KONZERVATIVNÍ LISTY

Každému z nás přinesl nástup svobody v této zemi něco jiného. Osobně již dvacet let vcházím do různých knihkupectví jako do Chrámů hojnosti a vybírám mnohé knihy. Jde většinou o literaturu faktu, dále o knihy historické a životopisy osobností. Většina z nich u nás nemohla od roku 1939 vyjít. Těch knih, které se mi nemohly nikdy dostat do rukou, je úžasné množství a přibývají k nim přímo řadou geometrickou i knihy napsané a vydané po pádu totality.  
Vždy se má návštěva knihkupectví (mám li dost času) stává úžasným rituálem. Vrším vybírané knihy na nějaké místo, některé zase odkládám a jiné přináším a děsím se dvou věcí. Až mi to knihkupec spočítá a kdy budu mít čas je číst. Mnoho mých přátel je na tom podobně a nikdy jsme nenašli odvahu přestat knihy kupovat. Máme totiž strach, že by později nebyly. Je to ten pocit člověka, kterého pustili z hladomorny a on se chce co nejvíce najíst, neboť stále ještě nevěří tomu, že ten skvělý oběd bude i zítra. Kupujeme přece jenom takové knihy, které se nikdy neoctnou v Levných knihách. Tak hluboko jejich vydavatelé ještě neklesli.
V dávné minulosti jsem nakupoval nejvíce v antikvariátech. A tak se mi sem tam stalo, že jsem měl v knihovně možná deset, dvacet nepřečtených knih. Dnes je situace daleko horší. Těch nepřečtených knih, či knih pouze letmo projetých, mám celé regály. Zakládám regály nové a tvrdím sám sobě, že to je základ kvalitního života v budoucnosti, až budu moci jenom a jenom číst. Jsou chvíle, kdy tomu i věřím. A mezitím mám z onoho množství nepřečtených knih komplexy a uvažuji o tom, jestli bych se neměl vyhýbat knihkupectvím i antikvariátům velikým obloukem, zrovna tak jako sexshopům, nevěstincům a sekretariátům jisté strany. Avšak jde v podstatě o drogu, takže se nic nemění.
Tedy neměnilo. Protože včera jsem si přinesl domů nádhernou knihu. Jejím autorem je Libanonec naturalizovaný ve Spojených státech a jmenuje se Nassim Nicholas Taleb. Kniha se jmenuje Černá labuť. Dlouho jsem nečetl nějakou knihu téměř až do rána. Autor s námi prožívá vše, co jsme kdy prožili. Autor si klade stejné otázky, které jsme si my sami kladli v deseti, patnácti, ve dvaceti či v padesáti letech, a brilantně na ně odpovídá. Je to úžasná kniha, o které The Sunday Times napsaly, že jde o „jednu z knih, které změnily moderní myšlení“.
Inu, přečtěte si ji sami, má 461 stran, což je slušná porce i pro vášnivého čtenáře. Proč vás vlastně na tuto knihu upozorňuji? Hned na prvních stránkách jsem nalezl filozofické i praktické řešení onoho problému s knihovnou. Je to úplně jednoduché a divím se, že jsem na to nepřišel sám. Ale kdybych na to přišel sám, mohl bych zřejmě napsat také tak skvělou knihu jako pan Taleb.
Autor hned v první části svého úžasného textu píše o knihách. A tvrdí, že knihy, které jsme již četli, mají mnohem menší cenu, než knihy, které jsme ještě nepřečetli. Tedy toho, co dosud neznáme, bychom podle pana Taleba měli mít ve své knihovně tolik, kolik nám dovolí naše finanční prostředky, hypotéční úrokové míry a momentálně trochu těsný trh s nemovitostmi. Autor dokonce předpokládá, že s přibývajícím věkem budou na nás z poliček naší knihovny zvlověstně hledět stále rostoucí svazky nepřečtených knih. A čím více toho budeme vědět, tím bude delší řada nepřečtených knih.
Pochopitelně, pokud budeme při tom nakupování číst, ale to autor nepodotýká, předpokládá jistou inteligenci čtenářovu. Proto v dalším píše, že osobní knihovna není pro člověka k ukojení ega, ale prostředkem k bádání. A navrhuje, abychom nazývali naši sbírku nepřečtených knih antiknihovnou. A z toho takto vzniklého antivzdělance, tedy člověka, jenž se zaměřuje na nepřečtené knihy a snaží se nechápat své znalosti jako poklad či dokonce majetek, nazvěme skeptickým empirikem, navrhuje autor. Neboť budoucnost, různá překvapení a změny, to vše je právě v oněch nepřečtených knihách, ačkoli se mnozí z nás domnívají, že to je právě v těch knihách námi již přečtených. Jak jednoduché, že?  
Pan Taleb žije v demokratické společnosti a pravděpodobně mu nepřijde na mysl, že v našich podmínkách se stává, že existují knihy, které si nezaslouží, aby byly zařazeny mezi vyvolené, tedy nepřečtené.
Je jich málo, ale jsou. Napadlo mě to při čtení zprávy o tom, jak si dva nejúspěšnější evropští (a také čeští) spisovatelé koupili za své spisovatelské honoráře dům na jihu Evropy. Také díky (a především) tomu, že již po několikáté skoupil desítky tisíc výtisků jejich knih (které se jinak nedají číst, snad pouze s lahví whisky v ruce) neznámý kupec přes internet. Je to komplikované praní peněz, ale téměř nepostihnutelné. Tak tyto knihy prosím, skeptický empirik nečte, natož aby je zařadil do antiknihovny, byť o nich ví.  
Páně Talebovy Černé labutě přinášejí do našeho světa uvažování tolik světla, že se vše tmavé a ponuré stává laskavě světlým a slunečným. Jen barvu jeho „ černých labutí“ měnit netřeba. Jsou úžasné.                                                                         

Převzato z týdeníku ČAS; Nassim Nicholas Taleb:  Černá labuť, Paseka, Praha 2011, ISBN: 978-80-7432-128-3, vázaná, 478 stran,