Krátce po vydání knihy Architekti kultury smrti v USA představil své dílo v rozsáhlém rozhovoru pro agenturu Zenit jeden z jejích autorů, profesor Donald De Marco. U příležitosti českého vydání tohoto díla přinášíme překlad podstatné části rozhovoru.
Proč jste se rozhodl pro napsání knihy s takovým názvem?
Titul pochází od spoluautora Benjamina Wikera. Poprvé jsem ho četl v jednom jeho článku. Když jsem ho pak potkal, dostal jsem nápad, že bych na toto téma mohl mnoho napsat a že by se Ben mohl podílet na vzniku knihy, která by nesla tento titul.
Myslím, že oba máme něco společného. To nám umožnilo sdílet hluboké přesvědčení, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně. A lidé přirozeně potřebují vědět, jak k tomu došlo a že pro naše současné dilema existuje východisko. Hájíme pravdu jen z poloviny, když neodhalujeme lži, které ji mohou přepadnout a pohřbít.
Mnoho let jsem přednášel filosofii morálky a filosofii dějin na univerzitě ve Waterloo v Ontariu. Bylo pro mě proto snadné nalézt příběhy těchto myšlenkových architektů a vysvětlit, jak jejich vliv přispěl zvláštní měrou na formování dnešní kultury. A i když bych mohl prezentovat ještě další, jsem se svým výběrem spokojen.
Co je podnětné v jejich životních příbězích?
Jelikož jsem povoláním filosof, psal jsem o těchto lidech přirozeně způsobem, který zdůrazňuje to podstatné, že jejich myšlení je prokazatelně neudržitelné. Jejich pojetí života a světa nesnesou racionální formu analýzy. Ani jedna z těchto osob není schopna nikdy prokázat, že by vůbec měla nějaké vyvážené pojetí lidské osobnosti.
Artur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Ayn Randová dávají vůli tak velkou přednost, že pro rozum zbývá jen velmi málo místa. Historie označila tyto tři vlivné myslitele za „iracionální vitalisty“.
Jean Paul Sartre, Simone de Beauvoir a Elizabeth Badinterová zabsolutizovali svobodu do té míry, že nezůstalo místo pro odpovědnost, především ne pro společenskou odpovědnost.
Utopismus Karla Marxe, Augusta Comta a Judith Jarvisové Thomsonové je útěkem ze světa do oblasti fantazie.
Sigmund Freud, Wilhelm Reich a Helen Gurleoyvá Brownová učinili středem lidského života nikoliv lásku, ale rozkoš.
Jack Kevorkian, Derek Huphry a Peter Singer zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života.
Další, velmi vlivná složka těchto osobností spočívá v tom, že všichni sami vedli zmatený a nezřízený život. Přinejmenším tři z nich, Auguste Comte, Wilhelm Reich a Friedrich Nietzsche byli podle názoru různých historiků filosofie duševně nemocní lidé. U mnoha jiných se projevovaly jasné příznaky neuróz.
Sv. Augustin jednou řekl, že jediné opravdové oprávnění filosofie spočívá v tom, že činí lidi, kteří ji následují, šťastnými. Měla by tedy existovat harmonie mezi životní filosofií osoby a mezi životními radostmi, které vycházejí z jejího praktikování.
Představy, ideje, mají své důsledky. Skutečné představy by měly být návrhem radostného života. Představy, které jsou odcizeny skutečnosti, nemohou vést ke štěstí. Filosofie musí být láskou k moudrosti, nikoliv shromaždištěm bídy.
Co čtenáře na těchto myslitelích nejvíce překvapí?
To je těžká otázka. Může tomu být tak, že mnozí budou překvapeni neuvěřitelným nesouladem, který existuje mezi terapeutickými cíli těchto architektů a skutečností, že zvláště oni přispěli ke kultuře smrti.
Wilhelm Reich se viděl v roli světského mesiáše, který uzdraví svět z jeho společenských i osobních neuróz. Pokládal se za marxistického Freuda. Více než kdokoliv jiný si zaslouží titul „Otec sexuální revoluce“. Nicméně zemřel ve státní káznici. Musel si tam odsedět trest za to, že podvedl veřejnost. Prodával lidem prázdné škatule, které byly údajně zhotoveny k tomu účelu, aby mohly uzavírat obzvláště cennou formu energie zvanou „Orgone“. Jeden z jeho kritiků jednou prohlásil, že je těžké přijmout pravdu od člověka, který prohlašuje: „Pochopil jsem, že už nemohu dále žít bez bordelu.“
Friedricha Nietzscheho našli několik let před jeho smrtí ve věku 56 let, jak divoce mlátí loktem do klavíru, dokud ho neodvezli do blázince. O Zarathustrovi, svém mistrovském díle sám řekl: „Toto dílo je nedosažitelné. I kdyby člověk měl celého ducha a všechny hodnoty oné velké duše, to vše dohromady by mu neumožnilo vytvořit jedinou ze Zarathustrových řečí.“ Freud si myslel, že je nový Mojžíš. Karel Marx se pokládal za nového Prométhea. A Ryan Randová byla přesvědčena, že je po Aristotelovi největší filosofkou všech dob. Tvrdila, že „altruismus je kořen všeho zla“. Zajistila si, aby její rakev byla ozdobena šest stop velkým znakem $. Když umřela, nenašel se na zemi vůbec nikdo, kdo by byl jejím přítelem.
Všichni měli veliké JÁ. Vůbec není možno říct, že by vytvořili nějaké praktické strategie, jak uzdravit společnost od zla. Sami sebe označovali za humanisty a osvoboditele – tím nebo oním způsobem. Nicméně to, co hlásali, byl falešný humanismus, protože nahlížel na člověka výlučně extrémním způsobem. Proto bude pro mnohé čtenáře překvapením, že tak mocní a vlivní myslitelé nebyli schopní pochopit podstatu lidské osoby.
Zmínil jste, že Jan Pavel II. nazývá Freuda, Marxe a Nietzscheho „mistry podezřelosti“. Co tím chtěl říci?
Ano, papež se zmiňuje o „mistrech podezřelosti“ – to je pojem, který pochází od Paula Ricoeura a ten ho aplikuje na Freuda, Marxe a Nietzscheho. Podle papeže ztělesňuje filosofie tohoto triumvirátu „žádostivost těla, žádostivost očí a tužbu po majetku“ (1 Jan 2,16–17), jak to vyjádřil apoštol Jan.
Freud chtěl osvobodit sexuální pud od nadvlády „nadjá“. Marx podnítil proletariát k revoluci, aby lidé mohli uspokojit svoji tužbu po majetku. Konečně Nietzsche proklamoval Já, které by bylo tak silné, aby bylo vymaněno z brzdících mravních tlaků.
Žádostivost, hrabivost a pýcha, kterých se zastávají tito tři ateističtí revolucionáři, nevedly k naplnění lidské touhy, ale právě naopak, k rozkladu lidské osobnosti. Ovoce žádostivosti, chamtivosti a pýchy jsou trpká osamocenost, duchovní nespokojenost a politováníhodná nouze.
Jan Pavel II. prohlásil, že titul „mistři podezřelosti“ je zvláště výmluvné oz-načení, které jasně ukazuje, že není možno důvěřovat srdci, které se stalo zvykově žádostivé, chamtivé nebo pyš-né. Lidské srdce podle Freuda, Marxe a Nietzscheho imploduje a propadá se samo do sebe. Proto se stává objektem, na který pohlížíme s velkým podezřením. Srdci, které je v konfliktu samo se sebou, nemůžeme důvěřovat.
Tím podstatným prvkem, který byl v myšlení těchto bezbožných filosofů vypuštěn, je vztah k Otci. Je to tak, jak to píše apoštol Jan: Kdo miluje svět, nemá v lásce Otce. Neboť všechno, co je ve světě, žádostivost těla, žádostivost očí a dychtění po majetku, není od Otce, ale od světa (1 Jan 2,15–16).
Připomíná to obraz, který načrtl básník William Butler Yeats ve svém „Druhém začátku“: „Sokol neposlouchá sokolníka, do světa vtrhla anarchie…“ Moderní člověk tím, že jde za „mistry podezřelosti“, odcizil se Bohu do té míry, že již není schopen slyšet sjednocující poselství Otce. Bez Otce však vládne chaos.
Freud, Marx a Nietzsche mají v dnešním světě nesmírný vliv. Zvláště prudké je zřeknutí se Otce. Všichni tři věřili a učili, že předpokladem pro lidskou svobodu je smrt Boha Otce.
Freudova psychoanalýza staví na tom, že neurózy vznikají tak, že „nadjá“ je příliš velké. Proto usiluje o osvobození lidí od zákona i od Zákonodárce, který stvořil „nadjá“. Freud sám se pokládal za novodobého Mojžíše, který má za cíl odbourat Boží otcovství. Bůh je podle něj odpovědný za utlačování lidské psychiky.
Marx byl odpůrce všeho božského. „Nenávidím všechny bohy“, zní jedno jeho heslo. Tento temperament Prométhea ho vedl k boji proti všemu, o čem se domníval, že je to fiktivní Bůh, který hypnotizuje masy, aby je pak utiskoval. Podřízenost pod jeho otcovskou postavu je podle něho smrtelnou ranou pro každou svébytnou osobnost.
Žádná oběť nebyla pro něho příliš velká, jen když bude moci sesadit Boha a osvobodit lidi. V tomto smyslu jednou pyšně prohlásil, že bude raději „přikován ke skále“, než aby byl „poslušným služebníkem otce Joviše“.
Někteří lidé mívají sklon činit šedesátá léta odpovědnými za všechny problémy dnešní společnosti. Byl to opravdu vrchol logického vývoje událostí?
Šedesátá léta se přičinila především o sexuální revoluci, která oddělila pohlavnost od odpovědnosti. To je možno právem pokládat za velký úpadek. Tato doba se vyznačuje odmítáním jakékoliv autority, včetně otcovství, a to i kulturního a náboženského otcovství. Názory Freuda, Reucha, Sartra a Simone de Beauvoir se tehdy těšily velké pozornosti.
Mnoho nábožensky orientovaných lidí usilovalo v té době o syntézu křesťanství a marxismu. Někteří si mysleli, že křesťanství obsahuje lásku a marxismus strukturu potřebnou k tomu, aby byla uskutečněna společenská proměna. Ve skutečnosti jsou však křesťanství a marxismus navzájem zcela protikladná přesvědčení, která není možno uvést do souladu.
Šedesátá léta byla tedy pohnutou dobou, ve které nemálo „architektů“, o kterých píšeme, nabylo na důležitosti. Ale tato doba sama nebyla východiskem problému, spíše časovým bodem, ve kterém problém doznal naplnění, můžeme-li to tak říct.
Jsou však také kořeny, které sahají do dob velkých válek, a dokonce až k osvícenství, kdy si člověk zahrával s myšlenkou, že může docela dobře žít i bez náboženství a bez Boha.
V čem spočívá budování „kultury smrti“ v naší dnešní kultuře?
Myslím, že je to zvláštní dědictví těchto myslitelů. Ona atraktivnost, kterou měli od počátku, spočívá v tom, že slibovali světu jednoduchý život. Marx, Nietzsche, Freud a další slibují, že vytvoří lepší svět než ten, kterého už máme dost. Cesta nejmenšího odporu, tedy zkratkovitost vyvolává vždy velký zájem. Moderní svět by velice rád od sebe oddělil život a smrt a prožíval život bez smrti. To slibují falešní proroci, jejichž poselství je mnohem více náboženské, než si mnoho lidí myslí.
Ortega y Gasset napsal v roce 1931 mistrovské dílo Vzpoura davů. Jeden z mých oblíbených citátů z tohoto díla, které je plné podivuhodných myšlenek, mluví o „nadvládě nekompetentních“. Ortega tím mínil, že sociální pyramida se otočí: ti tzv. kompetentní lidé (elita) budou sesazeni zcela dolů a nekompetentní masa se dostane do čela. Ta převezme kontrolu nad kulturou.
Žijeme v době masové kultury, v níž masy určují vkus, normy a životní standard. Filosofie a náboženství jsou v hlubokém opovržení a skepsi. Zábavná média často odpoutávají pozornost od skutečnosti a to se bohužel zdá divákovi jako obohacení.
Žijeme uprostřed velmi povrchní kultury a zamilovali jsme si trojspřeží bezprostřednosti, účelnosti a jednoduchosti. Necháme se snadno ovlivňovat od nedokonalých, špatně promyšlených filosofií, které nacházíme u „budovatelů“ kultury smrti.
Každému připadá velice jednoduché dát se hnát po proudu – to může dělat i mrtvý! Ale plavat proti proudu a odhalit naši pravou povahu jakožto lidí určených k lásce, potřebuje úsilí, odvahu a ctnosti v jejich různém ražení.
Média nás ukolébávají do spánku a nastavují nám před oči různá potěšení, jako předčasný důchod, finanční nezávislost, zkrácený pracovní týden, exotické balíčky volna, materiální blahobyt a tisíce jiných věcí, které mohou nadchnout, a komfort smrti představují jako přitažlivější než energii života. A tak se stáváme snadnou kořistí.
Říkáte, že kultura smrti spočívá v neúplném pohledu na člověka. V čem spočívá kultura života?
Kultura života spočívá na těch lidech, kteří nepředstavují rozpolcené osobnosti, nýbrž jsou v souladu sami se sebou a usilují o to, aby našli autentický vztah k Bohu a k bližním. Odpověď je velice jednoduchá, ale její uskutečnění je něco zcela jiného.
Abychom mohli přijímat skutečné nároky, které na nás život klade, potřebujeme inspiraci. Těžkosti nás nesmějí přivést do úzkých. Anglický básník John Keats je opravdu hrdinný člověk. V jednom dopisu vysvětluje, že potřebujeme těžkosti, abychom dorostli do svých úkolů a mohli objevit, čím skutečně jsme.
„Vidíte, jak potřebuje svět, navštěvovaný utrpením a těžkostmi,“ píše, „abychom vyškolili rozum a formovali duši? Jak jsou lidské životy mezi sebou rozdílné, tak se odlišují jednotlivé duše a tak Bůh tvoří jednotlivé lidi.“
Keats žil v římském exilu a zemřel ve 33 letech na tuberkulózu. Přestože předčasně zemřel, zanechal svým potomkům podivuhodně krásné spisy, které mají hloubku. Lidi jako Keats musíme pokládat za hvězdy tohoto světa.
To, co chci předat čtenářům, je význam člověka z hlediska antropologického realismu. Ten spočívá v tom, že poznáváme realistickým způsobem, aniž bychom se dali zaslepit, co je to člověk. A pak také našli potřebnou odvahu, abychom ve světle tohoto poznání žili, to znamená autenticky žili.
Co je člověk? Osoba, která je současně jedinečné individuum i společenská bytost a chová vůči jiným lidem odpovědnost, která odpovídá lásce. V tomto dynamickém napětí mezi individualitou a společenskostí se projevuje skutečná osobnost, osobnost, která je schopná žít v opravdovém manželství a pomáhá vytvářet základy lepší společnosti.
Když Dostojevský poprvé vydal svůj veliký román „Zločin a trest“, přidal následující poznámku: „Je to příběh jednoho studenta, jehož myšlení se ztotožňuje s nehotovými ideami, které jsou unášeny vlnami větru sem a tam.“
Kultura života se zakládá na hotových představách o lidské osobě. Byť žít jako úplný člověk je náročnější, je takové úsilí nutné, abychom mohli odporovat kultuře smrti a žít pro kulturu života.
Donald De Marco, Ph.D., profesor filosofie na St. Jerome's College v Ontariu (Kanada), autor řady knih.
Benjamin Wiker, Ph.D., přednáší o vědě a teologii na Františkánské universitě, je spolupracovníkem Discovery Institute v otázkách Inteligentního designu.
