V poslední době se opakovaně vracím k dílu Nikolaje Berďajeva Smysl dějin a stále objevuji jeho prorocký přínos pro chápání mnoha aktuálních i historicky vzdálenějších událostí dějin i pro smysl individuálních dějin člověka.
Nikolaj Berďajev (1874-1948) se narodil v Kyjevě ve šlechtické důstojnické rodině. Po prvotním nadšení pro marxismus přichází během jeho vyhnanství vystřízlivění a pod vlivem četby Dostojevského a Solovjova ke konverzi ke křesťanství. Podobně jako jeho přítel S. Bulgakov prochází vývojem od marxismu k idealismu.
Berďajev nevytváří pouhou antitezi marxismu, která by zachovávala jeho utopické vize opatřené pouze konzervativním nátěrem, nýbrž jde pod povrch a promýšlí svoje křesťanství op-ravdu do hloubky.
Podobný vývoj lze zaznamenat též u některých současných amerických neokonzervativců. Část neokonzervativních intelektuálů totiž původně také prošla radikálním politicko-filosofic-kým obdobím, kdy se pohybovali na pomezí radikální mládeže 60. let a marxismu, příp. trockismu. Posléze pod vlivem reality postupně vystřízlivěli (Irving Kristol: „neokonzervativec je marxista, který byl konfrontován s realitou“), bohužel mám za to, že nedospěli až k zásadnímu poznání, k němuž došel Berďajev, že totiž konečné vyústění dějin je možné jedině mimo náš čas a tudíž žádná politická doktrína nemůže být plně úspěšná, a už vůbec od ní nelze očekávat zásadní zlepšení světa a údělu člověka v něm. U mnoha neokonzervativců lze stále spatřovat jakousi snahu po zlepšení společnosti primárně politickými prostředky, která může vést až k mani-chejskému chápání politiky jako boje dobra proti zlu.
Ve svém důsledku pak takový přístup křesťanství jako takové prostě poškozuje a diskredituje. Bohužel, mnoho mých pravicově smýšlejících křesťanských přátel si toto nebezpečí ideologizace křesťanství neuvědomuje. Právě v těchto otázkách se ukazuje hlavní aspekt prorockého a osvobozujícího charakteru Berďajevova díla.
Cíl dějin
Knihu Smysl dějin psal Berďajev krátce po revoluci a občanské válce v Rusku, proto se ve své práci ideově vypořádává především s marxismem a socialismem. Rozpoznává, že ideologické a kulturní omyly různých epoch vznikají jako důsledek nepochopení nebo odmítnutí objektivně existujícího řádu a z něho vyplývajícího smyslu.
Kniha je doslova nabita geniálními myšlenkami, byť obsahuje též několik sporných tvrzení. Rozhodně se však nejedná o snadné čtení, zvláště v úvodu, kde autor definuje svoje chápání pojmů a východisek.
Základním předpokladem dějinnosti a tedy smyslu dějin je židovská představa lineárního času s jeho počátkem a konečným završením. Jen v této perspektivě, tolik vzdálené „arijské“ kultuře Indie, ale i Řecka, je myslitelné uvažovat o cíli a tedy i smyslu a naplnění dějin, které jsou dramatickým procesem spějícím ke konečnému katastrofickému završení.
Berďajev přijímá myšlenku Jacquese Maritaina o paralelním růstu dobra i zla, z čehož dovozuje, že není možné dosáhnout nějakého ideálního stavu v pozemské epoše dějin. Toto vyústění pozemských dějin je podle Berďajeva myslitelné pouze mimo pozemský čas, nikoliv v jeho rámci (jak se mylně domnívali marxisté, ale i jiní – například významný politolog Francis Fukuyama, který napsal v roce 1989 dílo Konec dějin), neboť tomu brání sama podstata času. Autor dokládá, že všechny utopie o pozemském ráji (komunismus, Tisíciletá říše apod.) jsou vlastně sekulární perverzí křesťanské eschatologie.
Evropská kultura spočívá na židovsko-řeckém kulturním dědictví, přičemž právě unikátní historickou syntézou těchto zdrojů vzniká křesťanství a potažmo evropská kultura (která v sobě ještě integruje římské právo) a právě ve střídavém převažování jednoho z těch-to dvou základních zdrojů v evropské kultuře vidí autor hlavní zdroj kulturní změny a střídání kulturních epoch od starověku po novověk.
Základní pro pochopení smyslu života člověka i smyslu dějin je pochopení vztahu člověka k tomu nejzákladnějšímu, od čeho se odvíjí i poslední cíl člověka, tedy vztahu k Bohu, přičemž Božské žití nelze pochopit abstraktní filozofickou myšlenkovou konstrukcí dle pravidel racionalistické logiky, ale prostřednictvím mýtu o Božském žití. Ten prý nacházíme u gnostiků, kteří údajně lépe pochopili tajemství Božího žití – tímto názorem se Berďajev vzdaluje tradiční křesťanské věrouce.
Pozemské dějiny určovány dějinami nebeskými
Také uvnitř Božského žití probíhají dějiny, kdy nosným principem je svobodná láska Boha k člověku a lidská svobodná odpověď na tuto lásku. V tom spočívá jádro dějinného dramatu i jeho rizika. V osobě Krista jako bohočlověka je tak postaven základní průsečík dějin. Lidskému času a pozemskému životu předchází metafyzická realita a do ní má náš čas zase vplynout, a proto má věčný smysl pouze to, co je činěno v souladu s touto perspektivou.
Berďajev vyvrací zásadní námitku proti křesťanství, totiž že křesťanské ideály se v historii nikdy plně neuskutečnily. Poukazuje na to, že v historii se vlastně žádné záměry plně neuskutečnily (království boží ve středověku, renesanční či osvícenské ideály, socialismus, Tisíciletá říše…). Autor tvrdí, že vlastně všechny záměry velkých sociálních hnutí bez výjimky skončily fiaskem a nutně neúspěchem skončit musí, protože naplnění dějin je možné pouze mimo pozemský čas, neboť v čase je vše pomíjející a tudíž nedokonalé a bude vystřídáno něčím novým.
Úpadek kultury
Za vrchol západoevropské kultury autor považuje křesťanskou renesanci na přelomu středověku a novověku v Itálii. Za hlavní nedostatek středověké kultury, která dle autora vytvořila před-poklady pro kulturní vzepětí v následujícím období, bylo to, že se jí nepodařilo odhalit svobodnou tvořivou sílu člověka. Středověká askeze dala člověku potenciál získat vládu nad sebou samým a přírodou, ale „těmto silám nebylo dáno zakusit, co obnáší svobodná tvorba kultury“. Proto následně dochází k propuštění těchto sil na svobodu v protikřesťanském duchu.
Takto se rodí kultura, která se však sama vyčerpává, dekoncentruje a postupně odumírá. Kultura, která se vztahuje jen k tomuto času, se nutně sama v sobě vyprazdňuje, ztrácí smysl pro hloubku i vztah s nejhlubšími duchovními zdroji a postupně upadá. Vrcholným projevem tohoto procesu je technicistní, pragmatická a konzumní současná západní civilizace, což dle Berďajeva lze vysvětlit jako důsledek vytržení člověka z jeho základů a sebeuzavření se Božským zdrojům a inspiracím. V důsledku toho se život člověka stává čím dál více bezobsažným.
Jedině kultura, která je zakotvena v Bohu, nepodléhá rozkladu jako jiné kultury, které procházejí podobnými fázemi jako individuální lidský život (růst, zralost, zánik). Autor to dokládá poukazem na nepřetržitou třítisíciletou existenci židovského národa a kultury, trvající navzdory mimořádně nepříznivým vnějším historickým okolnostem.
V těchto souvislostech konstatuje Berďajev pokrytectví názoru, že v ev-ropské civilizaci křesťanství historicky selhalo. Poukazuje na to, že křesťanství neselhalo, jako spíš bylo „zrazeno“ a opuštěno samotnými Evropany. Tím však došlo i k opuštění věčných zdrojů kultury, která bez nich spěje k zániku. Zde mě napadá paralela Masarykova výroku, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých byly založeny. Při sledování současného vývoje, kdy dochází k vytěsňování odkazu na křesťanské kořeny Evropy, je mi smutno.
Domnívám se, že je velká škoda, že Berďajevovým myšlenkám nebylo popřáno sluchu dříve, neboť odhalují utopičnost, vnitřní nesmyslnost a zločinnost marxismu s takovou bravurou, že pokud by jeho myšlenky byly brány vážně, lidé by si nikdy nemohli komunismus zvolit.
Největší význam díla spočívá v jeho nadčasovosti, proto může posloužit k demaskování různých líbivých utopií, které pod rouškou osvobození a sociálního pokroku ve skutečnosti člověka spoutávají a společnost destruují, člověka však šťastnějším neučiní (např. feministický mainstream). Berďajev kni-hu psal zejména v reakci na tehdejší nástup ortodoxního marxismu. I dnes, kdy je naše kultura rozleptávána jakýmsi postmoderním křížencem individualistického libertinismu a neomarxismu, zůstávají její teze stále aktuální, neboť základní ontologické a antropologické omyly jsou velmi podobné.
Význam knihy však nespočívá jen v analýze globálních historických kulturních a civilizačních procesů, ale domnívám se, že velmi dobře může napomoci i k individuálnímu osobnímu růstu, k pochopení smyslu lidské existence, může dodat ontologickou zakotvenost lidskému jednání a posílit křesťanskou víru a naději. Pro mě tento význam měla.
Berďajev, N. A., Smysl dějin: pokus o filosofii člověka a jeho osudu; přel. Jan Kranát a Irina Mesnjankina; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1995
