Přemýšleli jste někdy o tom, že také chladní masoví vrazi bývali malé a nevinné děti, které se narodily v dob-rých rodinách a třeba měly sourozence, kteří se na cestu zločinu nikdy nevydali, třebaže vyrůstali ve stejných rodinách a zdědili podobné geny? Co je tím spouštěcím mechanismem, který z ne-vinného dítěte udělá zločince? A kdy se to stane?
Kniha Architekti kultury smrti autorů Donalda De Marco a Benjamina D.Wikera, hledá odpověď na podobnou otázku v rovině společenské. Co se muselo stát s filosofií, biologií a některými jinými vědními obory, že z nich vyrašily názorové směry vytvářející architekturu kultury smrti? A co se muselo stát v životě lidí, kteří se stali aktivními staviteli budov a měst smrti podle předložených architektonických plánů? Jaké je jejich chápání a z čeho vycházejí a interpretace okolního světa a společnosti a jednotlivých lidí (pokud v nich má jednotlivý člověk ještě vůbec místo), že mohou předkládat lidem plány na stavby, v nichž jsou lidskost a život už nejenom ohroženy zřícením stavby a smrtí člověka pod jejími sutinami, ale také reálným vyhlazovaním lidí ještě nenarozených, lidí jiné rasy prohlášené za méněcennou, lidí nemocných tak, že nemohou bojovat nebo pracovat, lidí starých a umírajících anebo lidí majících pouze jiný (politický) názor?
Autoři hledají své odpovědi v životopisech jednotlivých architektů smrti. Začínají u Artura Shopenhauera, který „objevil“ slepou vůli, jíž jsou nadány svět, příroda, věci a lidé. Vůle, která je hnací silou dějů, existence a životů, nemá žádný smysl a účel, prostě jen existuje. Vůle, která popírá jakýkoli řád a někam se bezúčelně žene. A končí u Dr. Jacka Kervorkiana, doktora smrti, který „pomohl zemřít“ mnoha lidem, kteří jej o to požádali. Lidí, údajně smrtelně nemocných; ve skutečnosti však lidí, kteří mohli žít mnohdy ještě řadu let hodnotný život. Posledním architektem smrti v knize je Peter Singer, který vítězoslavně prohlásil: Tradiční západní etika, která řídila naše uvažování a naše rozhodnutí o životě a smrti po téměř dva tisíce let, se zhroutila. Singer považuje člověka za zvíře a zvířata za ne-lidská zvířata a vyžaduje stejná práva pro oba druhy zvířat. Zajímavé je, že jenom práva, ale ne už povinnosti, schopnosti, odpovědnosti.
Lze-li vlastnosti architektů kultury smrti nějak zjednodušeně charakterizovat a uvést jen to, co je jejich většině společné, pak jsou to egoismus, sebestřednost, sobeckost, ztráta víry v Boha, v dobro a v nějaký jiný smysl než v sebeprosazení. Tyto vlastnosti možná částečně zdědili, ale později, když dospěli k možnosti sebepoznání, se nesnažili o jejich potlačení. Naopak rozvíjeli je dále v prostředí, které je většinou dobře přijímalo a někdy i oslavovalo a oslavuje dodnes. Jako sobecké rakovinné buňky ve společnosti, jejíž imunita nemá sílu je potlačit, žije s nimi a nakonec tak umožní rakovině usmrtit celý její organismus.
Z životopisů jednotlivých architektů vyniká jejich exklusivní orientace na člověka. Člověk je tou nejvyšší instancí, může pozorovat okolní svět i sebe, je schopen poznání a interpretace, je tím, kdo má právo ke všemu. Současně je člověk hnán slepou, bezduchou vůlí, snad jedinou uznanou hodnotou. Tato sobeckost, sebestřednost a vyvýšení však paradoxně vede ke zmaru. Od „síly vůle“ ke svévoli vedoucí k izolaci vlastní osoby a odtržení od všech hodnot, které mimo vlastní osobu existují. Hodnoty, které chránily život a udržovaly naději na lepší budoucnost a dobro jsou relativizovány nakonec zavrhnuty a nahrazují se „pseudohodnotami“ různých dočasných konsenzů, snadno a účelově nahraditelných konsenzy jinými. Nastupuje glorifikace přítomnosti, akceptace beznaděje v jakoukoli budoucnost, ponížení člověka na hmotu nemající schopnost rozhodovat se svou svobodnou vůlí pro dobro. Osoba nadána vůli ke smyslu neexistuje, a pochybuje se, zda osoba a osobnost vůbec existuje, zda není jen psychologickou konstrukcí. Neexistují-li však osobnosti, lze stádem lidských zvířat snadněji manipulovat, aby došlo k přítomnému účelovému konsenzu, který bude možno snadno nahradit, bude-li to zítra nutné. Rakovinná buňka se maskuje, aby zmátla a potlačila imunitní systém tak, aby buňky těla mohly de facto spolupracovat na svém zničení.
Autoři v závěru knihy uvádějí, že lékem na nemoc zvanou kultura smrti je kultura života založená na personalismu. Uznání osoby spolupracující s Bohem a ostatními lidmi. Uznání svobodné osoby nadané dobrou vůlí a ochotou dobrovolně spolupracovat (realizovat se) s hodnotami nacházejícími se mimo vůli vlastní. Právě tato dobrovolnost, vědomé rozhodnutí pro to, co je správné, je sebevyjádřením a sebepotvrzením člověka jako osoby a osobnosti a potvrzením ostatních jednotlivých osob. Chcete-li, vyjádřením vztahu lásky ve všech jejích projevech, tedy dobrovolné rozhodnutí pro láskyplnou účast na životě ostatních lidí.
Knížku bych vřele doporučil lidem pracujícím v sociálních sférách, v poli-tice a všem, kterým není lhostejné, kam až nás kultura smrti může zavést a kteří chtějí žít ve světě skutečných hodnot a ctností a prosazovat je jako účinnou a praktickou odpověď na výzvy a pokušení kultury smrti. Jinými slovy, lidem, kteří se chtějí nechat očkovat proti nákaze kultury smrti a účinně bránit organismus společnosti proti jejímu (sebe)destruktivnímu působení.
K tomu, že text je dobře srozumitelný a čtivý, přispěla kromě autorů také jeho překladatelka do češtiny, Alena Povolná se svým kolektivem.
Doc. MUDr. Pavel Vodvářka, Ph.D. je lékař
Donald De Marco, Benjamin D. Wiker: Architekti kultury smrti. Vydání 1. Vydalo Res Claritatis, Praha 2011; 322 stran, ISBN 978-80-904143-1-0
