KONZERVATIVNÍ LISTY

Navštívili jsme babičku. Měla povídavou náladu, což nemívá vždycky a tak se jí vnučky o překot vyptávaly, jaké to bylo, když byla malá. To je jejich oblíbené téma. Tentokrát jim vyprávěla, jak chodily s dětmi na ovoce do hraběcí zahrady. „Ale krást se nemá, babičko,“ šibalsky namítaly vnučky, aby babičku poškádlily. „Vždyť pan hrabě byl bohatý,“ vysvětlovala babička. „No počkej, babi,“ zarazila se jedna z holčiček, „to chceš říct, že bohatým se krást může?“ Na to jim babička začala barvitě líčit, jak moc chudé byly některé děti z jejich obce, že takový pych v zámeckých zahradách byl jedinou možností, jak se dostat k ovoci. „A vy jste byli taky tak chudí, babi?“ úzkostlivě upřela svá doširoka rozevřená očka do babiččiných. „Ne, my jsme na tom nebyli tak zle. Přece jen jsme měli to políčko, zahradu, kozy, nějakou tu drůbež…“ zasnila se babička. „Tak proč vy jste chodili na to ovoce, když jste nebyli tak moc chudí?“ chtěly vědět holčičky. Na to se babička podívala na hodinky a začala nás pobízet k návratu domů, „abyste jeli ještě za světla.“
Onehdy za mnou přišla dcera celá pobledlá, že jim pan učitel ve škole vyprávěl o velkém skandálu na jedné fakultě jeho bývalé vysoké školy, kde studenti hromadně a ve velkém stahovali z internetu filmy, muziku a kdovíco ještě a prodávali to. Přišlo se na to a několik studentů šlo za mříže pro trestný čin krádeže. Rozechvělým hlasem se tázala, jestli i jí něco takového hrozí, když si z internetu stáhla jednu pohádku, která se kdysi nesmazatelně vryla do její dětské paměti a chtěla se na ni znovu podívat: „Myslíš, maminko, že bych taky mohla přijít do vězení? Ono se to prý pozná.“ Smála jsem se jí, ale vlastně se mi to líbilo. Krást se nemá.
Psal mi bývalý spolužák, jestli mi prý bude vadit, když si v práci okopíruje mou knížku. Že by si ji chtěl přečíst, ale nechce si ji kupovat. „Mám knih doma spoustu, chápeš, už to nemám kam dávat, a tak si koupi každé další dobře rozmýšlím,“ sděloval mi. „Proč si ji nepůjčíš?“ nemohla jsem pochopit. „Přece jen bych to chtěl mít. Ale snad ti to nevadí, vždyť tě to přece neživí. Či snad ano?“ ptal se zjevně udiveně. No, a s takovou ani nebude, chtělo se mi odepsat. Krást se nemá.
Dnes jsem četla v novinách dopis čtenáře, který se rozhořčoval nad těmi lumpy nahoře, nad tou vládnoucí zlodějskou cháskou, co nestydatě krade ve velkém, uplácí na všechny strany a vůbec nakládá s veřejným majetkem nemravně. Koho prý tu už volit, když krade každý? Vzpomněla jsem si na předvolební průvody politické strany, co si říká Pirátská. Nemohla jsem to tehdy pochopit. Piráti přece jsou lupiči, zloději, kteří kradou na moři, ne? Ti slibovali už svým názvem, co budou dělat, když budou zvoleni, a přece je někteří lidé volili. To by se mohli komunisti rovnou přejmenovat na Jánošíkovce! Bohatým brát a chudým dávat, to jsme už zažili. Ach ne, ať se to nazve, jak chce, krást se nemá.