KONZERVATIVNÍ LISTY

Americký obchodník zrovna stál u mola v pobřežní mexické vesničce, když vtom k němu připlula loďka a v ní jen jeden rybář. Uvnitř člunu leželo několik velkých žlutoploutvých tuňáků. Američan Mexičanovi pochválil kvalitu úlovku a zeptal se ho, jak dlouho trvalo, než ryby chytil.

Mexičan odpověděl: "Jen chviličku, seňore."

Američan se ho zeptal, proč nezůstal na moři delší dobu a nenalovil více ryb. Mexičan mu vysvětlil, že má dost ryb na to, aby naplnil bezprostřední potřebu své rodiny. Američan se ho pak optal: "Ale co děláte s časem, který vám zbyde?"

Rybář odpověděl: "Hraji si se svými dětmi, trávím siestu s manželkou Marií, každý večer jdu procházkou do vesnice, kde se svými amigos popíjím víno a hraju na kytaru. Vedu naplněný a rušný život, seňore."

Američan se usmál. "Vystudoval jsem ekonomii na Harvardu a mohl bych vám pomoci. Měl byste strávit více času chytáním ryb a z výnosu si koupit větší člun. Z výnosů z většího člunu byste si mohl koupit několik člunů a nakonec byste měl flotilu. Místo abyste potom prodával svůj úlovek zprostředkovateli, prodával byste přímo zpracovateli, a nakonec byste si otevřel svou vlastní konzervárnu. Měl byste pod sebou výrobu, zpracování i distribuci. Musel byste se samozřejmě odstěhovat z této pobřežní rybářské vesničky do Mexico City, potom do Los Angeles a nakonec do New Yorku, kde byste řídil svůj rozrůstající se podnik."

Mexický rybář se zeptal: "Ale seňore, jak dlouho by tohle všechno trvalo?"

Američan odpověděl: "Takových patnáct dvacet let."

"Ale co pak, seňore?"

Američan se zasmál: "To je na tom to nejlepší. Ve správný čas byste svůj majetek prodal státu a velice byste zbohatl. Vydělal byste milióny."

"Milióny, seňore? Ale co potom?"

"Pak byste odešel do důchodu, přestěhoval se do pobřežní rybářské vesničky, kde byste mohl dlouho spát, trochu rybařit, hrát si s dětmi, trávit siestu s vaší ženou Marií, a večer jít procházkou do vesnice, kde byste mohl se svými amigos popíjet víno a hrát na kytaru."

Rob Parsons: K jádru úspěchu – Jak uspět v podnikání a neprohrát přitom v životě; Návrat domů, Praha 2004

Dramatický titul popisuje dramatickou situaci. Manželství po letech. Jak to vypadá? Možná je jako bojiště s válečnou vřavou v plném proudu. Možná je již jen jako doutnající válečné pole, které nese stopy dlouhých vyčerpávajících bojů, v nichž nikdo nezvítězil. Možná se však k boji teprve schyluje, napětí vzrůstá, obě strany zbrojí, chystají válečné plány, ale ještě by snad byly schopny vyjednávat. Kde jsme? Kde jste? Kde jsou ti okolo nás?

„Všechny ideje existují v Bohu. Jsou pravdivé a adekvátní, pokud se k Bohu vztahují. Žádné ideje tudíž nejsou neadekvátní ani zmatečné vyjma těch, které se vztahují k individuální mysli libovolného jedince.“

Tento citát z pera Barucha Spinozy stojí v záhlaví jedné z kapitol dnes již téměř klasické knihy, která se zásluhou Občanského institutu nedávno objevila na knižním trhu v českém překladu. Citát vyjadřuje podstatu veškeré reality, která je gravitačním středem pro každého, kdo pravdu hledá a snaží se k pravdě dojít. Ten, kdo se od tohoto středu odvrací a chce hledat pravdu jinde, nakonec na své cestě zbloudí.

Knihu Jiřího Gruši „Beneš jako Rakušan“, vydanou v loňském roce, již po smrti autora, by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o české a evropské dějiny minulého století. Jen s jedním upozorněním: tato kniha je esej, který interpretuje fakta Benešova života, uvádí je do domácích i zahraničních souvislostí a stručně a vtipně hodnotí jeho politickou činnost po celé období jeho života. Znalost základních fakt se zde ovšem předpokládá, takže méně informovaným čtenářům lze doporučit, aby četbě Gruši předřadili nějaký Benešův životopis nebo dějiny První až Třetí republiky; detailní informaci o Benešových aktivitách v jednotlivých fázích jeho života čtenář nemůže v žádném případě očekávat.

Každému z nás přinesl nástup svobody v této zemi něco jiného. Osobně již dvacet let vcházím do různých knihkupectví jako do Chrámů hojnosti a vybírám mnohé knihy. Jde většinou o literaturu faktu, dále o knihy historické a životopisy osobností. Většina z nich u nás nemohla od roku 1939 vyjít. Těch knih, které se mi nemohly nikdy dostat do rukou, je úžasné množství a přibývají k nim přímo řadou geometrickou i knihy napsané a vydané po pádu totality.  
Vždy se má návštěva knihkupectví (mám li dost času) stává úžasným rituálem. Vrším vybírané knihy na nějaké místo, některé zase odkládám a jiné přináším a děsím se dvou věcí. Až mi to knihkupec spočítá a kdy budu mít čas je číst. Mnoho mých přátel je na tom podobně a nikdy jsme nenašli odvahu přestat knihy kupovat. Máme totiž strach, že by později nebyly. Je to ten pocit člověka, kterého pustili z hladomorny a on se chce co nejvíce najíst, neboť stále ještě nevěří tomu, že ten skvělý oběd bude i zítra. Kupujeme přece jenom takové knihy, které se nikdy neoctnou v Levných knihách. Tak hluboko jejich vydavatelé ještě neklesli.
V dávné minulosti jsem nakupoval nejvíce v antikvariátech. A tak se mi sem tam stalo, že jsem měl v knihovně možná deset, dvacet nepřečtených knih. Dnes je situace daleko horší. Těch nepřečtených knih, či knih pouze letmo projetých, mám celé regály. Zakládám regály nové a tvrdím sám sobě, že to je základ kvalitního života v budoucnosti, až budu moci jenom a jenom číst. Jsou chvíle, kdy tomu i věřím. A mezitím mám z onoho množství nepřečtených knih komplexy a uvažuji o tom, jestli bych se neměl vyhýbat knihkupectvím i antikvariátům velikým obloukem, zrovna tak jako sexshopům, nevěstincům a sekretariátům jisté strany. Avšak jde v podstatě o drogu, takže se nic nemění.
Tedy neměnilo. Protože včera jsem si přinesl domů nádhernou knihu. Jejím autorem je Libanonec naturalizovaný ve Spojených státech a jmenuje se Nassim Nicholas Taleb. Kniha se jmenuje Černá labuť. Dlouho jsem nečetl nějakou knihu téměř až do rána. Autor s námi prožívá vše, co jsme kdy prožili. Autor si klade stejné otázky, které jsme si my sami kladli v deseti, patnácti, ve dvaceti či v padesáti letech, a brilantně na ně odpovídá. Je to úžasná kniha, o které The Sunday Times napsaly, že jde o „jednu z knih, které změnily moderní myšlení“.
Inu, přečtěte si ji sami, má 461 stran, což je slušná porce i pro vášnivého čtenáře. Proč vás vlastně na tuto knihu upozorňuji? Hned na prvních stránkách jsem nalezl filozofické i praktické řešení onoho problému s knihovnou. Je to úplně jednoduché a divím se, že jsem na to nepřišel sám. Ale kdybych na to přišel sám, mohl bych zřejmě napsat také tak skvělou knihu jako pan Taleb.
Autor hned v první části svého úžasného textu píše o knihách. A tvrdí, že knihy, které jsme již četli, mají mnohem menší cenu, než knihy, které jsme ještě nepřečetli. Tedy toho, co dosud neznáme, bychom podle pana Taleba měli mít ve své knihovně tolik, kolik nám dovolí naše finanční prostředky, hypotéční úrokové míry a momentálně trochu těsný trh s nemovitostmi. Autor dokonce předpokládá, že s přibývajícím věkem budou na nás z poliček naší knihovny zvlověstně hledět stále rostoucí svazky nepřečtených knih. A čím více toho budeme vědět, tím bude delší řada nepřečtených knih.
Pochopitelně, pokud budeme při tom nakupování číst, ale to autor nepodotýká, předpokládá jistou inteligenci čtenářovu. Proto v dalším píše, že osobní knihovna není pro člověka k ukojení ega, ale prostředkem k bádání. A navrhuje, abychom nazývali naši sbírku nepřečtených knih antiknihovnou. A z toho takto vzniklého antivzdělance, tedy člověka, jenž se zaměřuje na nepřečtené knihy a snaží se nechápat své znalosti jako poklad či dokonce majetek, nazvěme skeptickým empirikem, navrhuje autor. Neboť budoucnost, různá překvapení a změny, to vše je právě v oněch nepřečtených knihách, ačkoli se mnozí z nás domnívají, že to je právě v těch knihách námi již přečtených. Jak jednoduché, že?  
Pan Taleb žije v demokratické společnosti a pravděpodobně mu nepřijde na mysl, že v našich podmínkách se stává, že existují knihy, které si nezaslouží, aby byly zařazeny mezi vyvolené, tedy nepřečtené.
Je jich málo, ale jsou. Napadlo mě to při čtení zprávy o tom, jak si dva nejúspěšnější evropští (a také čeští) spisovatelé koupili za své spisovatelské honoráře dům na jihu Evropy. Také díky (a především) tomu, že již po několikáté skoupil desítky tisíc výtisků jejich knih (které se jinak nedají číst, snad pouze s lahví whisky v ruce) neznámý kupec přes internet. Je to komplikované praní peněz, ale téměř nepostihnutelné. Tak tyto knihy prosím, skeptický empirik nečte, natož aby je zařadil do antiknihovny, byť o nich ví.  
Páně Talebovy Černé labutě přinášejí do našeho světa uvažování tolik světla, že se vše tmavé a ponuré stává laskavě světlým a slunečným. Jen barvu jeho „ černých labutí“ měnit netřeba. Jsou úžasné.                                                                         

Převzato z týdeníku ČAS; Nassim Nicholas Taleb:  Černá labuť, Paseka, Praha 2011, ISBN: 978-80-7432-128-3, vázaná, 478 stran,

Včera jsem na lavičce před železniční stanicí Weissbach potkala Aloise Nebela. Seděl tam unavený, frustrovaný, zničený uprostřed neutěšené krajiny Jeseníků. Pršelo. Chcanec, jak utrousil jeho kolega mašinfíra.