KONZERVATIVNÍ LISTY

Napříč lidskými dějinami se vine neustále se opakující touha po nastavení ideálního společenského uspořádání či, slovy dnešních levicových intelektuálů, systému. V současné době je tento věčný návrat utopie zosobněn např. Slavojem Žižekem či, u nás, Michaelem Hauserem, je zosobněn jejich touhou po „redefinici komunismu“ a po uchopení komunismu jako smysluplné alternativy ke kapitalismu. Myslitelé jako Žižek či Hauser uznávají, že výsledek tužeb po ideálním společenském řádu byl v průběhu dějin „noční můrou“, avšak stojí si za tím, že „idea trvá dál“.
Touha po dokonale harmonické společnosti, po ideálním společenském řádu, má dlouhou tradici – vine se od Platóna, přes křesťanství, po Marxe a je jejich společným prvkem. Skutečnost, že se Žižek označuje za platonika svého druhu a snaží se skloubit komunismus a křesťanství, nás neodkazuje k žádné nesourodé směsi, nýbrž dává zcela jasný smysl. V čele tohoto mixu je věčná a nevykořenitelná touha člověka po spáse. Nelze než souhlasit s Raymondem Aronem, že marxismus je vlastně sekulární náboženství. Tento typ náboženství se dle Arona snaží umístit konečnou spásu do tohoto světa. Beztřídní společnost má být oním rájem na zemi, rájem, jenž ve svých rozličných podobách láká utopisty různých druhů. Udivující je však ona nepoučitelnost, se kterou se sociální reformátoři znovu a znovu pokoušejí nastolit něco, co zkrachovalo a pokaždé se v průběhu praktické aplikace na reálnou společnost stalo noční můrou. Tato nepoučitelnost nepramení ze špatných idejí, nýbrž z mylného posuzování lidí jako takových. Velcí sociální reformátoři totiž trpí jedním zásadním omylem: považují lidi za lepší tvory, než ve skutečnosti jsou. Člověk není altruistou, je sobcem, egoistou, prospěchářem. Pokud vymýšlíme nový společenský mechanismus, neřkuli celý systém, je třeba vždy počítat spíše s tím horším než s lepším. Je třeba si představit, že se většina lidí bude tento systém snažit využít a zneužít ve svůj prospěch a pouze menšina ho bude respektovat a konat tak, aby sloužil k blahu všech. Levicoví intelektuálové a různí sociální reformátoři trpí nábožensko-marxistickým přeludem, že zde na zemi může existovat něco takového jako ráj, přeludem, dle kterého lze v sociální sféře najít, po způsobu přírodních věd, ty správné principy a mechanismy, které umožní dokonalou a harmonickou společnost. Dokonale harmonická společnost však není možná, protože jednotliví, konkrétní lidé jednoduše nejsou dokonalí a harmoničtí. Není možné vynalézt společenský systém, ve kterém bude plně realizována nějaká transcendentní idea – např. sociální spravedlnost či rovnost. V lidech je totiž přítomno cosi černého a nevyhladitelného, co se lidskými prostředky nedá zkrášlit. Vždy, v každém společenském systému budou existovat ti, kteří se, ať již v pozitivním či negativním slova smyslu, dokázali lépe adaptovat na stávající podmínky a „uzmout“ si více než jiní. Stejně jako budou vždy vládnoucí a ovládaní, tak budou vždy ti, již se mají lépe a ti, kteří se mají hůře.
Sociální reformátoři mají představu, že zlo je přítomno pouze v systému, v němž jsou lidé nuceni žít, že není obsaženo v nich samotných. Tato představa je mylná. Jednotlivé společenské systémy samozřejmě stimulují v lidech různé typy chování, aktivují různé vlastnosti a dle toho je život ve společnosti více či méně snesitelný, dochází k větší či menší represi, příkoří či nespravedlnosti. Avšak nikdy nebude možné vynalézt a hlavně realizovat společenský systém, ve kterém budou lidé pouze dobří, systém, kde nebude docházet k naprosto žádné nespravedlnosti a příkoří. A je tomu tak proto, že zlo v jeho různých formách je, ve větší či menší míře, integrální součástí lidské bytosti. Slova jako „člověk“, „lidskost“ či „humanismus“ jsou používána v pozitivním smyslu, jsou nabita pozitivním významem. Při pohledu na lidské dějiny však k tomu existuje pramalé oprávnění. Nejlepší společenský systém, jenž lidé mohou vytvořit, tedy v sobě musí obsahovat modus vivendi mezi lidským sobectvím a blahobytem celku. „Ideální“ společenské uspořádání bude takové, které nepracuje s ideálními entitami, ale s reálnými vlastnostmi lidí. Je to uspořádání, ve kterém bude sledování individuálního prospěchu jako důsledek generovat blahobyt pro celou společnost. Ideu, na níž bude taková společnost stát, již dlouhou dobu známe. Je jí svobodný trh Adama Smithe. „Ideální“ je totiž takové uspořádání, ve kterém sice někteří vyhrávají a jiní prohrávají, nikdy však nedochází k represi na základě původu, příslušnosti ke společenské třídě, či etniku a lidé se spolu utkávají ve spravedlivé konkurenci na základě svých osobních sil. A pokud se jednomu daří, vytváří tím zpětně příležitosti i pro ty, kterým se daří méně, či vytváří zisk, ze kterého je možné podporovat ty, kteří se soutěže bez ohledu na svoji svobodnou vůli zúčastnit nemohou. „Sobec“, který v konečném důsledku vytváří blahobyt pro celek, je mnohem lepší, než idealista, který se v průběhu praktické aplikace svých idejí stane katem.
Návrat ideje komunismu do seriózního diskurzu nemá žádný smysl, neboť komunismus není (a nikdy ani nebyl) reálnou a smysluplnou alternativou ke kapitalismu. Byl utopií, která se při praktické aplikaci stala noční můrou. A stalo se tomu tak proto, že utopie a různé celospolečenské plány na pozemskou spásu nepracují ve svých představách s konkrétními lidmi a jejich nešvary. Neberou v úvahu „obdivuhodnou“ vlastnost lidských společností i jednotlivců nefungovat dle předem připraveného teoretického plánu a naopak kráčet po cestě dlážděné dobrými úmysly přímo do pekla. Idea uměle nastavené sociální spravedlnosti nikterak spravedlivá není. Uměle vytvořené, utopické systémy generují zákonitě při snaze o uskutečnění pravý opak veškeré spravedlnosti a rovnosti – nastolují nespravedlivou rovnost a nerovnou spravedlnost.
Kapitalismus je zatím jediným systémem, který, ač sužován mnoha neduhy, dokáže nastavit rámec společenského života, jenž je v mezích svých možností spravedlivý – tj. nikdo v něm není předem diskvalifikován z důvodu příslušnosti k určité společenské třídě, kastě či etniku, nikdo není označen za „objektivního“ nepřítele, kterého je třeba zničit, neboť brání zrodu dokonalé společnosti. Neobsahuje v sobě představu o nutném a nezpochybnitelném vývoji, není poháněn žádnou transcendentní ideou, které se reálná společnost musí násilně přizpůsobit. Kapitalismus jako společenský systém tedy nezbavuje člověka odpovědnosti za svůj osud a nenabízí žádný geniální a zaručený recept na celospolečenské štěstí. Umožňuje člověku i celé společnosti uspět či selhat na základě svých vlastních schopností.
Touha některých levicových intelektuálů znovu navrátit lesk slovu komunismus či hledat v marxismu smysluplné podněty pro nynější společenské uspořádání je pouze výrazem nenapravitelné lidské touhy znovu a znovu se pokoušet o vytvoření lepšího světa, o příchod zlatého věku, o sestoupení království božího na zem. Aby však k něčemu takovému došlo, musel by člověk přestat být člověkem.