2. července 1951
V Babicích na Třebíčsku byli zavražděni tři členové místního národního výboru, všichni členové KSČ. Druhého dne byli pachatelé, skrývající se v nedalekém poli, dopadeni a dva z nich na místě zastřeleni. Babická kauza umožnila rozpoutat celostátní kampaň proti „americkému imperialismu, Vatikánu a vesnickým kulakům“. Po několika dnech proběhl soud s třinácti obviněnými, padlo sedm rozsudků smrti, ostatním byl vyměřen trest vězení 20 let, či doživotí. V návazných procesech padly další čtyři rozsudky smrti, a řada trestů nad dvacet let. Souhrnem bylo rozdáno 1375 let vězení, desítky rodin byly deportovány ze svých domovů a mnohým zabaven majetek. Rudé právo k tomu 20. 7. napsalo: „My komunisté se učíme z babického zločinu, učíme se ještě více nenávidět třídního nepřítele, učíme se ještě lépe bít ho a zároveň se učíme ještě více milovat socialismus.“
Dodnes není jasné, k čemu vlastně došlo – zejména proto, že vůbec neproběhlo standardní vyšetřování. Podobné nejasnosti panují i v případě dopadení a zastřelení některých pachatelů, o následných procesech ani nemluvě. Dnes se má za to, že šlo o akci řízenou StB. Babický případ byl předehrou k tvrdým represím 50. let a posloužil jako odstrašující příklad k vynucené kolektivizaci. Nestandardní postupy, nejasné vyšetřování, rychlé odstranění přímých svědků, celková neobjasněnost případu – právě v tom se mnohé kauzy uplynulých dvaceti let tolik podobají kauze Babické. Pravda, dneska se už nestřílí a nepadají tresty smrti ani doživotí. Jenže v mnoha vládních skandálech a neobjasněných ekonomických kauzách utíkají ze státní pokladny miliardy korun. A chudneme my všichni… Možná právě nyní sklízíme ovoce za to, že jsme novodobé demokratické právo kontinuálně navázali na předchozí komunistický systém, který vyprodukoval i „Babický případ“.
12. srpna 1881
Rozsáhlý požár, který vznikl na elektrickém rozvodu, zdevastoval dostavěnou budovu Národního divadla. Během pouhých čtyř týdnů byla k obnovení divadla uspořádána celonárodní sbírka. Ta vynesla přes milion zlatých. Po 25 měsících se „zlatá kaplička českého divadelnictví“ znovu otevřela a opět Smetanovou Libuší.
Národní divadlo se stalo symbolem národního sebevědomí. Tehdejší kampaň provázelo heslo „Národ sobě“. Vzpomínám, jak se za socialismu toto heslo zesměšňovalo jako „Národ jim“. Co si asi budou říkat v generaci našich vnuků o naší době: „Hlupáci jim“ nebo „Oni sobě“? To bude patrně hodně záležet i na nás a na našem postoji k tomu, co se kolem nás děje… Nadějné je, že na tom, jak bude vypadat naše doba, záleží na každém jednom z nás – jde jen o to, abychom v sobě objevili ty lepší stránky člověčenství.
22. srpna 1331
Uskutečnil se Domažlický sněm. Poprvé proběhl jako generální sněm, a sice za účasti osmi slezských knížat, který králi Janovi povolil všeobecnou berni. Šlechtě bylo přiznáno právo odporu proti králi.
Podívat se do hluboké minulosti vlastní země bývá zpravidla poučné. Pro Jana Lucemburského přinesla dohoda s českou šlechtou možnost vybírat daň, avšak se souhlasem šlechty. A domácí šlechtě tato dohoda umožnila legálně se postavit proti králi, avšak jen v případě, že by nedodržoval zákon. Ve vývoji tehdejšího práva jde o určitý posun – před zákonem začíná být rovný vůči šlechtě i král. Zato kousky současného páně ministra financí vůči těm, kdo platí jeho úřad i ministerské křeslo, tedy vůči nám všem, či soudem zatržené stávky odborů – vypadají jako ohýbání práva i docela obyčejné slušnosti podle momentální potřeby. Jenže ono i v jeho případě – dříve nebo později – dojde na známé: „Kdo s čím zachází, tím také schází…“
(Připravuje Petr Plaňanský)
