Ohlédnutí za osobností Jiřího Dienstbiera, politika a novináře, gentlemana, disidenta, osmašedesátníka, prvního „polistopadového“ ministra zahraničí …
Poprvé jsme se setkali nepřímo. Je tomu téměř na den dvacet let nazpět. Skládal jsem právě topičské zkoušky na nízkotlaké kotle pod vedením pana Neumana, jednoho z nejznámějších pražských techniků mezi disidenty. Udělal jsem zkoušky tak dobře, že zkoušející z toho byl celý nesvůj.
Když spustil svou řeč, neměl jsem o tom ještě ani nejmenší tušení.
„Poslyšte, pane Petře, vy vypadáte spíš jako takový intelektuál, než obyčejný kotelnický ochmelka. Ty vaše zkoušky, no…“, odmlčel se.
„Že bych neprošel?“ odvážil jsem se zeptat.
Pousmál se: „Ne, kdepak. Za celou dobu, co to dělám, tak jenom vy a pan Dienstbier, jste měli plný počet bodů. A víte, kam to on dotáhl…“
Usmál jsem se. On na mně spiklenecky mrkl a dodal: „Jenže v tom je právě ten problém. Chytrej asi budete a nevím teda, proč zrovna musíte sedět v kotelně… Ale dobrá, když už tam budete, slibte mi, že si nebudete číst u kotlů knížky. Do kotelny poběžíte jenom rychle přiložit, nebo otočit šoupátka a pak rychle zapadnete tady do toho svýho kamrlíku. Nerad bych se totiž dožil dne, že se mi tu přiotrávíte, já to budu muset vyšetřovat a pak vám půjdu na funus!“
Horlivě jsem přikyvoval hlavou, což ho zjevně uspokojilo. Snad proto v rozverném tónu pokračoval: „Tuhle jsem se dostal z důvodů kontroly tam, kde teď sedí, ale hlavně obědvá, pan Dienstbier. A musím tedy rovnou přiznat, že ho mám z disentu nejraději. Představte si, sotva mě zdálky zmerknul, vstal od stolu, mírně se zaklonil, dal hlavu na stranu – tak jak jenom on to umí – a s lišáckým úsměvem pod knírem na celou místnost zahalekal: Pane Neuman, to jsem rád, že vás zase vidím. Pospěšte ke mně a hned mi řekněte, jestli něco nepotřebujete…“
Při té vzpomínce se pan Neuman uchechtl a dodal: „Tak se třeba jednou taky sejdeme na nějakém ministerstvu, to jeden hnedle neví, že jo…“
Tváří v tvář jsem se s panem Jiřím potkal o několik let později, když jsme společně slízli Smetanu. Já vím, správně by to mělo být s malým „S“, jenže ono to bylo na slavnostech Bedřicha Smetany, které probíhaly v Jabkenicích, u právě rekonstruovaného muzea tohoto velikána české hudby.
Pan Jiří stál vedle mě. Hlavu nakloněnou mírně na stranu, tak jak jenom on to uměl, oči slastně přimhouřené, i když jsem si všiml, že obdivně prohlížely krásné dámy v nejbližším okolí, a uši nastavené k hudbě, kterou produkovalo právě vystupující těleso. Po představení se ke mně otočil: „Promiňte, jak se vám to líbilo?“
„Bylo to zajímavě provedeno, “ odvětil jsem.
Pousmál se: „Tak to je opravdu diplomatická odpověď…“
Načež jsme si přátelsky povídali o rekonstruovaném muzeu, a mimo jiné i o tom, že jsme oba v Praze topili – on za starého, já už za nového režimu. Při vzpomínce na pana Neumana se líbezně usmál a poznamenal, že to je „prima chlap“. Pak už byl čas rozloučit se.
Jak jsem v médiích zachytil, je nyní čas se s panem Jiřím Dienstbierem rozloučit zcela. Ať už si o něm lidé říkají a píší, co chtějí – někteří obdivně, jiní nenávistně –, pro mě už navždy zůstane panem Jiřím, s nímž jsme kdysi „slízli Smetanu“.
