Nebudu se zabývat otázkou, zda penzijní reforma ano či ne, resp. zda by nestačily jen nějaké více či méně kosmetické (někdo říká „parametrické“) úpravy. Reforma musí být skutečně zásadní – vše ostatní je holé strkání hlavy do písku a důsledkem je jen odklad implikující prohlubování problémové situace a tedy další komplikace cesty z ní. Rád bych se však pozastavil nad návrhy, které míří k reformě coby nástroji odstranění znevýhodnění rodin vychovávajících děti.
Ano, kdo vychovává děti, většinou na jedné straně méně vydělává (čas strávený výchovou nemůže věnovat výdělečné činnosti) a na straně druhé do dětí investuje. Schopnost těchto lidí spořit si na důchod je zkrátka znatelně nižší a to tedy hned dvakrát. Záměr těchto návrhů chápu a rád s ním souhlasím. Přesto jej nepovažuji za lepší, než je „fondová alternativa“. Na pozadí textu Ivo Patty (dále jen autor) Důchodová reforma aneb děti jako investice bych rád ukázal proč.
Autor (ve stručnosti) navrhuje ponechat ty, kteří řádně vychovají děti (souhlasně cituje tvrzení „Příspěvkem do I. důchodového pilíře nejsou peníze, nýbrž řádně vychované děti“), v prů-běžném systému a bezdětné (a ty s jedním dítětem) převést do pilíře fondového.
To zní přece lákavě. Autor mimo jiné dále tvrdí, že reforma musí být „beznákladová“ a „prorůstová“.
Námitky proti vyřčenému
První otázkou je, co je „řádnou“ výchovou. Stačí např., aby dítě nebylo odsouzeno za úmyslný trestný čin? A kdy? V době, než jeho rodiče začnou pobírat důchod z průběžného systému, nebo dopustí-li se trestného činu později, tak už řekneme, že to nevadí? Proč? Co dítě, které odejde do zahraničí a tak do našeho průběžného systému, byť dobře vychované, nepřispívá? Má být rodič „potrestán“ za to, že si jeho dítě našlo životního partnera v jiné zemi? Obávám se, že tyto (a podobné) otázky nemají dobré odpovědi, které by vyhověly požadavku elementární spravedlnosti. Konečně, není argument „řádně vychovaného dítěte“ vlastně argumentem vůči jakémukoli důchodovému systému? Řekneme-li, že kdo řádně nevychoval dítě, má se o sebe postarat sám, pak také můžeme říct, že řádně vychované dítě ví, že se má postarat o své vychovatele v jejich stáří. To však vede na dvoupilířový model, kdy by reforma spočívala „jen“ v radikální redukci současného průběžného systému (tak, aby z něj plynulo pouze jakési životní minimum stejné pro všechny...) a ponechání možnosti dobrovolně se připojistit.
Hlavní zátěží přechodového období jakékoli skutečné reformy jsou závazky, které již stát učinil vůči stávajícím důchodcům nebo těm, kteří již mají odpracováno hodně roků. Jestliže autor hovoří o „beznákladové“ reformě, pak to neplatí ani o variantě, kterou preferuje. I v jejím rámci totiž dále musejí být vypláceny stávající (a v krátké době nárokované) důchody a to i těm, kteří jsou bezdětní. Připusťme však, že toto břemeno by bylo nižší, neboť vyšší ročníky většinou děti vychovaly.
Dále ona prorůstovost je podstatně dána právě akumulací úspor a možností je investovat (bez rizik, které s sebou nese bankovnictví částečných rezerv). I v tomto bodě autorem předkládané řešení za „fondovou variantou“ kulhá, neboť nemalou část populace ponechává plně v průběžném systému.
V neposlední řadě autor naznačuje, že penzijní fondy chtějí vydělávat. Ale to přece jistě chtějí! Slovo „zisk“ není sprosté – a v zemi, kde vládne zákon, bude spoření ve fondech případem „win – win“ situace, tedy že zvítězí obě strany (jak střadatelé, tak fondy). Proto je zajištění vlády zákona jedním z nejdůležitějších kroků (nejen) v procesu zavádění důchodové reformy. V tomto kontextu nelze přejít současný vývoj v Maďarsku, který je skutečně varovný. K takovým krokům nesmí nikdy docházet a vláda, která k nim přikročí, vrhá svoji zem mimo civilizovanou společnost. Je to o to smutnější, že faktické znárodnění provádí vláda, která si říká pravicová. Tohle by však Pinochet nikdy neudělal.
Námitka proti nevyřčenému
A konečně je zde zásadní oblast, kterou autor pominul. Je jí požadavek, aby se co nejvíce zkomplikovala možnost vlád s důchody manipulovat. Autorem navržená varianta ponechává ty, kteří řádně vychovali děti, podstatně více ohrožené touto manipulací. Je jistě pravda, že nezodpovědná vláda dokáže rozvrátit stát a společnost. Pak je však v nastálém zmatku lhostejné, jaký je aktuální penzijní systém. V našich úvahách se musíme pohybovat na civilizované půdě – pokud z ní vykročíme, pak otázkou není, jaký penzijní systém zvolit, ale čím se ozbrojit.
Je třeba posilovat odpovědnost a svobodu rozhodování jednotlivců. To lze zajistit pouze systémem kapitalizace individuálního důchodového spoření v rámci silných, nejlépe soukromých fondů. Úloha státu by se potom omezila na jeho kontrolní funkci jak v penzijních fondech, tak na kapitálových trzích a na zajištění minimálních důchodů pro ty, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou na důchodovém spoření podílet. Lze si přitom představit, že posledně jmenovaná povinnost státu bude v budoucnu delegována na jeho nižší složky, např. obce. Otázka nespravedlnosti vůči těm, kteří řádně vychovávají děti, má nesporně značnou závažnost. Jsem však dále přesvědčen, že penzijní systém není optimálním nástrojem pro její řešení.
Rád bych v souvislosti s touto debatou odkázal na komplexní návrh důchodové reformy z dílny Konzervativní strany z roku 2003 (www.konzervativnistrana.cz).
*1972
