Konzervatismus patří spolu se socialismem a liberalismem ke třem hlavním politickým filosofiím současnosti, avšak na rozdíl od svých protivníků se vzpírá snadné definici. „Konzervativní instinkt (…) lze přirovnat k chabé naději, že svět může být lepší, která skomírá po boku zdrcujícího přesvědčení, že všechno může být daleko horší“, píše americký historik a sociolog Robert Nisbet (1913 – 1996) ve svém analytické studii, která si bere za úkol téměř nemožné: precizně definovat a srozumitelně vysvětlit politický konzervatismus.
To, že podstatu moderního politického konzervatismu mistrně shrnul již v roce 1790 Edmund Burke ve svých Úvahách o revoluci ve Francii, dnes již sečtělejší čtenáři jistě vědí. Nisbetova kniha se však pokouší zasadit Burka a podhoubí jeho politické filosofie do širšího kontextu celkového přerodu Evropy osmnáctého století v Evropu století devatenáctého.
Zrod konzervatismu
Francouzská revoluce byla ve své prapodstatě revolucí evropskou, tvrdí Nisbet, a Burke si toho byl plně vědom. Byla nejradikálnějším vtělením trendů, které byly tehdy již (nezadržitelně) v pohybu, a důsledky tohoto výbuchu byly rovněž celoevropské.
Nicméně, společenských pohybů, vpravdě revolučních, probíhala v oněch časech celá řada. Průmyslová revoluce, hnaná vynálezem parního stroje, znamenala nejen prudký rozvoj průmyslu, ale ve svých důsledcích také značné demografické a sociologické změny a masivní přesuny obyvatelstva.
Ruku v ruce s novým prudce se rozvíjejícím společenským uspořádáním si razila cestu i revoluce demokratická, symbolizovaná stále se rozšiřujícím volebním právem a souvisejícími politickými reformami, která však znamenala úpadek, ba zánik mnoha do té doby nezpochybnitelných feudálních zvyklostí a institucí. To vše nacházelo výraz i v posunech společenské morálky a obecně sdílených hodnot – a pro tyto posuny a trendy nalezl tehdy geniální vyjádření Jeremy Bentham a jeho filosofický pragmatismus, legitimizující individualizaci a racionalizaci lidského počínání.
A konec konců, pokud jde o „starou dobrou Anglii“, wesleyánská duchovní revoluce, ač ve svých dlouhodobějších důsledcích znamenala spíše mírnění revolučních výstřelků svými morálními apely, přece jen, zejména v počátcích, nebyla prosta jistého „puritánského“ revolucionářství, jehož živelnosti a entuziasmu se lekali mnozí obhájci „svobody v řádu“, včetně Edmunda Burka.
Toto vše vytvářelo komplex „modernity“, která se na přelomu 18. a 19. století valila Evropou. V tomto kontextu se rodil konzervatismus jako politická ideologie, s těmito výzvami se musel vyrovnávat.
„Konzervatismus hlásá inverzi pokroku,“ píše Nisbet, „přesněji řečeno liberálně radikálního pojetí pokroku. Právě ty kvality, jichž se dovolávají modernisté, když argumentují ve prospěch progresivního vývoje dějin – tedy technologii, demokracii, individualismus, ro-mantismus, rovnost a další – posuzují konzervativci přinejmenším se smíšenými pocity. Do určité míry, ale jen do určité, je považují za prospěšné, ale zároveň poukazují na hojné doklady o jejich zhoubném působení.“
Jistě, mnohé z toho, co se tehdy zdálo být nebezpečnou „novotou“, postupem času konzervativní myšlení absorbovalo a dnes to naopak považuje za své (např. mnohé demokratické instituce a občanské svobody, které jsou dnes opět ohrožovány). Nicméně výzva čelit „modernitě“, která na sebe bere neustále nové převleky a přeskupuje své šiky v boji proti „tmářství minulosti“, zůstává konzervatismu vlastní. S čím – a proč a jak – se utkávají konzervativci dneška?
Zdroje a dogmatika
Povaha politiky nutí čerpat i z jiných zdrojů, než jen politika sama, její filosofie a praxe – ze zdrojů, které Nisbet (spolu s jinými teoretiky) nazývá „předpolitikou“. A právě tato „předpolitika“ konzervatismu je hlavním předmětem zájmu knihy. V kapitole o dogmatice se autor zaměřuje na ty prvky konzervativního myšlení a praxe, které považuje nejen za podstatné, ale též za rozlišující ve vztahu k jiným ideologiím. Jaké místo přísluší jedinci v systému autorit? Jaký je legitimní a žádoucí vztah mezi jedincem a státem? Ale také – což je pro Nisbetův pohled charakteristické – jaká role přísluší skupinám, sdružením a institucím, které stojí mezi jedincem a státem a zprostředkovávají jejich interakce? Nisbet shrnuje politické myšlení do jakýchsi základních „balíčků“, které pak postupně charakterizuje, dohledává zdroje a definuje alternativy: Předsudek a rozum, Autorita a moc, Svoboda a rovnost, Vlastnictví a život, Náboženství a morálka.
Vyhlídky
Nisbet zakončuje knihu kapitolou o vyhlídkách konzervatismu a je poznat, že ji psal počátkem 80. let, kdy Spojenými státy kráčela reaganovská „konzervativní revoluce“, zahrnující poměrně nesourodou koalici sil. Byly tam veteráni Goldwaterovy kampaně z 60. let, evangelikálové se svou „morální agendou“, libertariáni snící o minimálním státu, populisté, volající po „obnově republiky“, i antikomunističtí neokonzervativci. Ti všichni si představovali kýžený „cílový stav“ dost rozdílně, avšak spojoval je odpor proti politické a kulturní levici. Reaganův génius spočíval pak mimo jiné právě v umění ukormidlovat tento slepenec tak, aby se z něj stala reálná politická síla. Další vyhlídky konzervatismu jsou proto spojeny právě s vyhlížením těch, kteří tento Reaganův mistrovský kousek zopakují.
Politický konzervatismus: sen a realita; překlad Jiří Pilucha, 208 stran, 21x14cm, vázaná vazba, LEDA/ROZMLUVY, Praha 2011, ISBN 978-80-7335-259-2
