KONZERVATIVNÍ LISTY

Sud, který nemá obruče, se rozpadne, dítě, které nectí určité zábrany, je nesnesitelné, řidič, který odmítá respektovat rychlost, se stává potencionálním vrahem. Tyto jednoduché teze ukazují obecně známou pravdu. Abychom mohli naplno užívat svobodu, potřebujeme omezení, potřebujeme hranice. Rozpadlý sud, nevychované dítě či nebezpečný řidič – to není symbolem svobody, ale anarchie a rozkladu. Tuto pravdu dobře věděli i různí teoretici politické filosofie, kteří se v zásadě zabývali otázkou: Jakou dát lidem míru svobody, nebo-li jak silné mají být obruče, aby se sud nerozpadl? Když je svobody příliš, hrozí anarchie a zákon silnějšího. Když je jí málo, hrozí totalita, kdy svobodu má pouze několik vyvolených, kteří ji nakonec zneužijí.
Pro Platona to byli filosofové, kteří se na svůj úkol dlouho připravují a tím jsou zárukou spravedlivé vlády, Aristoteles navrhuje uměřenou občanskou správu středních vrstev společnosti. Tato správa tím, že se neskládá z oligarchie, brání vzniku tyranie (dnes bychom řekli totality), a protože se neskládá z lidu, nezvrhne se do anarchie. Hobbes píše o svrchované moci v rukou monarchy, který ji ale nezneužije proto, že by tím škodil sám sobě. Locke navrhuje oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, a tím se stává v jistém smyslu zakladatelem demokracie takové, jak jí známe v západním světě. Základem je mu vláda zákona, nikoli síly. Asi znáte beztřídní teorii Karla Marxe… Všechny tyto (zjednodušeně načrtnuté) a mnohé další teorie se shodují v tom, že někdo musí plnit roli pomyslných obručí, které drží pomyslný sud pohromadě. A k tomu potřebuje moc. Chesterton to vystihuje slovy „každá vláda je odporná nezbytnost“.
Jenže tím se nám vrací otázka z počátku. Kdo je garantem nezneužití moci? Kdo hlídá hlídače? Po více jak dvaceti letech demokracie automaticky odpovíme, no přece „lid“, který se, řečeno s Rousseauem, dobrovolně podřizuje společenské smlouvě a volí si vládce. Z vlastní zkušenosti ale vidíme, že nakonec ani demokracie a demokraticky zvolená „vláda lidu“ není zárukou, že moc nebude zneužita. Ano, politický systém dokáže skrze zákony postihnout, co je nezákonné. Mnohem hůře však postihne, co není morální. Politolog Z. Brzezinski (ve své knize „Bez kontroly“) píše o tom, že za ideálních okolností, tedy v demokracii, kde vládnou zákony, se procedurální a vnitřní morálka posilují a pokračuje: „Stále tolerantnější kultura založená na oddělení církve od státu sice vytlačuje náboženský faktor, ale nenahrazuje jej ničím jiným, žádným sekulárním kategorickým imperativem. Místo morálního kodexu nastupuje morální vakuum.“
Výsledky tohoto stavu popisuje český konzervativní myslitel Alexandr Tomský: „Společnost bez norem je společností zbloudilých individuí bez cíle a tudíž bez závazků, bez zdrženlivosti a bez osobní disciplíny“. Současná mravní spoušť, která v naší zemi stále více ovlivňuje podnikání, politiku a další sféry veřejného života, není daná selháním demokracie, ale skutečností, že ti, kdo jsou demokraticky voleni, častokrát ony neviditelné pojistky v podobě rozlišování dobra a zla nemají nebo nerespektují.
Obruče, které držely společnost především v Evropě a Americe pohromadě, byly hodnoty vycházející z Bible. Pokud se obruče rozlomí, potom se obsah rozpadá. Obávám se, že k tomuto stavu se pomalu začínáme blížit. Pouhá demokracie nás nezachrání, protože ta staví na těch, kdo ony neviditelné hodnoty ctí a zachovávají. Co však dělat, když ti scházejí?