Pro pořádek: dceru nemám... Těžko tedy můžu vyhovět bonmotu, že konzervativec konec konců není nic jiného, než liberál s dospívajícími dcerami.
Přesto si dovolím z něj vyjít a na chvíli se pokusím vcítit se do otce studentky, která nedávno na Baťově univerzitě ve Zlíně ztvárnila v rámci své prezentace pro spolužáky několik moderních uměleckých děl prostřednictvím striptýzu. Tento výkon byl natočen a příslušné video „visí“ na internetu.
Abych se řádně vystavil příslušnému způsobu případné kritiky, na chvilku zase z té role vypadnu – podíval jsem se na to, což bych jako otec zcela jistě neudělal, alespoň ne v případě, že bych už předem věděl, že je to moje dcera... Takže ještě chvilku neotcovsky: děvče je zdá se celkem pěkné a (alespoň coby někdo, kdo se v tom nevyzná, věřte mi!) soudím, že patrně ví, co dělá. Estetický vkus tedy rozhodně uražen nebyl. A co bych jako otec taky neudělal – určitě bych tohle téma nerozmazával v tisku...
Ale zpět k tomu, co tomu říká „otec“. Naivně předpokládám, že „moje dcera“ by unesla diskusi a dokázala by se udržet na úrovni tématu a to dokonce i přesto, že by to byla diskuse s „otcem“. Samozřejmě vůbec netuším, zda bych dokázal takto dceru vychovat já sám, ale pevně věřím, že se takové dcery určitě najdou.
Rozhovor by tedy mohl probíhat třeba nějak takhle:
Já: Slyšel jsem, že jsi měla úspěšnou prezentaci o moderním umění...
Dcera: To se to doneslo rychle...
Já: Asi se není čemu divit...
Dcera: No ale zabralo to bezvadně! Všichni říkali, že si po tomhle všechny ty díla zapamatujou – a o to šlo, ne?
Já: Vůbec nepochybuju, že co se pedagogického efektu týká, bylo to perfektní a svůj účel to splnilo... Navíc si to určitě pustí hodně lidí a taky se vzdělají. Rád bych se jenom na něco zeptal...
Dcera: No...
Já: Je každý způsob, kterým dosáhneme kýženého pedagogického efektu, dobrý? Tedy je přijatelný?
Dcera: Nevím, kam míříš...
Já: Třeba kdybys na konci své prezentace spáchala sebevraždu – jsem přesvědčený, že by si to určitě všichni pamatovali...
Dcera: To je ale nesmysl, ne?
Já: Proč?
Dcera: No proč bych jako páchala sebevraždu?
Já: Přece aby si všichni zapamatovali tu prezentaci... určitě by to fungovalo, ne? Nebo kdybys třeba v rámci té prezentace ublížila sobě, třeba se nějak pořezala, nebo ublížila jinému člověku, nebo zabila nějaké zvíře... to všechno by určitě šlo skloubit s tématem prezentace tak, aby příslušný dramatický krok fixoval v paměti posluchačů to, co si z přednášky odnést mají... čili, udělala bys něco z toho?
Dcera: Asi ne.
Já: Čili shodnem se na tom, že ne každý postup je dobrý, přesto, že jím dosáhneme kýženého efektu... Účel prostředky nesvětí...
Dcera: Jo.
Já: Nechodíme po venku nazí, dokonce i na pláži většina lidí má „něco“ na sobě... proč to asi děláme, když v řadě zemí je tak teplo, že bychom klidně nazí chodit mohli...
Dcera: Nevim... ale taky nevim, co to má co dělat s mojí prezentací...
Já: Co chci říct, že jestli něco platí – jako třeba že máme mít úctu k vlastnímu tělu a nemáme druhé pohoršovat, tak to platí vždycky, nejen v běžném životě... a naše vytrvalost řídit se takto vždy platným pravidlem se nejvíce osvědčuje v okamžicích, kdy by se nám náramně hodilo ta pravidla porušit a my to přesto neuděláme...
Ne, ne, takhle by to určitě nebylo, alespoň co do formy určitě ne! Kromě toho, já dokážu být taky pěkně cholerický. Nicméně, chybuje přece každý, o to nejde, ale ne každý dokáže omyl nahlédnout a případně se z něj poučit – snad by to „má dcera“ dokázala, byť by si na to patrně musela přijít sama, výše naznačené „kázání“ by mohlo být možná dokonce kontraproduktivní. Ach jo …
Je to vlastně vůbec na diskusi? Nebo rovnou na pár facek? Nebo už je pozdě a tohle zkrátka rodiče nezvládli někdy daleko dříve? Možná jsem zapšklý moralista, namítnete – nu, může to tak být... Myslím ale, že nastíněná perspektiva odhaluje důležitou otázku: proč by pro jiné děvče mělo být dobré něco, co je pro „moji dceru“ jednoznačně nepřijatelné? Krom toho všeho, co mě na tom celém docela mrzí je, že aby se o tom dalo napsat, nelze tomu všemu neudělat reklamu... ale jak udělat omeletu bez toho, abyste rozbili vejce?
