KONZERVATIVNÍ LISTY

Vždycky v lednu se snažím žít lépe. Zdravěji, ekologičtěji, moudřeji a druhým prospěšně. Někdy se mi to i na pár dní podaří. Po týdnu, dvou, nejpozději začátkem února se všechno vrátí do starých kolejí a žiju si klidně a spokojeně podle svých starých způsobů až do dalšího ledna. Nevím, čím to je, že se to vždycky tak zvrtne. Mám dojem, že si snad nevybírám správná předsevzetí. Skoro vždycky totiž nějakou náhodou zjistím, že mé dobře míněné předsevzetí nemá žádnou cenu.
Jako tehdy, když jsem se rozhodla od prvního ledna opravdu svědomitě třídit odpad. Hned na Nový rok jsem posbírala po bytě všechny prázdné skleněné lahve a plnou tašku jsem nesla do popelnice. Ne ovšem jako obvykle do té, co stojí před naším domem, ale přešla jsem přes ulici k příslušným nádobám na sklo. Byly tu dokonce dvě. Jedna na sklo bílé, druhá na barevné. Do popelnice na čiré sklo někdo omylem vhodil i jednu barevnou lahev, tak jsem ji vylovila, což nebylo snadné, a umístila do správného kontejneru. Naplněna pocitem spokojené odpovědnosti jsem se vrátila domů. Příjemně jsem se cítila až do druhého dne do rána, kdy přijelo popelářské auto a oba kontejnery sesypalo dohromady a odjelo. Připadala jsem si trapně a s tříděním odpadu byl konec.
Letos jsem na to taky myslela. Chtěla jsem na sebe vyzrát, a tak jsem začala myslet ekologicky pro jistotu hned v prosinci. Navrhla jsem a prosadila, abychom domů koupili nikoli mrtvý uřezaný vánoční stromeček, ale pěkně živý smrček v květináči. To mi totiž poradila kamarádka Gábina.
Ona je hrozně zapálená a skutečně žije velice ekologicky uvědoměle. Například mi prozradila, že si koupí živého kapra a na Štědrý den ho půjdou s dětmi vypustit do řeky. Nemůže prý zachránit všechny ty nebožáky z kádí, ale aspoň jednomu dá svobodu. Zdálo se mi to tak ušlechtilé, že jsem chtěla taky nějak přispět k blahu planety, a proto jsem se rozhodla chránit naše lesy. Koupila jsem moc pěkný huňatý smrček v květináči. No mně se ten květináč zdál trochu malý na tak velký stromek, ale ten pán, co je prodával, říkal, že to do jara úplně stačí. Nejspíš si představoval stejně jako já, že smrček na jaře přesadím někam do volné přírody. Ovšem ouha. Ačkoli jsem postupovala přesně podle návodu, smrček opadával, opadával a opadával. Když jsem na jeho zubožené poloholé větvičky opatrně věšela stříbrné ozdoby, měla jsem chuť vzít lak na vlasy, abych si aspoň pár těch jehliček pojistila. Do Nového roku zahynul zcela.
A Gábinin kapr? To byla úplná katastrofa. Tak jednak se její děti vzbouřily, že nechtějí kapra odnést do řeky, že ho chtějí papat k večeři. Jednak uprostřed rodinné hádky přišel domů tatínek a přesvědčivě prohlásil, že kapr by ledovou lázeň v řece nepřežil a umíral by za strašných muk, takže by pro něj byla rozhodně lepší milosrdná rychlá smrt paličkou, kterou on je odhodlán obětavě vykonat.
Tak ani letos mi dobré předsevzetí nevyšlo. Budu muset opravdu pečlivě uvážit, co si vymyslím na příští rok.

Nedávno jsme s přítelem vedli „pivní řeči“ a narazili na tento pojem. Na přibližném obsahu slova jsme se shodli poměrně snadno, pokud jsme jej však chtěli upřesnit, nastal problém. A k nemalému překvapení jsme si uvědomili, že čeština vlastně nemá obdobný výraz a musí si pomoci souslovím, opisem.

Přítel šel ve svých úvahách ještě dál. Z toho, že čeština takový výraz nemá, dovodil, že ho nemá, protože ho vlastně nepotřebuje. No, a čeština ho nepotřebuje, protože ho nepotřebují Češi a nepotřebují jej Češi, protože většina kinderstube nemá, někdy ani nezná – což je ještě větší rozdíl, než prostě nemít. Zda je to skutečně „většina“ Čechů, kdo kinderstube nemá (či rovnou nezná...), se snad lze přít – možná je to jen „nemalá část“ a dokonce třeba pouze a prostě „část“...

O neexistenci adekvátního českého výrazu však může být sporu jen stěží. Snad by bylo možné diskutovat o existenci výrazu podobného, alespoň přibližně odpovídajícího, přičemž se patrně nabízí začít souslovími z přímého překladu jako „dětská výchova“, „vychování“ či „výchova v dětství“. To vše však podstatu věci vystihuje jen velmi omezeně.

Při sbírání švestek mne napadlo jedno z možných řešení. Ono to sbírání švestek není činnost zrovna pohodlná a zábavná. Dokonce jsem si vzpo-mněl na Slavnosti sněženek a plení jahod vleže a i jiné myšlenky se mi v hlavě zahonily. Zejména pak, proč vlastně ty švestky sbírám, vždyť finanční efekt je něco na hranici nuly a prodělku. A vybavilo se mi krásné slovo z mládí, kdy jsem býval na rodném Slovácku častěji, častěji ho slýchal – asi i proto, že se častěji používalo: slovo „patří sa“. Patří sa mnět čisto, patří sa byt čistý, patří sa mnět pokluděné, patří sa... Ono to slovo je také do spisovné češtiny obtížně přeložitelné, prosté „patří se“ je velmi chudičké. To slovo chce zažít – bez praxe se to snad ani vyložit nedá.

Podobně slovo „popravit“ – myslí se dobytek... Nikoli porazit, jako zabít, ale zaopatřit, což však také podstatu věci nijak zvlášť nevystihuje. „Popravit“ má pro hospodáře různý obsah dle situace: může, ale nemusí znamenat nakrmit či napojit, vykydat, očistit... Znamená „udělat právě to, co je v daný čas potřeba udělat“. A opět: kdo nemá podloženo praxí, jen těžko pochopí a kdo má, tomu žádného vykládání netřeba. Každopádně přitom platí (byť to k sobě spíš „národopisně nepasuje“), že patří sa mnět popravené.

A tak mne to napadlo: PATŘÍ SA MNĚT POZBÍRANÉ TRNKY. A vzpomněl jsem si na babičku. (Měli jsme to rozdělené, aby se vše jednodušeji říkalo – maminčina matka byla babička, otcova matka byli stařenka – včetně onoho onikání). Ona by mne nepochválila za to, že sbírám švestky, za to, CO SA PATŘÍ se nechválilo, to bylo samozřejmé, pouze kdybych švestky neposbíral, dlouze by se podívala a řekla: jak to, že nemáš pozbírané?

A tak mi nezbývá, než posbírat. A tak je to se vším tím kinderstube.