Při pohledu z dálky Skandinávie možná působí idylickým dojmem, s královskými rodinami a premiéry téměř bez ochranek, ale už si také prožila svůj díl násilí v podobě atentátu na švédského premiéra Olofa Palmeho, ministryni zahraničí Annu Lindhovou a dvou masakrů na finských školách během jednoho roku. Jinými slovy, řádění Anderse Behringa Breivika bylo sotva bez precedentu.
V minulosti člověk nacházel chladnou útěchu ve vědomí, že vyšinuté skutky jako tento Breivikův mají na svědomí jedinci ovládaní extremistickou ideologií. Což ale není případ Behringa Breivika. Mezi oblíbené autory tohoto teroristy se řadí George Orwell, Thomas Hobbes, John Stuart Mill, John Locke, Adam Smith, Edmund Burke, Ayn Randová a William James. Rozpor mezi politickým konzervatismem tohoto hlavního proudu a jeho psychické vyšinutosti představuje šokující nové dilema a výzvu.
Přes toto konstatování není důvod myslet si, že Breivik má nějakého stoupence a že nějaký jiný politický konzervativec ho napodobí a zmasakruje nějaké socialisty. To se dosud nestalo a snad nikdy ani nestane. Toto je děsivá a zrůdná výjimka. Tato výjimka ale přece jen sděluje konzervativcům, že musíme mít na paměti nebezpečí, na které jsme dosud nepomysleli. Můžeme socialistům oponovat, nikoli je zlehčovat.
Podle toho, jak pedantsky Behring Breivik naplánoval nejen samotný bombový útok a střelecké řádění, ale i prezentaci svého manifestu, i podle způsobu, jak při vyšetřování své plány přetvořil v politické představení, vše nasvědčuje tomu, že od samého počátku měl jeho terorismus upoutat pozornost k jeho politickým názorům. A opravdu, při prvním soudním stání 25. července prohlásil své násilné činy za "marketing v zájmu svého manifestu", nazvaného 2083 – Evropská deklarace nezávislosti.
Těmito způsoby Breivik připomíná Teda Kaczynského, zvaného Unabomber, který roku 1995 pojal násilí jako prostředek k prezentaci svého manifestu s názvem Průmyslová společnost a její budoucnost. Spojitost mezi těmito dvěma jedinci je vskutku velice těsná: Hans Rustad dokládá, v jakém rozsahu Breivik opisuje od Kaczynského, přičemž mění jen některá klíčová slova.
K těmto dvěma přičtěme ještě další: Timothy McVeigh, bombový atentátník v Oklahoma City roku 1995, a Baruch Goldstein, masový vrah v Hebronu roku 1994; dostaneme tak čtyři mimořádné výjimky z dominantní představy masového vraha jako islamisty.
Internetová stránka TheReligionOfPeace.com uvádí počet 17 500 teroristických incidentů ve jménu islámu v posledních deseti letech; extrapolací dostaneme nějakých 25 000 od roku 1994. Máme co do činění se dvěma velmi odlišnými řádovými velikostmi. Jak připomíná David P. Goldman, "existuje značný rozdíl mezi organizovaným užitím strachu teroristickými hnutími a zločinnými akcemi jednotlivců". Ano, musíme se obávat také neislamistického násilí, ale to islamistické převažuje a do budoucna také převažovat bude; je to životaschopné extremistické hnutí.
Šéfredaktor listu New Indian Express Ravi Shankar píše, že "co se stalo v Oslo, je možná prvopočátkem nového typu občanské války – boj Evropanů každého s každým, křesťanů i muslimů". Možná má pravdu.
Jak jsem uvedl v analýze Chmurná volba Evropy v roce 2007, budoucnost kontinentu nejspíš bude spočívat v islamizaci nebo vleklém občanském konfliktu. Načrtl jsem možnost, že rodilí Evropané, kteří stále ještě tvoří 95 procent obyvatelstva kontinentu, se jednoho dne probudí a seberou. "Tak a dost", řeknou si a obnoví historický řád. Není to ani tak daleko: popuzenost mezi Evropany, menší u elit, větší u mas, a hlasité protesty už jsou na doslech.
Ačkoli Breivik napadl socialisty, nikoli muslimy, zřetelně zapadá do tohoto vření. Volněji řečeno, odpovídá vzorci rostoucích střetů mezi křesťany a muslimy, projevujícího se od Nigérie přes Irák až po Filipíny. Nepřekvapí proto, že přináleží k myšlenkové škole "islám je zlo", jak to opakovaně naznačil ve svém manifestu:
„Tolerantní islám je protimluv a "vytvoření" tolerantní minulosti islámu v zájmu smířlivé pozice liberálních muslimů je lež. (…) Zbavit islám násilnosti, to by vyžadovalo hodit přes palubu dvě věci, korán jako slovo Allahovo a Muhammada jako jeho proroka. Jinými slovy, zpacifikovat islám by vyžadovalo jeho transformaci v nic. (…) Islám je dnes takový, jaký byl po celých těch čtrnáct století: násilný, netolerantní a výbojný. Je bláznovstvím myslet si, že během několika let budeme schopni změnit základní světonázor civilizace nám cizí. Násilnou povahu islámu je nutno brát jako hotovou věc. (…) Četní umírnění kulturní konzervativci tvrdí, že zákaz islámského práva šaríja vyřeší všechny naše problémy a přiměje muslimy k integraci. Bohužel islám je o dost houževnatější, než si většina lidí dokáže představit.“
Tato pozice se zásadně liší od mé, neboť já jsem přesvědčen, že radikální islám je problém, umírněný islám je řešení. Tyto dva názory sdílejí společné odpůrce, ale liší se v hodnocení povahy islámu, jeho potenciálu pro změnu a možnosti spolupráce s muslimy.
Breivik zmasakroval nevinné Nory, ale také uškodil konzervatismu, antidžihádu a (zejména) těm autorům, které citoval ve své písemnosti, včetně sebe samého. Při pozorné četbě jeho manifestu vzniká dojem, že to byl záměr. Nevynechává nic, co by mohlo uškodit konzervativní norské Straně pokroku, které byl kdysi členem, a se zadostiučiněním vše předestírá jako východisko svých revolučních záměrů:
„Očekávám, že norská média budou napadat a podrývat Stranu pokroku kvůli mému někdejšímu působení v ní. To není nic negativního, neboť rostoucí počet Norů přijde o "iluzi demokratických změn" (pokud multikulturní média způsobí zánik Strany pokroku) a v důsledku toho se uchýlí k ozbrojenému odporu.“ Ve stejném duchu píše: "Amerika jako společnost je potentovaná a bohům za to dík."
Behring Breivig možná navíc chtěl uškodit analytikům citovaným v manifestu. Mě nazývá "umírněným", což zjevně není myšleno jako poklona, a dokonce i ty nejkovanější kritiky islámu osočuje z nedostatku odvahy:
„Že autoři na téma záležitostí Eurabie a islamizace Evropy (Fjordman, Spencer, Bat Ye'or, Bostom, atd.) neprobírají aktivně téma deportace, to má svůj důvod, totiž že tato metoda je pokládána za příliš extrémní (a tedy mohla by způsobit skvrny na štítech jejich pověsti) …Pokud se tito autoři děsí propagace myšlenek konzervativní revoluce a ozbrojeného odporu, budou je muset propagovat jiní autoři.“
Behring Breivik doufá, že uvede v pochybnosti každého, kdo vnímá jeho vysněnou revoluci jako neprůchodnou. Alespoň zatím v tom má úspěch.
Publikováno v National Review Online 27. července 2011, pro KL přeložil Jozef Zummer
Většina textů, které dnes v této „tématické“ rubrice přinášíme,se tak či onak dotýká témat jako jsou sociální jistoty, zaměstnanost, rovnost, solidarita, dobročinnost, vzájemná pomoc – tedy témat, pro které se vžilo označení sociální.
Zabývat se sociální politikou, její rolí, fungováním či nefungováním, není vůbec snadné. Vždyť už samotná její definice je nesnadná. F. A. von Hayek kdysi napsal, že pojem sociální patří k takzvaným lasiččím slovům. Lasička vysaje obsah vejce, prázdná skořápka však zůstává – aby byla naplněna libovolným obsahem, podle toho, jaká ideologie se tématu chopí.
Avšak pozor! To, že je tento pojem (již po více než století) politicky zneužíván, neznamená, že žádné problémy, které by se oním slovem daly (právem či neprávem) označit, neexistují! Zdá se dokonce, že moderní Západní svět, který si zakládá na tom, že převážnou většinu sociálních problémů dnes efektivně řeší sociální stát, je tváří v tvář mnoha skutečným sociálním trápením a těžkostem lidského života a mezilidského soužití dočista bezbranný. Neví si s nimi rady! Dokonce to vypadá tak, že vinou lasiččího vysátí tohoto tématu jsme přišli o nástroje, jak o věcech uvažovat, jak o nich smysluplně mluvit.
KONZERVATIVNÍ LISTY se nepokoušejí o komplexní pohled, ani nepřinášejí hotové recepty. Věrni svému poslání chceme přispívat k rozvoji „občanské gramotnosti“, usilujeme o optiku zdravého rozumu, o pohled z odstupu, snažíme se věc nasvítit z nezvyklých stran – aby si tak ten, kdo není líný přemýšlet, mohl udělat úsudek sám.
„Sociální politika je snaha po změnách společenského zřízení prostředky společenskými tak, aby zájmy lidí jakožto členů společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku. Není to obor politiky, nýbrž hledisko, které by mělo pronikat veškeru politiku.“
(Sociální revue, 1923)
