zapojit se do cenové manipulace proti producentům organizovaným v OPEC, protože postrádá kapacitu na potřebné proměnlivé navyšování či snižování těžby a hlavně si vůbec nemůže jakékoli snižování těžby dovolit.


Jen těžko můžeme očekávat, že Rusko, jako velmoc, se předpovídanému vývoji trhu podřídí. Nebo dokonce, že o něm neví a že na něj bude pasivně čekat. A také, že bude ve svém ohrožení váhat použít neekonomické nástroje. Zkusme si představit, co se může stát.
Není lepšího místa pro použití nátlakových nástrojů na cenu ropy, než je Hormuzský průliv, úžina mezi Perským a Ománským zálivem, kudy je přepravováno 40% denní světové potřeby ropy. Proto se nyní právě tam ozřejmuje, jak významná byla v dlouhodobé geopolitické strategii Ruská podpora a ovlivňování Íránu. Rusko je hlavním dodavatelem íránské jaderné technologie, ale také špičkové vojenské výzbroje, jako jsou například superkavitační torpéda, schopná  zasáhnout letadlové lodě. Nikdo se však nediví, že Evropa nevyhlásila sankce také Rusku. Při spolupráci na utajovaném íránském jaderném programu Kreml určitě navázal hustou a skrytou síť kontaktů. Tato situace připomíná dobu před iráckými konflikty, kdy údajně několikrát kontaktoval Saddáma Husseina osobně a tajně Jevgenij Primakov, šéf KGB pro Střední východ a pozdější premiér Ruska, aby mu vyjádřil podporu. Po napadení Kuvajtu v roce 1991 stouply tehdejší nízké ceny 15 USD/barel na více než dvojnásobek. A podobně stouply v roce 2003, při válce v Iráku. Rusko z tohoto vývoje vždy silně profitovalo.
Nyní sice Rusko opět vyjadřuje Íránu záruky i pro případ válečného napadení, ale je skutečně připraveno vstoupit do války za Ahmadínežádovu apokalyptickou ideologii, očekávající příchod dvanáctého imáma a ukončení tohoto světa? Pokud by Írán vyvolal konflikt s USA, mohou nakonec Rusové couvnout a umýt si ruce, že přece nemají s touto fanatickou islámskou ideologií tolik společného, aby riskovali světovou válku. Největší výhodu by totiž omezený konflikt přinesl právě jim. Okamžitým přínosem by byl střemhlavý let cen ropy vzhůru, což by byla živá voda pro ruskou ekonomiku. Střednědobým přínosem by bylo alespoń dočasné zastavení produkce íránské ropy, pokud by skutečně došlo k ozbrojenému konfliktu, neboť lze předpokládat, že Írán být se vší pravděpodobností byl poražen a hospodářsky zničen. Jelikož je Írán na pátém místě ve světové těžbě ropy a na druhém místě v těžbě plynu, byl by tím Rusku zajištěn příjem z plného odbytu jeho produkce na několik dalších let. A dlouhodobě by došlo k výraznému poškození a oslabení mocenské pozice USA na světové scéně.
Není však vůbec jisté, zdali by tento konflikt dále neeskaloval a zůstal pouze lokálním, zda by do něj nebyly vtaženy další země Středního východu a následně poškozeny i jejich ropné zdroje. Silně se zde totiž vyhrocuje ostrý náboženský konflikt mezi šíitským (íránským) a sunitským (arabským) islámem, jehož příznakem je nedávná zpráva o čínské nabídce pomoci k jaderné zbrani Saudské Arábii. A není také zcela jisté, zda Írán již jadernou zbraň nevlastní, třeba od svých spojenců KLDR a Pakistánu, jejichž experty také zaměstnává.
Katastrofických scénářů potenciálního existuje mnoho, ale jeden z nich je velmi zvláštní, přitom technicky naprosto reálný a paradoxně i snadný. Jedná se o obdobu barbarského atentátu z 9/11/2001, tentokrát ale jako totální pomsta „Velkému Satanovi“, ochránci sunitů. Stačilo by propašovat do blízkosti USA v konvenčním kontejneru mezi běžným nákladem raketu s jadernou náloží. Takovou raketu s ruskou technologií již Írán používá. Pokud by se ji podařilo odpálit a explodovala by ve výšce nějakých 250 km nad Spojenými státy, způsobila by tak silný výboj elektromagnetického záření, že by na celém jejich území indukcí vyřadil téměř veškerá elektrická zařízení. Tato zbraň se nazývá EMP a je ve výzbroji velkých armád pro lokální použití již dnes. Že umějí prolomit americkou počítačovou obranu, prokázali „zázrační“ iránští specialisté před nedávnem při únosu amerického výzvědného letadla z Afghanistánu. Z veškerého potenciálu Spojených států by tak zůstalo jen nemnoho speciálně ochráněných vojenských objektů. Úplný kolaps infrastruktury a průmyslu by kromě okamžitých škod znamenal tragický pád USA do chaosu, bídy a neskutečného utrpení. Bylo by to naplnění šílených představ Ahmadínežádovy šíitské kliky, ale možná i splnění přání jiných extrémních sil, čekajících na takovou příležitost.
Když se o takových hrozbách píše, neznamená to, že musí jistě nastat. Znamená to však, že jsou možné, že jsou to alternativy, které někdo možná zvažuje. Je dobré o nich vědět.
Co by nás mělo opravdu znepokojovat, jsou okolnosti rozmáhající se ekonomické i politické neprůhlednosti. Tak se upevňuje prostředí, v němž by se ve volebním roce 2012 mohlo mocenským skupinám, stojícím za Putinem i za Obamou, nějaké to předvádění svalů pro svedení voličů vyplatit. Z dnešního pohledu je nejpravděpodobnější, že zatím zůstane jen u silných slov a ojedinělých výstřelů, aby se cena ropy udržela vysoká. Ale ne zase tak příliš, aby to by poškodilo Obamovy vyhlídky na znovuzvolení, což je pro Moskvu i Teherán ta nejlepší „nízkonákladová“ varianta vývoje v jejich dlouhodobý prospěch. Přejí si měkkou vládu USA, oslabující vnitřně i zahraničně svůj dřívější potenciál. Když již ta nynější Obamova administrativa ostře omezuje těžbu ropy na svém území, radikálně snižuje vojenský rozpočet a v podstatě spoutává aktivitu Izraele na Středním východě, pak si dovedeme představit, co by se asi dělo po Obamově druhém vítězství.
Bude velmi zajímavé sledovat, jak v letošním roce tento souběh prohlubujících se problémů ekonomických i geopolitických vykrystalizuje. Nikdy přeci není jisté, co se skutečně stane.
Může tato krize přispět k tomu, aby se lidé na všech stranách konečně probrali? Ano, velmi potřebujeme procitnout ze svého „hysterického optimismu“, o němž píše Richard M. Weaver v knize „Ideje mají následky“ (jejíž český překlad konečně vyšel), a začali se opravdově zajímat o dění kolem sebe. To by bylo vykročením ke skutečnému optimismu.