Příliš často panuje mezi lidmi dojem, že v Západní kultuře bylo všechno víceméně v pořádku až do revolty 60. let minulého století či do vynálezu televize nebo do objevu antikoncepční pilulky, případně do kauzy Roe vs. Wade nebo do nástupu moderního feminismu a tak dále … Nicméně „kultura smrti“, jak bývá nazývána ona zásadní kulturní proměna, ztělesněná v radikálním popření křesťanského pohledu na člověka a svět, ta se neobjevila jen tak náhodou, sama od sebe, nezachvátila nás bez našeho vědomí, aniž bychom sami chtěli.
Kniha Donalda DeMarca a Benjamina Wikera Architekti kultury smrti ukazuje, že ač její zdroje lze vystopovat až ke kořenům sekularismu v osvícenství, ba až k materialistické kosmologii starověkých Řeků či ještě hloub, civilizační úpadek posledních několika staletí by nebyl tak strmý bez důkladného intelektuálního „vkladu“ mnoha moderních myslitelů. Ty z nich, jejichž životní příběhy a myšlenkové odkazy se nacházejí v samot-ných základech takto budované nové civilizace, označují autoři za architekty kultury smrti a právě jim věnují svou knihu.
Přinášejí zasvěcené, odborně založené a zároveň čtivé načrtnutí životních osudů, postojů a názorů dvaceti tří vlivných intelektuálů 19. a 20. století – učenců, vědců a spisovatelů, kteří nepřehlédnutelně přispěli k formování dnešní kultury. Každý z nich přispěl svým dílem k novému pojetí lidskosti, k rozvinutí jakéhosi pohanství nového typu, které mělo cíleně nahradit stávající křesťanskou kulturu.
Autoři se zabývají spíše životopisy osobností, než výčtem jejich pouhých myšlenek. Životopisy, tvrdí autoři, totiž dovolují lépe ukázat, jak myšlenky mají své důsledky jenom proto, že je konkrétní živí lidé vytvořili, přijali a žili podle nich. Byli to reálné osoby skutečně se rozhodující, stojící na mnoha křižovatkách a volící mezi „dvěma cestami, cestou života a cestou smrti“. Většinou si však žel volili tu druhou cestu.
Pomalé, ale vytrvalé budování kultury smrti záviselo na konkrétních jedincích, kteří se rozhodli pro konkrétní volbu v závislosti na určité chybné představě o Bohu, světě, člověku a jeho povaze. Tato chybná představa byla často způsobena zvráceným rodinným životem, deformovaným pohledem na přírodu, zvrhlými sexuálními pudy, pokřivenými dobrými úmysly nebo chorobnými utopickými vizemi.
Podle autorů však právě tato optika nabízí i pohled naděje: Má-li namísto kultury smrti opět začít vítězit kultura života, závisí to opět na jednotlivých osobnostech, které činí reálná rozhodnutí, jednají podle zcela určité představy o Bohu a člověku a realizují svá rozhodnutí v konkrétních činech. Stále totiž není definitivně rozhodnuto…
Můžeme se možná trochu ošívat nad tím, zda název „architekti“ je skutečně přiléhavý. Architekt je přece tím, kdo cíleně konstruuje plán budoucí stavby podle své předem promyšlené představy. V tomto smyslu tedy snad nejsou úplně všichni vědomými plánovači – vždyť někteří tragických důsledků svých myšlenek snad ani nedohlédali (což je ovšem nikterak nezbavuje odpovědnosti za ony důsledky). V každém případě nejsou-li přímo architekty, pak určitě náležejí k nejzanícenějším budovatelům tohoto „nového světa“ – zosobňují a symbolizují jeho ducha.
- David Floryk
Donald De Marco, Benjamin Wiker: Architekti kultury smrti, překlad Alena Povolná a kol., Res Claritatis, Praha 2011
