Vládní krize doznívá, ale pokračování je možné. O podílu médií na jejím rozpoutání nelze pochybovat, protože protičeská kampaň („jsme nejhorší země v Evropě“) přitahuje a ještě přitáhne pozornost nejen nás, obyčejných lidí, ale i různých „nezávislých“ intelektuálů, kteří sice – na rozdíl od mladých politiků – nepoužívají sprostá slova, ale jejich názory jsou neméně pivní než tvrzení slečny Kočí...Nejhorší je, že všichni nadávají na politiky a na politiku vůbec. Ale kdo tu poslední krizi odstartoval?
Je to, prosím pěkně, těch 569 127 voličů, kteří – budiž Bohu žalováno – volili „stranu“, o níž bylo předem jasné, že nemá představu, o co v politice jde. A to se opakuje už po několikáté. Lidé přesvědčují sami sebe i druhé, že politika je svinstvo a že politici jsou špatní. To je živná půda pro extrémisty nejrůznějšího druhu, kteří zdůrazňují, že oni sami žádní politici nejsou a že se žádnou politikou nebudou špinit. A najdou se lidé, kteří na tuto rétoriku slyší, dají jim své hlasy a pak se diví, že se nic nezměnilo. Přesně tatáž historie byla se Zelenými. Jedna velmi stará dáma mi tehdy vysvětlovala, koho bude volit, a že Zelené: „To nejsou žádní politici, ti zařídí, aby byla čistá voda a čistý vzduch. Ti to rozmáznou!“ Ano, rozmázli to tak, že uprostřed evropského předsednictví povalili vládu.
Tentokrát to jsou Věci veřejné. Leckdo byl možná oslněn tím, jak to Radek John na Nově „natírá“ politikům a podobným lumpům. Uvěřili mu. Nepoložili si otázku, jestli bude velkohubý žurnalista politickou práci vůbec umět, nezarazilo je, že za ním jsou jen lidé, o nichž nikdo neví, odkud přišli a jestli něco dokázali.
Je smutné, že v této situaci, kdy každý překřikuje každého, zaznívá jen málo katolických hlasů, které by se odvolávaly na katolickou sociální nauku. Příliš často jsou „katolické hlasy“ jen povrchním moralizováním. Jako by stačilo, že je někdo (možná) osobně slušný a nemluví sprostě. Ale to na péči o obecné dobro nestačí.
O to více si musíme cenit vyjádření arcibiskupa Duky, který věcně kritizuje naše iluze o první republice a době ještě předchozí: zatímco české vlády, říká arcibiskup, trvají v průměru dva roky, trvaly vlády první republiky jen rok, a vlády rakousko-uherské (od roku 1867) jen asi jeden a půl roku. K tomu může dodat každý, kdo kdy měl politické zahraniční kontakty, že ani v jiných zemích nepatří politici k intelektuální a mravní špičce svých národů. Pokleslá úroveň české politické debaty není vůbec nic výjimečného.
Doba politické krize je vhodná proto, abychom se zamysleli, co dělat, aby se naše politické poměry trochu zcivilizovaly. Vzletná hesla o „vymýcení korupce“ nám mnoho nepomohou: měli bychom si připomenout, že každá moc korumpuje. Ostatně už Tacitus napsal, že „žít znamená korumpovat a být korumpován“. Jistě je třeba korupci omezit, a právní cesty k tomu jsou, ale „vymýtit“ korupci se nepodaří, tak jako se nepodaří vymýtit ze společnosti zlo a z našich individuálních životů hřích.
První věcí, která mne napadá, je zvýšení individuální odpovědnosti v politice. Praktickým příkladem nám může být Británie se svými jednomandátovými obvody, kde se volí pouze jeden konkrétní člověk. Ten je pak voličům odpovědný za to, že kromě – například – liberální hospodářské politiky přijímá také konzervativní důraz na hodnotu lidského života. Sedmadvacetičlenné stranické kandidátky nám to neumožňují.
K tomu lze – opět ve stylu Velké Británie – připojit radikální omezení výdajů na kampaň. Nepotřebujeme pódia, na kterých pořvávají politické špičky různá radikální hesla nebo se pokoušejí tancovat, nepotřebujeme drahé billboardy, ale potřebujeme konkrétní kandidáty, kteří se postaví na bedničku od margarinu a přímo na ulici hovoří s lidmi o tom, co si myslí a co chtějí. Tento typ věcné kampaně jsem zažila a byla to pozitivní zkušenost.
Co ale potřebujeme především, je primát politiky. To znamená, že úsilí o obecné dobro má přednost před zájmy skupin, ať už ekonomické elity nebo odborů. Obecné dobro není zvláštní dobro, které stojí vedle jiných dober: je to řád, v němž se uspořádávají dobra individuální i skupinová tak, aby výsledkem byla fungující společnost s konsensem o základních hodnotách.
Klíčovým dobrem lidského společenství je svoboda jednotlivce – svoboda víry, slova a přesvědčení. To, co nás, svobodné jednotlivce, propojuje do celku národa, nesmí být vnucováno „politickou korektností“, ale musí vycházet zevnitř. Musí to být věrnost tomu, čeho už bylo dosaženo (a není toho málo!), a věrnost cílům, které odpovídají křesťanskému základu evropské společnosti. Politicky řečeno, musí zde být loajalita k národnímu, evropskému i civilizačnímu celku. Naše vnitřní spory jsou naše vnitřní věc. Ale vůči národu, vůči křesťanské Evropě i vůči křesťanské civilizaci máme závazky, jimž se jako křesťané nemůžeme vyhnout.
Autorka je publicistka a překladatelka, spolupracovnice Občanského institutu. Publikováno v RC MONITOR 10/2011
