Knihu Jiřího Gruši „Beneš jako Rakušan“, vydanou v loňském roce, již po smrti autora, by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o české a evropské dějiny minulého století. Jen s jedním upozorněním: tato kniha je esej, který interpretuje fakta Benešova života, uvádí je do domácích i zahraničních souvislostí a stručně a vtipně hodnotí jeho politickou činnost po celé období jeho života. Znalost základních fakt se zde ovšem předpokládá, takže méně informovaným čtenářům lze doporučit, aby četbě Gruši předřadili nějaký Benešův životopis nebo dějiny První až Třetí republiky; detailní informaci o Benešových aktivitách v jednotlivých fázích jeho života čtenář nemůže v žádném případě očekávat.
Esej nám představuje mladého Beneše jako „Rakušana“, totiž člověka, který považoval za správné Rakousko-Uhersko zachovat. Na začátku první světové války však dospívá k závěru, že vítězství centrálních mocností by přineslo vítězství teokracie nad demokracií. Vydává spis nazvaný „Zničte Rakousko-Uhersko!“. Gruša nevyčítá Benešovi, že jednal v tomto duchu. Uvádí, že Čech, pokud nepotlačil své češství, mohl být v Kakánii (K. und K.) nanejvýš poručíkem nebo děkanem. Není zde žádná polemika s republikou, i když se právem zmiňuje o Benešově nesplněném slibu zřízení středoevropského Švýcarska, o neuskutečněné slovenské autonomii a o naštěstí neuskutečněném připojení Lužice a koridoru mezi Rakouskem a Maďarskem do Srbska k ČSR. Naproti tomu ovšem právem kritizuje jeho vztah k Rusku, který platil nejen pro ČSR, ale i pro ostatní země regionu. Krátce po 2. světové válce vyšly u nás válečné reportáže Jiřího Muchy, v nichž se dočítáme, že Beneš koncem roku 1943 pronesl tato slova o polské a jugoslávské západní emigraci: „Každý musí umět odejít včas. Nejlepším vlasteneckým činem těch lidí by bylo zemřít.“. Zřejmě chtěli své národy připravit o světlo přicházející k nim ex oriente.
Pak už ovšem začíná nepřerušená série proher. Jen letmo je zmíněna skutečnost, že Beneš souhlasil (a to je těžká vina, kterou nesou i nekomunistické politické strany) s instalací politického systému Národní fronty (aplikovaného v celé sovětské sféře vlivu s výjimkou Jugoslávie a Albánie, kde se komunisté na cestě k únoru nechtěli zdržovat květnem), který vyřadil pravici z veřejného prostoru. Zde nebude od věci citovat poslední větu Klimkovy práce „Boj o Hrad“: „Ani jedna ze stran, které se v roce 1935 stavěly proti volbě Beneše prezidentem – byť ji nakonec i podpořila – nebyla po druhé světové válce v Československu povolena.“. Beneš takto v důsledku svých nešťastných povahových rysů rezignoval na možnost získat pro svou zemi alespoň postavení obdobné finskému; domnívám se, že tato možnost byla reálná.
Na druhé straně si myslím, že Gruša mohl věnovat určitý prostor Benešově obrovské práci, díky níž spolu s Masarykem a Štefánikem vydupali za 1. světové války ze země samostatné Československo (netroufám si posoudit, do jaké míry bylo možno předpovědět, že nový stát nebude mít oněch 50 let požadovaných Masarykem pro svou plnou konsolidaci). Celkově se pak domnívám, že jde o zdařilou práci, kterou by si měl přečíst každý, koho zajímají naše dějiny.
Podracký a jeho Gruša
Počátkem ledna byla zveřejněna recenze téže knihy z pera Vlastimila Podrackého (Gruša a jeho Beneš). I ta hodnotí Grušovu práci v podstatě pozitivně, ale nad některými jejími větami stojím v rozpacích. Autorově akceptaci knížky neodpovídají věty typu „ještěže nepíše to či ono, jak je zvykem u přepisovačů dějin“. Takže Gruša se přece jen mýlí, i když by se mohl mýlit víc?Nemám rád módní termín „přepisovač dějin“. Učil jsem se znát naše dějiny za protektorátu z prvorepublikových publikací a dnes mohu říci, že zalistovat v nich není pěkný zážitek. A následující skorokomunistický a pak plně komunistický stát přinesl další odchylky od pravdy. Nechtějme, probůh, tyto mýty konzervovat a buďme vděčni každému, kdo v té věci dělá pořádek (samozřejmě ne těm, jejichž „přínosem“ je pouhá změna znamének). Není skutečnost, že Česko, téměř jako jediné, v mnohém sabotuje evropskou integraci, důsledkem právě těchto mýtů?
Gruša je Podrackým pochválen za to, že považuje násilnosti při poválečném odsunu českých Němců za aktivitu luzy. To ale neodpovídá skutečnosti: Gruša zcela zřetelně přijímá nedávná zjištění, že šlo o organizovanou akci, která měla přimět postupimskou konferenci k vydání výzvy k organizovanému odsunu. Plán vyšel na sto procent. Grušovi je také přičteno k dobru, že přesvědčuje čtenáře, že odsun byl pomstou. Nevím, zda v Evropě žije jediný člověk, který si myslí něco jiného. Je tu jen otázka, zda je pomsta na jedné straně legitimní a na straně druhé pragmatickou reakcí, zejména je-li pojata coby plošný odsun takřka celého etnika. Z takových pomst trvalý mír nikdy nevznikne.
A pak je tady ještě otázka demokratizace Ruska, ve kterou Beneš věřil. Byla to víra ničím nepodložená. Rusko se nedemokratizovalo, pouze se v posledním půlstoletí snižovala (s četnými zpětnými rázy) míra násilí, která tam je uplatňována proti vlastnímu lidu. Zůstává nebezpečným pro demokracii i mír ve světě. Zatím se k rozšíření ruské říše nepoužívají tankové divize; k tomu se mohou ukázat postačujícími páté kolony. Dával-li od jistého okamžiku Beneš, jak píše Podracký, přednost totalitě, která zaručí bezpečnost národa, před demokracií, které se do roku 1942 snažil sloužit, fakticky tím přijal heslo „Nic než národ“, které za republiky ani trochu nevyznával.
Každopádně doporučuji všem, aby si Grušovu knihu přečetli.
Jiří Gruša: Beneš jako Rakušan; Barrister & Principal, Praha 2011, Formát: brož., 152 stran; ISBN: 978-80-87474-12-9
Jiří Gruša (1938 2011) básník, romanopisec, překladatel, esejista, píšící německy i česky. Signatář Charty 77. Po odebrání čs. státního občanství se usazuje vNěmecku. Po roce 1989 náš dlouholetý velvyslanec vSRN a Rakousku, ministr školství, prezident Mezinárodního PEN klubu (2003 209) a ředitel Diplomatické akademie ve Vídni (2005 –209).
