Dneska již víme, že se mnohé dalo včera udělat jinak...
„To, o čem víme, nám nemůže vážně uškodit,“ píše Nicholas Nassim Taleb ve svém bestselleru Černá labuť. Jak to? Nu, protože kdybychom věděli, co nás čeká a co se stane, připravili bychom se na to – a události by nikdy neproběhly tak, jak se to stalo.
„Černá labuť“ v autorově podání znamená nepředvídanou a neočekávanou událost, která děním zamíchá a způsobí, že věci najednou nejsou, jak bývaly, jak se očekávaly či předpovídaly. A právě takové události posunují svět kupředu. „Historie neplyne, nýbrž skáče od zlomeniny ke zlomenině, s nepatrnými vibracemi mezi nimi.“ My se však stále chováme, jako by se dějiny daly předvídat, vytvářet či směrovat podle naší vůle, zkušenosti, plánování. Děláme to z přílišné důvěry ve své vědomosti a z přeceňování toho mála, co víme, přičemž zapomínáme zkoumat to mnohé, co nevíme. Připravujeme se tak na minulé války a to, co máme přede dveřmi, přehlížíme.
Kdyby Američané věděli, že se chystá 11. září, nikdy by k němu nedošlo, nebo přinejmenším, neproběhlo by tak, jak se v realitě odehrálo. Byl by to prostě jiný příběh. Jak by se odehrál? To je právě to, co nikdy nebudeme vědět.
Co z toho všeho plyne? Napadá mne několik postřehů, jak ve vztahu k hodnocení minulosti, tak především ve vztahu k budoucnosti.
Minulost se nám odhaluje zkresleně
Události se nám odhalují zkresleně, varuje Taleb. Hodnotit minulost je zkrátka ošidné – protože ji hodnotíme z hlediska toho, co dnes už víme, ale když ještě minulost byla budoucností, nevěděli jsme o ní vůbec nic. Vypuknutí Druhé světové války nám dnes může připadat jako logické vyústění tehdejších událostí. Ano, dnes nám to tak připadá, když hodnotíme globální události v jejich celku. Panu Chamberlainovi se to tak v září 1939 vůbec nejevilo. Dnes víme, že se šeredně mýlil…
Nezjednodušitelná složitost
Svět a život v něm je mnohem komplikovanější záležitostí, než jsme ochotni si připustit. Kdykoliv však skutečný svět nějak zjednodušíme, může to mít osudové následky, varuje Taleb, protože tím nutně pomíjíme jisté zdroje nejistoty a neurčitosti: „Svádí nás to k chybnému pochopení toho, jak je svět utkán. Můžete si kupříkladu myslet, že radikální islamismus a hodnoty, které vyznává, jsou vám v boji proti komunistické hrozbě spojencem, a tak mu pomáháte růst, dokud nepošle dvě letadla na Manhattan.“
Poučme se od krocana
Běžný americký krocan žije na farmě dva roky a jeho pán mu denně přináší vodu a zrní. Krocan by na základě svých minulých zkušeností mohl usoudit, že to tak bude i v budoucnu a že žádné nebezpečí mu od farmáře nehrozí. Pak se ale přiblíží Den díkuvzdání a krocan – proti všemu svému očekávání – končí v mrazícím boxu a posléze v troubě. Jak se to jen mohlo stát? Vždyť tomu nic nenasvědčovalo, vždyť všechno šlo tak krásně! Z pohledu řezníka ovšem šlo o jev naprosto očekávaný a nikterak překvapivý – vždyť to dělal všechno právě jen s tímto jediným cílem! Krocan zkrátka příliš spoléhal na minulá „data“ a nevzal v potaz, že je součástí jakéhosi „většího příběhu“.
Nenacházíme se my lidé častokrát v podobné krocaní situaci?
Úvodník inspirován knihou Nicholase Nassima Taleba „Černá labuť“, který vyšla s podtitulem Následky vysoce nepravděpodobných událostí (Nakladatelství Paseka, Praha 2011). Podrobnější recenzi přineseme v některém z dalších čísel KL.
